6. Léčení

Jsem doma, za chvíli má přijít kamarádka. Od první chvíle se na mě dívá s úžasem, prý úplně zářím.

Ptá se, co za mým nezvyklým rozpoložením je.

Říkám jí, ať mi nejdřív poví ona, co u ní je nového, potom že budu mluvit já. Že toho mám tolik, že by se třeba nemusela dostat ke slovu.

A tak se i stalo. Nejdřív probereme její novinky, pak mluvím já. Vyprávím jí o všem, co mě v posledních dnech potkalo.

Je tím překvapená a líbí se jí to. Říká, jak ten nový postoj ze mě přímo vyzařuje.

Pak už si povídáme o všem možném. Zmiňuje se o svých zdravotních potížích, které ji v posledních letech pronásledují. Hučí jí v uších a ji to obtěžuje, I teď se tak děje.

V řeči se dostaneme i na Reiki, které teď občas na někom vyzkouším. A v té chvíli mě napadne jí nabídnout, že by jí to třeba mohlo pomoct. Teda pokud by chtěla.

Kamarádka souhlasí.

Sedá si do křesla, já nad ní dávám ruce a poprosím o energii. A už cítím, jak mi žhnou ruce.

Ptám se jí, jestli něco cítí.

Prý má pocit, jako by se jí nafukovala hlava a měla jí odlétnout.

Zpočátku je to příjemný pocit, po chvíli se ale mění v tlak. A ten se stále zvětšuje. I já ten tlak najednou cítím. V rukách.

Aniž bych nad tím přemýšlela, začnu dělat pohyby, jako bych jí z hlavy a z krku něco stahovala a odhazovala to pryč.

Kamarádka k mému počínání podotkne, že přesně tohle dělala jedna terapeutka, u které tuhle byla. Ta že taky říkala, že tam něco má a stahovala to z ní pryč.

Hmm, zajímavé.

Ještě chvíli jí dávám energii a pak se jdu posadit do křesla a pokračujeme v povídání.

Mezi řečí se znovu dostaneme na její problémy s hučením.

Hlavou mi bleskne nápad. Že bych jí zkusila pomoct šamanským léčením?

Říkám jí, jak to se mnou a se šamanským léčením je. A zda by ho chtěla podstoupit. Za pokus nic nedáme. Buď se podaří, nebo ne. Hůř být nemůže.

Souhlasí.

Zaujmeme základní polohu a já čekám, jestli mi nepřijde nějaká info.

Po pár minutách mi naběhne obraz, co mám udělat.

Aniž bych nad tím nějak přemýšlela, hned ho realizuji.

Pak si zase povídáme. Probíráme spolu šamanské léčení a vše s ním související.

Vysvětluji jí, jak se ode mě chce, abych poslechla svou intuici a nestarala se o to, jak to dopadne. A taky jí říkám, jak je pro mě nepříjemné, když si nemůžu ověřit, jestli je moje snažení k něčemu dobré nebo ne.

Kamarádka chápavě přikyvuje.

Poté, co tohle téma vyčerpáme, věnujeme se jinému.

Vtom mě kamarádka přeruší a poznamená, že jí ten hukot v uších přešel.

Nevěřícně na ni zírám. Opravdu? Nedělá si snad legraci? Nebo mi chce udělat radost?

Ne, opravdu jí to přešlo.

Znovu se začneme obírat nemocemi, jejich významem, léčením a podobnými věcmi.

Během povídání mě napadne, že bych měla udělat ještě něco.

Jen se zeptám, zda s tím kamarádka souhlasí, a pak už za ni stoupám, ruce jí dávám na krk a jemně jí přejíždím po páteři. Intuitivně jimi pohybuji, občas někde přitlačím prsty a nechávám sebou protékat energii, což kamarádka hned okomentuje. Říká, jak je to příjemné. Že prý cítí, jak jí proudí světelný proud energie, jak ji celou zalévá, až se v ní rozlévá blaho.

