11. Nové pochopení

Doma se ze všeho nejdřív vrhnu na praní. Plním pračku za pračkou a u toho vybaluji a uklízím. A taky píšu do práce maila, že si vezmu v následujících dnech dovolenou. To abych se měla možnost  trochu zaklimatizovat.

A tak se aklimatizuji. Polehávám a přemýšlím. Především o okolnostech a náhodách, díky nimž jsem se setkala s Maruškou, dále o tom, co mi díky ní došlo a co z toho vyplývá. Další den vyrážím na chatu. Čeká mě zahrada plná spadaného listí. Je to nářez, pustit se  po měsíci naprostého lenošení takhle tvrdě do práce. Taky mám velké problémy s dechem a s únavou. Ale zvládnu to. Samozřejmě že za jeden den nestihnu všechno. Musím si dát oraz a pak se sem budu muset vypravit znovu.

Následující den, hned po ránu, nořím se do sebe a dělám si v sobě jasno. Prociťuji si svůj nový náhled na život. A ten je o tom, že je zapotřebí vnímat všechno, co se mi v životě děje z pohledu, že pro všechny zkušenosti, které tu prožívám,  jsem si do tohoto života přišla. Takhle jsem si to kdysi v bardu zařadila do svého itineráře pro tento život.  Z toho se pak odvíjí následující: pakliže mě někdo usurpuje, zraňuje mě, případně působí jakoukoli bolest, je tomu tak proto, že jsme si kdysi v bardu všechno toto naplánovali. Naplánovali jsme si svoje role na prknech divadla - života s tím,  že ten dotyčný tuto svou roli mi tu odehraje, jiný člověk odehraje zase jinou roli. A pokud já tohle divadlo, které se v té dané chvíli odehrává, budu vnímat s tímto  nadhledem, nebude mě to ani štvát, ani jakkoli zraňovat... Tudíž k tomu druhému nebudu vyzařovat žádné negativní energie. Naopak vyzářím pochopení. A pokročím-li o trochu víc, vyzářím  i lásku a vděk, v lepším případě i odpuštění. A pak se spousta věcí nutně začne zákonitě měnit. A hlavně já už při nich nebudu trpět.

Náhle  mě zalije takový vděk jako už dlouho ne. Za prvé proto,  že jsem se k Marušce dostala a že jsem si díky tomu, co jsme spolu probraly, v sobě udělala jasno, pak vděk ke své duši, že ke mně promluvila a poradila mi, co mám udělat ačkoli ego říkalo pravý opak. Prociťuji ale vděk i k sobě, že jsem svou duši poslechla a  udělala vše, jak mi bylo řečeno. Najednou cítím i vděk k Michalovi a jeho nové ženě za to, že byli ochotni sehrát své nevděčné role tak, jak jsme se na tom kdysi domluvili.

Jsem těch nových pocitů tak plná, že se pouštím do rituálu, v němž  odpouštím a propouštím, a taky se všem omlouvám. Jsem plná lásky a vděku ke všem lidem, s nimiž jsem měla dosud „nevyřízené“ účty. A tak teď vše napravuji.

Cítím obrovskou úlevu.

Druhý den znovu vyrážím na chatu. Ačkoli celý den kmitám jak fretka, teda v rámci svých omezených možností, stále plno listí na zemi zbývá.

Vidím, že mě ještě čeká spousta práce. Naštěstí je přijatelné počasí a mám pár dní volna. Snad všechno stihnu, než začne mrznout.

 

Ještě jeden den doma v klidu a už je tu první den, co jdu do práce. Ne, že bych se těšila, to fakt ne, ale snad to nějak zvládnu.

 

V následujících dnech se stále snažím myslet na svoje čerstvé pochopení a prožitky. Jasně, že se mi nedaří pořád, ale jak jde do tuhého a děje se mi něco obzvlášť nepříjemného, okamžitě si na to vzpomenu. A za to jsem opravdu ráda.

 

Čas neskutečně rychle utíká. Už je  prosinec.

Když mi to jen trochu vyjde každé ráno před odchodem do práce si tahám karty. I dneska. Sedám si ke kartám a míchám je. Otázka je stejná jako obvykle. Co je pro mě v této chvíli nejdůležitější?

