9. Touha pomáhat

Jenže doma na mě zase všechno padá. Opět ty samé chmury a černá deka.

Zkouším se napojit na svou duši a zjistit, cože se to děje a hlavně jak pokračovat dál, ale odpověď nepřichází.

 

Jsem z toho kříslá. Večer chodím spát unavená a vyčerpaná a stejně se tak cítím i ráno po probuzení.

Každé ráno si tahám karty. Vždy jednu tarotovou a pak jednu andělskou.

Dneska ráno mi padne  10 disků Bohatství. Tahle karta je o tom, že pokud člověk uplatní dar komunikace, schopnost pomáhat-uzdravovat a taky schopnost inspirovat druhé, přinese mu to hmatatelné bohatství.

Jen se ušklíbnu a řeknu si – no, to je sice pěkné, ale jak to zrealizovat?

Pak si tahám andělskou kartu. Dle ní  si mám ujasnit, po čem toužím a to si pak vizualizovat. Jedině tak mi přijde pomoc. Jinak ne. Protože jestliže  v tomhle jasno nemám, tím pádem se nemůžu rozhodnout, že do toho jdu. A pak mi samozřejmě ani vesmír nemůže pomoct. Taky je o tom, že nerozhodnout se je totéž jako setrvávat v tom stávajícím.

Chvíli na karty nevěřícně zírám a v hlavě mám pusto prázdno. V té chvíli se překvapivě ozve hlas. Asi bych měla přiznat, že se ozývá už delší dobu, jenže  já dělám, že ho neslyším. Teď   se ale ozývá tak důrazně, že ho už nemůžu ignorovat.

Začne mi klást otázky a mimo jiné se mě ptá, co vlastně chci.

No jo, co vlastně chci?

Až se mi udělá zle, když si uvědomím, že nevím.

Čas ale tlačí, musím do práce. Přerušuji rozhovor  a spěšně si balím věci.

Vycházím ven na ulici. Mám před sebou několik kilometrů chůze, čehož většinou využiji ke srovnání si  myšlenek.

Znovu  se ozývá hlas a klade mi otázku, po čem toužím.

Než se stihnu zamyslet, vylítne ze mě, že chci pomáhat lidem.

Vzápětí se rozeštkám. A pořádně nahlas. Z očí se mi valí potoky slz.

Ještě že je tma a že v tuhle dobu moc lidí venku není. Tudíž  nikdo nevidí, co se se mnou děje.

V duchu si ťukám na hlavu a říkám si: Co je to za blbost? Přece toužím úplně po jiných věcech!

Jenže ta touha po pomoci ve mně opravdu je. Jen si ji uvědomím, znovu mi vytrysknou z očí slzy. 

Hlas mi dál klade otázky a  já na ně tu odpovídám, tu  se s ním dohaduji a předkládám všechny možné námitky, jakože nevím, neumím, a tak podobně…

A jak tak jdu, vidím na chodníku ležet nějakého mladíka. Je s ním ještě jeden, ale ten zrovna odchází.

Už jsem ho minula, když tu hlas řekne: „Říkáš, že nevíš jak a kde pomoct, teď máš zrovna jednu možnost.“

Zarazím se. Nevím, co odpovědět. Asi není náhoda, že tu ten kluk leží. Zrovna ve chvíli, kdy řeším svou touhu po pomoci.

Zastavím se, otočím se a vracím se zpět. Ptám se mladíka, co mu je.

Prý se nemůže postavit na nohy.

Zarazí mě jeho zvláštní artikulace. Kdoví jestli není  nadranej... I když třeba není…kdo ví, co mu je.

Postávám nad ním a nevím si rady.

Mladík říká, že kamarád už šel volat o pomoc, jenže neví, jestli se na něj nevykašle.

Už jsem nakročená s tím, že ho nechám a půjdu do práce. Přece se do toho nebudu montovat, když má kamaráda, který se o něj postará.

Jenže cosi ve mně mi říká – „Pomoz mu.“

Čas běží. Nevím, co mám udělat.

Nakonec se rozhodnu. Půjdu dál a uvidím. Nedaleko je nemocnice. A o kousek dál je křižovatka se semaforem. Buď mi padne zelená směrem do práce nebo směrem k nemocnici. Rozhodnu se až podle toho, kterým směrem  ta zelená padne.  

Padla směrem k nemocnici.

Přecházím ulici a zrychluji krok. Je to poměrně velká zacházka, ale zase ne tak velká, abych to časově nezvládla.

Po cestě řeším vnitřní rozpor – jsem blázen, když kvůli neznámému klukovi podnikám takovéhle kroky? ... Nemám jít raději do práce? ... Jak odůvodním svůj pozdní příchod?

Ale to už přicházím k nemocnici. Je zavřeno, jak by taky ne, když je něco po šesté. Vrátnice je ale otevřená.

Nějakou dobu klepu na okénko, než se chlapíkovi, který tu má službu, uráčí mi otevřít.

Vychrlím na něj oč jde.

On jen tak postává a absolutně nevzrušeně říká: „Děkuji, děkuji.“ Evidentně ho to nebere.

Naštvu se a říkám mu: „To se ani nezeptáte, kde ten kluk je?“

A on na to: „A kde teda je?“

Odpovím mu a už se mi zase tlačí do očí slzy.

Obracím se a odcházím pryč. Mám pocit, že víc udělat nemůžu.

Celou zbývající cestu se obírám myšlenkami, jak to s tím mladíkem nakonec dopadlo. Jestlipak pro něj opravdu někdo přijel? Nebo se nakonec zmátořil a odešel po svých?

Přicházím do práce a nedá mi to, a vyprávím kolegyním, co mě potkalo. A hned se rozbrečím. A brečím pak  celé dopoledne. Jsem totálně rozhašená a neschopná se uklidnit.

Nemůžu se dočkat, až budu moct jít domů. Chci si v sobě udělat pořádně jasno. Jak se zdá všechny nastřádané emoce se teď derou na povrch. Tak abych s nimi nějak zatočila.

Odpoledne po příchodu domů si sedám a nořím se do sebe. Jenže až na pár slz se celkem nic neděje.  

Ach jo!

 

Po delší době se chystám na další terapii, na Cestu. Ze všeho nejdřív referuji, co se u mě od minulé cesty změnilo. Říkám o tom, že se se mnou děje něco po stránce energetické, protože mi každou chvíli fajrují ruce, případně fajruji celá. A pak hlavně vyprávím o své touze lidem pomáhat, jen že nevím jak.

Jak o tom mluvím, rozbrečím se.

Trochu tohle téma rozebereme a pak už se pouštíme do terapie samotné.

Tentokrát děláme Cestu fyzickou. Ke svému překvapení opět řeším věk svých čtyř až pěti let, opět se setkávám s mámou, tátou a sestrou Martou. A opět řeším situaci, kterou jsem už x-krát regresila či jinými metodami zpracovávala, a sice odmítnutí ze strany rodičů.

V první chvíli mi proběhne hlavou, že se snad tohohle traumatu nikdy nezbavím, když se mi stále dokola opakuje. Naštěstí se za chvíli dostanu do Jednoty, a v té chvíli jsou všechny negativní emoce náhle ty tam a je mi blaze.

Domů jdu s jediným přáním – kdyby mi tak tenhle stav vydržel už napořád.

Jasně že nevydržel. I když přece jenom je mi o fous líp.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.