3. Uvolnění emocí

Už už bych si odfoukla, že se něco vyřešilo, jenže se se mnou začíná dít něco zvláštního. Možná ani ne zvláštního jako spíš nepříjemného. Moje celoživotně potlačované emoce se klubou ven a já je tím pádem nejsem schopná ovlivnit, zkrotit. Neboli nemám je pod kontrolou.

Nahání mi to strach a navíc mě to uvádí do rozpaků. Pokaždé, když se někdy/někde emotivně projevím, což se nejvíc projevuje vztekem, vždy se pak cítím provinile a je mi z toho stydno. A aby toho nebylo málo, dostanu pak ještě vztek na sebe, že jsem se neudržela a projevila jsem se.

Vím, že je to blbost, že je to součást procesu, ovšem i  když to vím, stejně si s tím nevím rady. A tak jen doufám, že mě tohle období brzy přejde a vše se zase  vrátí k normálu.

Ale co je ještě daleko horší, že mám pocit, jako by se aktivovaly všechny možné programy a schémata, která řídí můj život. Teď jsou najednou daleko viditelnější a hlavně silnější. A to už je na mě opravdu moc.

Plno věcí se najednou dere ven a je mi z toho a  ze sebe samotné, zle.

 

Tohle rozpoložení mi ovšem dlouho nevydrží. Zmocňuje se mě nepříjemné napětí. Možná i proto, že se obávám, co dalšího se zase provalí.

Už delší dobu jsem domluvená s kamarádkou, že mi odveze věci na chatu. A pokud bude slušné počasí,  že tam spolu strávíme   příjemný den.

A dnes ten den nastal. Vyrážíme poměrně brzy. Jako na potvoru je zataženo a poměrně zima  A k tomu ještě fouká studený vítr. A meteorologové dokonce hovoří o dešti. No, to by nám ještě tak scházelo! Škoda, byly jsme natěšené, že se uvelebíme venku na lehátkách a budeme vychutnávat teplé jarní sluneční paprsky.

Přijedeme na zahradu, vyložíme věci ven z auta a obhlížíme oblohu.

Vzhledem k tomu, že uvnitř v chatě je pořádná kosa, nakonec se dohodneme, že si přece jenom zkusíme sednout venku. Zabalené v dekách, po ruce termosku s horkým čajem dáváme se do povídání.

Nejdřív povídá kamarádka. Už dlouho jsme se neviděly, takže má spoustu novinek. Pak se dám do povídání já. Vyprávím jí o tom, co mám  teď za sebou a jak mnou cloumají emoce.

Zaskočí mě, že v okamžiku, kdy jí o tom povídám, rozbrečím se a nejsem schopna to zastavit.

Kamarádka mi říká, ať nic nepotlačuju, že je dobře, že se emoce derou ven.

Vím, že má pravdu, jenže stejně je mi nepříjemně. Vždy se v řeči zastavím, emoce stopnu a v povídání  pokračuji dál. Jenže jen začnu mluvit, hned se zase rozbrečím. Jsem z toho otrávená, takhle toho moc nepovím.

Chvíli to spolu rozebíráme. Kamarádka vnímá moje emoční pohnutí pozitivně. Já  negativně.

V jednu chvíli naše povídání přerušuji a jdu pro jistotu zatopit v kamnech. Rozhodla jsem se, že tu dnes přespím. Sice nevím, jak tady tu noc přežiju, ale cítím, že tu chci být do zítřka.

Ve chvíli, kdy se venku obloha zatahuje a fouká studený vítr,  přemisťujeme se do chaty. Jak jsem ráda, že už je tu alespoň přijatelně.

Najednou je večer a kamarádka se balí a odjíždí pryč.

Zůstávám tu sama.

Naběhnou mi vzpomínky na to, jak před několika lety jsem zažila podobnou situaci, když tehdy odjela Jana, moje v té době jediná kamarádka a já zůstala sama. Ovšem tenkrát jsem se po jejím odjezdu cítila strašně. Svou samotu jsem nenáviděla. Naštěstí tohle už mám za sebou…

Uvelebuji se na gauči, beru si do rukou knihu a začtu se do ní. Až pozdě večer pouštím televizi s tím, že se podívám na nějaký historický film.