Na stůl vypadnou dvě karty. Jedna z nich je rytíř pohárů, druhá 4 pohárů – Nadbytek. Obě jsou spojené s city, v obou se mluví o osobách Racích nebo o období Raka. Rytíř pohárů je o bezpodmínečné lásce, tento rytíř jediný má hlavu odkrytou na znamení, že se nebojí projevovat své city.

Čtyřka pohárů je citovém naplnění.

Hmm, pěkné karty, to jsem zvědavá, co mě čeká.

Balím si věci a vyrážím ven. Hlavou se mi  honí tisíc věcí a ne zrovna příjemných. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, snažím se tento myšlenkový rej zastavit a trochu se do sebe ponořit. Mám před sebou půl hodiny chůze, tak abych této doby využila. Už jsem si zvykla na tohle ranní zpytování duše, jen ne vždy se mi to podaří. Někdy tuhle půlhodinku promrhám „řešením“ problémů, což je ovšem  na houby. Většinou totiž  nic nevymyslím, jen se propadnu do nepříjemných pocitů a emocí.

Snažím se naladit na svoje nitro. Hlavou mi ale stále víří starosti. Až se naštvu a soustředím se na svůj dech. Uvědomuji si každý výdech a nádech... a ejhle, hned je klid.

Oslovuji svou duši a prosím ji, aby mi pomohla dostat se do rozpoložení, ve kterém jsem byla v uplynulých dnech, do onoho krásného nadhledu. Anebo aby mi alespoň dala znamení, co mám udělat, abych se uklidnila.

V té chvíli zrovna přicházím na náměstí, kde jsou stánky s vánočním zbožím. Celé  je osvětlené vánoční výzdobou. Letos frčí nádherná modrofialová, a přesně v téhle barvě jsou i nahoře rozvěšené hvězdy.

Jak je zahlédnu, hned mi dojde – vždyť pod vibracemi Hvězdy jsem se narodila. Neměla bych se ničeho bát. Určitě všechno dopadne dobře!

V té chvíli zaslechnu hlas: „To víš, že to dopadne dobře. Jen je zapotřebí, aby ses zbavila strachu a obav.“

„Tohle přece dělám pořád, ale někdy se do svých strachů a obav zase propadnu zpět.“

„Podívej se do svého srdce. Co tam vidíš?“ – dostanu pokyn.

Podívám se a vidím nádherné zářivé světlo.

„Otevři své srdce a dovol, aby  se světlo dostalo ven.“

Poslechnu. Ze srdce se začíná valit ohromný proud světla, který prosvětluje celé moje tělo a vytváří kolem něj ochranný obal.

„Podívej se, jaké máš kolem sebe ochranné hradby. Ty sis postavila ze strachu, aby tě nikdo nezranil. A i když je rušíš, při sebemenším pocitu nebezpečí je hned zase postavíš. A teď vnímej jak zářivé světlo všechny hradby rozpouští a vytváří kolem tebe ochranný obal. Ten obal tě chrání před vším negativním, ale na rozdíl od hradeb je propustný. Zatímco předtím lidi vnímali tvou uzavřenost a oddělenost,  teď naopak budou vnímat tvou otevřenost.“

Obraz před očima se mění. Jsem plná světla a to světlo vyzařuji i ven. A nejen že ho vidím, ale taky cítím. A jak si tu nádheru prociťuji, dostávám se do příjemného nadhledu a začnu se usmívat. Všechny problémy vnímám úplně jinak. Najednou mám pocit, že všechno prostě zvládnout musím.

„Ten světelný ochranný obal si kolem sebe stále udržuj. A dostaneš-li se do pro tebe nepříjemné situace, případně pocítíš-li ohrožení, nebuduj nové bariéry, ale místo toho ze svého srdce vyzař světlo, které tě ochrání lépe než všechno ostatní. Toto měj stále na paměti a uvidíš, jak se budeš cítit lépe. A nejen ty, ale i lidi kolem tebe.“

„To je mi pěkný návod. Děkuji ti za něj.“

To mi to hezky vyšlo, zrovna přicházím k metru.  

