5. Cesta ke Zdroji - Brandon Bays

Dneska jdu na další  „Cestu“ podle Brandon Bays. Jsem trochu nervózní. Proč nervózní? Protože si uvědomuji, že do ní vkládám velké očekávání. A z vlastní zkušenosti vím, že to není to nejlepší. Čím větší očekávání, tím větší pravděpodobnost neúspěchu. A následně pak zklamání.

Jenže já už nechci cestu fyzickou, při níž člověk objevuje další a další nepřebolená traumata. S ohledem na „stáří“ své duše bych tak mohla činit až do konce života, což je z mého pohledu jen plýtvání časem a toho už moc není. Já potřebuji něco jiného. Dostat se do Jednoty, do Zdroje. Cítím, že tohle je jediný způsob, jak se zbavit svého celoživotního vzdoru.

Po příchodu popíšu daný stav věcí a vysvětluji terapeutce, jak to vnímám já. Pak zase ona  říká svůj náhled na věc. Ani se nedivím, že její je jiný než ten můj.

Jenže já jsem jak zabejčená. Cítím, že si svůj názor musím uhájit. Přece jde o mě a moje problémy, ne?!

Vidím, že se vyloženě míjíme, každá si povídáme to svoje.

Mám z toho nepříjemný pocit a navíc si uvědomuji, jak čas letí. Pokud se tu budeme dál dohadovat, můžu to odpískat a jít rovnou domů.

A to já nechci. Chci svou emocionální cestu.

Vjede do mě zvláštní rozhodnost a na rovinu se zeptám, jestli do toho teda půjdeme nebo ne.

Terapeutka kapituluje, a tak se do toho pouštíme.

Mám se naladit na primární emoci, která se  v poslední době výrazně zviditelnila a zintenzivnila. Je to jednoduché, tou emocí je beznaděj. 

Jen se do ní nacítím, hned začnu brečet. A v tomhle okamžiku moje emocionální cesta začíná.

Kloužu postupně z jedné emoce do druhé, hlouběji a hlouběji.

V jedné chvíli se ale zaseknu a nemůžu dál.

V duchu se vylekám. Sakra a  je to tady! A je to všechno v háji. Dál to nepůjde.

Vtom mě napadne poprosit o pomoc.

A ejhle! Hned se posunu dál, respektive hlouběji.

Propluji posledními vrstvami – prázdnotou, touhou po Jednotě a než se naděju, jsem ve světle.  A nejen, že jsem ve světle, ale najednou  jsem tím světlem i já sama. A rozplývám se, rozpínám se, mizí hranice mezi mnou a okolím... Jsem všechno... Jsem smířená se vším i sama se sebou. Co je ale neuvěřitelné – odkudsi z hloubi mého nitra tryská ohromná touha pomáhat lidem. Ne, teď to není vytlačené rozumem, teď to opravdu cítím a můžu se z té touhy ubrečet, jak je silná.

Slovy se nedá popsat to, co teď prožívám. Je to prožitek nad všechny prožitky, jaké jsem kdy zažila. A že jich bylo!

Ve finále mi brní a vibruje celé tělo, jsem plná světla a probíhají mnou hotové erupce energií, nohy mám jako přibité k podlaze.

Dělá mi potíže promluvit, přesto se zmůžu na otázku, cože se to se mnou děje.

Prý se mi rozjela kundalini, jsem propojená se Zemí a z těla jsou mi odváděny těžké energie pryč – dostane se mi odpovědi.

Ještě chvíli si té nádhery užívám a pak už se pomalu vracím do reality. Otevírám oči, ale hned je zase musím zavřít. Denní světlo je pro mě příliš ostré.

Až za nějakou dobu jsem zase „zpátky“

Domů jdu docela rozklepaná. Ještě že jsem si vzala na dnešek dovolenou. Potřebuji se dát dohromady a nechat v sobě všechny prožitky volně doznít.

Po příchodu domů si lehnu na gauč a je mi blaze. Dochází mi, že výsledný efekt předčil všechna moje očekávání. Nejen, že se mám ráda a přijímám se taková jaká jsem, ale rozplynul se veškerý můj  vzdor, vztek. Ale co mě fascinuje nejvíc je ta nově objevivší se touha pomáhat.

Jsem toho pocitu tak plná, že mě napadne zavolat Petrovi, abych se s ním o nové pocity podělila. Hlavně proto, že jsme spolu tuhle mluvili a já mu říkala, že se na tuhle terapii chystám. Tak abych mu teď poreferovala, jak to dopadlo.

Vyťukám číslo a čekám, jestli bude Petr doma.

Naštěstí je.

Ve stručnosti mu povyprávím, co mě potkalo. Nadšením skoro poskakuji. Mám totiž pocit, že od teď se mi bude už jenom dařit. Jenže Petr mi řekne, že vstup do Jednoty mám trénovat každý den. Minimálně  alespoň po dobu jednoho týdne. Abych si to trochu zažila.

Rozladí mě to. Myslela jsem, že mám na dlouho vystaráno a teď jak tak koukám, mě čeká další práce.

Ale co se dá dělat, když trénovat, tak trénovat. A hned se do toho dávám.

Naštěstí to dopadne dobře. Do Jednoty se dostanu hned. A probíhá to stejně ne-li lépe než včera. Stejné pocity, stejné emoce i erupce energií. To je radosti!

 

I v následujících dnech se nořím. Vždy si tu chvilku udělám. Někdy to jde ráz na ráz, jindy mi to trvá trochu déle. Ale do Jednoty se dostanu pokaždé. Co je zajímavé, že jak se do ní dostanu, hned mi začnou žhnout ruce a cítím, jak celá fajruji. Většinou se mi nechce zpátky, jak je mi tam překrásně.

Díky těmhle každodenním prožitkům se stále vznáším na vlnách euforie. Už dlouho mi nebylo tak krásně jako teď. Na všechno nahlížím z určitého odstupu, nic mě nedostává, nic mě neleká. Jsem v pohodě.