Ne že by mě bůhvíjak bavil, ale nechce se mi spát a číst už mě taky nebaví. Tak se teda dodívám až do konce.

Zaskočí mě, když se  v jedné chvíli rozbrečím. Snažím se objevit na co jsem zarezonovala, ale mám pocit, že žádné souvislosti neexistují. A tak to nechám být... Slzy se mi řinou z očí evidentně bez jakéhokoli důvodu. Zřejmě jsme během dne něco odšpuntovaly a teď se ze mě něco dere ven. Vzhledem  k tomu, že jsem tu sama, v podstatě je mi to jedno, a tak je nechávám volně téct.

Noc teda nic moc. Musela jsem si dát matraci na  zem, abych byla blízko kamen a neumrzla jsem. Každou chvíli se budím a přikládám do kamen. Bojím se, aby nevyhasla a já se nenastydla.

Jsem ráda, když začne svítat. Vylezu ven na verandu a hned se oklepu. Je pořádná kosa. Pohled na teploměr vše vysvětlí – je pět nad nulou. No bodejť by nebyla zima! 

Zima sice je, ale všechno další už je super.  Obloha jako vymetená, je krásné svěží ráno. A k tomu ještě ptačí zpěv. I když tohle není zpěv, tohle je spíš křik.

Zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu. Tohle není ten pražský vzduch, tenhle je opravdu krásný svěží. Pocítím v sobě ohromnou touhu být tu pořád. Nežít ve městě, ale takhle uprostřed přírody.

No jo, ale copak můžu?

Jdu dovnitř přiložit do kamen. Jak to tak vypadá, nějakou dobu potrvá, než se venku oteplí. Uvařím si snídani, chvíli posedím uvnitř, ale pak už mě sluneční paprsky vytáhnou ven. Na sezení to teda není, ale vzpomenu si, že jsem kdysi po ránu cvičívala čchi-kungy. Jasně, teď je na to ta správná doba. Určitě je lepší zacvičit si tady venku než doma v bytě.

Po docvičení si vyndávám ven lehátko. Zabalím se do deky a je mi krásně, jako už dlouho nebylo. 

Celý den jen posedávám a nasávám tu krásnou jarní atmosféru. Jak je mi líto, když odpoledne si musím sbalit věci a jít domů.

Už po cestě domů se moje dobré rozpoložení se začne vytrácet. Rozhodla jsem se totiž jet domů vlakem, a  ten je tak nacvaknutý, že musím stát v chodbičce. Ovšem tam je taky plno. A přeplněné prostory nesnáším, resp. mi nedělá dobře jakékoli omezení mého  osobního prostoru. 

Domů přicházím unavená i otrávená. Sice vím, že jen na mě záleží, jestli se zase propadnu do apatie nebo si dobrou náladu podržím, ale stejně jsem večer pořádně kříslá.

 

Další dny si uvědomuji, jak jsem pokaždé zaskočena svými emocemi jen se objeví. Vůbec si s nimi nevím rady. Dochází mi, že emoce nesnáším, hnusí se mi a nahánějí mi strach. Obzvlášť ty hluboké nebo silné. Nevím, co je výstižnější. Ačkoli vím, že jejich celoživotní potlačování mi pořádně ublížilo (jak jinak než na zdraví), a vím, že bych měla být ráda, že už se konečně derou na světlo bóží, stejně jsem z nich pokaždé „hotová“. Co horšího, pokaždé jak se mi nepodaří je nějak zkrotit, stydím se za ně a nadávám si. Ano, vím, že tohle se sebedestrukce nejvyššího kalibru, jenže nejsem schopná s tím něco udělat.

 

Už delší dobu cítím, že mám ve svém těle zablokovanou energii a od toho se pak odvíjejí mé současné zdravotní problémy. Vím, že bych s tím měla něco udělat. Jen nevím co.