 

Je polovina prosince, pro mě nejhorší období v roce. Letos je ještě horší než kdy jindy, přidaly se totiž starosti s bydlením.  No, že bych chtěla řešit zrovna tenhle problém, to se mi nechce, ale musím. Uvědomuji si, jak mi někdy před dvěma lety Hela promlouvala do duše, že se s bytem, v němž jsem strávila celý život, musím rozloučit a přestěhovat se do  menšího, levnějšího.

Jenže já jí vysvětlovala, že se tohohle bytu  vzdát nemůžu. Že jsem s ním tak svázaná, že bych přestěhování asi nepřežila.

A neřešila jsem to. Jenže teď budu muset, ať jsem k bytu připoutaná sebevíc.  Nájemné v posledních letech vyletělo tak strmě nahoru, že příští rok bych ho už finančně neutáhla.

Jakmile na to mám jen trochu náladu a rozpoložení, nořím se do sebe a snažím se svého lpění na bytu zbavit, jenže pořád mám pocit, že je to víc vytlačené rozumem, než prožité srdcem.

Co je ale nejhorší, že nevím, jak celý problém vyřešit. Peníze na pořízení nového bytu nemám a nájmy jsou teď vysoké všude. I v bytech malých.

Veškerý svůj volný čas trávím na netu a hledám nějaký levný podnájem, kam bych se uchýlila po dobu,  než se mi podaří vyřešit bydlení natrvalo.

Ale povzbudivé to není. Nájmy jsou opravdu vysoké všude. Teda s ohledem na můj nízký plat.

Zřejmě pod drtivým tlakem okolností se už tak narušená imunita ještě horší a moje tělo je napadeno virem. A když vir, tak viróza, a když viróza, tak rychlá a pořádná a hlavně s komplikacemi. Ze dne na den mám bronchitidu s podezřením na zápal plic.

Opakuje se situace, kdy lékařka mi chce dát ATB jež odmítám. Ovšem tato lékařka se jistí. Dává mi podepsat prohlášení, že léky odmítám a hodlám se léčit alternativně.

No, nic nového pod sluncem. Hlavně když se nakonec dohodneme.

Po cestě  domů nakupuji zásoby a hlavně vše, co budu potřebovat ke zvládnutí nemoci.

První týden je mi opravdu zle. Nemůžu se vůbec nadechnout, noci trávím vsedě u televize. Jen tak je možné je přečkat aniž bych se dusila.

Jakmile se mi trochu uleví,  sedám si k počítači a dávám na net inzeráty s prodejem věcí, kterých se chci zbavit. Vlastně jsem s tím začala už začátkem prosince. Potřebuji se zbavit co možná nejvíc věcí, které by se mi do menšího bytu nevešly.

 

Je Štědrý den. Vzpomínám, jak mi bylo loni touhle dobou. Zdravotně jsem na tom byla podstatně hůř, byla jsem v nemocnici... No se zdravím to  možná bylo horší, zato jsem neřešila existenční problémy. No jo, problémy jsou čím dál výživnější...

S Helou jsme domluvené, že se u mě s Davidem na chvíli zastaví, než budou pokračovat v cestě dál. Stejně jako loni přijedou i s Yoshikem. Škoda, že mám ty svoje alergie, jak ráda bych si ho tu na pár dní nechala. Alespoň by mi tu dělal společnost. Ale nemůžu.

Jsou tu opravdu jen na skok. Čeká je ještě dlouhá cesta. No co se dá dělat.

Stědrý den je za mnou, stejně jako další sváteční dny. Pro mě ale žádné svátky nejsou. Ležím v posteli a jsem ráda, že jsem ráda.  Starostí mám plnou hlavu a k tomu jsem tu pořád sama.

 

Překulí se dalších pár dní a je tu Silvestr. Sice mi je zdravotně o trochu líp, ale ta psýcha! Je mi strašně!

Jako na potvoru se nedá na nic dívat v televizi, a tak pokračuji v zbavování se dalších věcí. Spoustu času trávím na netu, procházím nabídky i poptávky. Jak co se týká věcí, tak i bytů.

No nic moc.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.