Až mě napadne, že na tohle by mi mohlo pomoct shiatsu. S touhle zvláštní masáží, pokud se to masáží dá vůbec nazvat, jsem se seznámila v době, kdy jsem se starala tátu krátce před jeho smrtí. Absolvovala jsem několik masáží a vím, jak mi tehdy dělaly dobře.

Od první myšlenky není daleko k činu a na shiatsu se objednávám.

Nejdřív ze všeho jsem dotázaná na zdravotní problémy. Poté, co všechno vyklopím, domluvíme se, že zpočátku začneme velmi opatrně, aby nedošlo k nějaké nežádoucí reakci.

Jak jsem se domluvily, tak se i stalo. Masáž je velmi příjemná, uvolňující. Jsem zvědavá, jaká bude reakce.

Naštěstí vše proběhlo v pohodě. Sice necítím ani zlepšení, ale zaplaťpánbu ani zhoršení.

O pár dní později jdu podruhé. Tentokrát mám pocit, že už  není zapotřebí zvláštní opatrnosti, cítím se podstatně líp.

Stejně jako minule nejdřív  lehce pokonverzujeme. Terapeutka se ptá na to či ono, já odpovídám. A pak už si lehám na lehátko a čekám, co se bude dít.

Je mi příjemně. Chvíli je ticho. Pak znovu začneme povídat.

Vyprávím jí o tom, co se mi děje a ona mi při tom „jezdí“ na zádech po meridiánech. Nějak se v řeči dostanu na regrese, které jsem teď absolvovala. Podotknu, jak je nemám ráda, nicméně že do nich musím... a další blabla. V té chvíli mě terapeutka zarazí a praví: Do téhle chvíle byla vaše játra uvolněná. Teď při posledních větách se ale   „napnula“.“

Zarazím se. To přece není možné! Vždyť z mého pohledu tyhle věty byly  "emocí prosté". Proč teda takováhle reakce? Ptám se.

Je mi řečeno, že nějaké emoce v nich být musely. Jinak by játra takhle nezareagovala.

Shiatsu pomalu končí a já jdu domů.

Mám zase o čem přemýšlet. Uvědomuji si totiž, jak často a lehce vypouštím z úst  "silně emočně" zabarvené věty. A když je porovnám s těmi dnešními,  děsím se toho, jak moje orgány při takto emočně nabité konverzaci úpí a trpí... No, budu se muset nad sebou zamyslet...

 

Bohužel moje rozhodnutí, že si svoje emočně zabarvené věty  pohlídám, mi dlouho nevydrželo. Už se zase rozčiluji.

 

Jdu na další shiatsu. V úvodu se  zase  bavíme o všem možném. Hlavně o emocích, které mnou teď tak cloumají.

V jedné chvíli jsem dotázaná, jestli se někdy z něčeho raduju. Tento dotaz je vznesen kvůlivá mé umordované slezině a taky vyčerpaným ledvinám.

Rozzářím se, to když si vzpomenu na uplynulý víkend, který jsem strávila na chatě. Jak  jsem se  radovala jenom  z toho, že jsem uprostřed krásné jarní přírody, můžu dýchat jarní svěží vzduch a poslouchat řev ptáků. Oni totiž necvrlikali, ale fakt řvali.  A já se z toho všeho téměř zalykala blahem...

No a jak jí to tak vyprávím, terapeutka praví: „Teď vám povolila ta  stažená slezina a rozlilo se tam krásné teplo.“

Jsem tím překvapená, ale pokračuji v povídání  dál.

Vyprávím jí, jak "kudychodím-tudybrečím" a ona na to, že jestlipak vím, že tohle té mojí  slezině dělá dobře. Jasně, že to nevím.

Až doma mi dojde, že minule jsem sice „objevila“ ameriku, že si budu hlídat svoje emoční rozpoložení, ale skutek utek. Ale odteď už bude vše jinak. Vynasnažím se opravdu žít lépěji a radostněji – ne s nějakou umělou nasazenou maskou, ale pokusím se hlídat si ty svoje „samonasírací mechanismy“ a  radost v tom každodenním žití nacházet a hlavně prožívat.