Ovšem i já si užívám. Dostávám se totiž do Jednoty, do stavu, kterého jsem před několika dny dosáhla a nyní mi nedělá potíže se na něj naladit znovu. Celou mnou postupně odshora až dolů protéká příjemná hřejivá energie.

Jsme takhle poměrně dlouho. Je to tak příjemné, že jsme přestaly povídat a jen si ty pocity obě užíváme. Kamarádka jen občas okomentuje, jak se cítí. Prý má takový pocit uvolnění, že svoje tělo prý vůbec nevnímá. Jediné, co cítí, je ta příjemná energie.

Co je ale důležité, že necítí žádné tlaky, přetlaky, jako tomu bylo na začátku. Teď ta energie volně proudí.

Nemůžeme se toho ani jedna nabažit, ale čas letí. Musíme skončit. Ještě v rychlosti probereme, co se dneska odehrálo. Jak to tak vypadá, díky tomu, co jsem udělala při šamanském léčení, se v jejím těle uvolnily bloky a díky tomu pak energie mohla volně protékat.

Jsem za tuhle zkušenost ráda. Děkuji kamarádce, že jsem si na ní mohla vyzkoušet jak šamanské léčení, tak i to další.

Ona zase děkuje mně.

Já cítím ale ještě jinou vděčnost. A to směrem k Bohu, k celému Vesmíru.

Uplyne pár dní a chystám se na výlet. S kamarádkami jedeme na hrad Kost. Koná se tam esoterická výstava, taková, jaké bývají v Praze. Jen jsou tu navíc akce, které se normálně v Praze konat nemůžou. Například možnost zabubnovat si na afrických bubnech. Jasně že to neprobíhá spontánně, ale pod dohledem.

Každou hodinu se tu zájemci sesednou do kruhu a dle pokynů pak bubnují.

S kamarádkami jsme tak natěšené, že se nemůžeme dočkat, až na nás přijde řada. Musíme si dost dlouho počkat, než se na nás dostane.

Ale pak to za to stojí. Hodinu bubnujeme ostošest. Ta síla, ta hudba, ty rytmy, jež nás všechny spojují. Je to úžasné. Vlastně jsem si takhle zabubnovala poprvé v životě. A vím, že to není naposledy. Určitě si to chci někdy zopakovat!

Na Kosti strávíme překrásný den. Nádherný odpočinkový.

S kamarádkami jsme bubnováním tak nadšené, že se domlouváme, že si všechny pořídíme bubny a občas se sejdeme a společně si zabubnujeme.

Hned po příjezdu domů se vrhám na internet a hledám, jakéže bubny to byly a jestli by se daly pořídit. Hned jsem chytřejší. Bubny se jmenují djembe. Co je ale horší, že jsou drahé… To teda nevím, jestli to zrealizujeme… Ale ono se uvidí.

Z návštěvy Kosti se odvinula ještě jedna věc. Narazila jsem tam na člověka, který se zabývá irisdiagnostikou. Ani nevím proč, ale zasekla jsem se u jeho stolečku a po pár dotazech jsem si nechala udělat diagnozu... A rovnou jsem se domluvila na setkání v Praze, kde se dozvím výsledek.

A dneska si pro něj jdu. Že se nedozvím nic dobrého, jsem čekala, ale že to bude takový nářez, to mě fakt zaskočilo.

Nejdřív si vyslechnu ty špatné zprávy. Dozvídám se, co všechno v mém těle je v nepořádku. Skoro mi přijde, že je to snad všechno. Nejhorší ze všeho je na tom má imunita. Tu mám téměř nulovou. Dřív než se propadnu do strachu a obav, co se mnou bude, je mi řečeno, že pomocí přírodních preparátů vyrobených převážně z hlívy ústřičné, které si zde můžu koupit, můžu svému zhuntovanému tělíčku pomoct, hlavně nastartovat imunitu. Plus navíc se dozvím určitá dietní doporučení.

Moc se mi to nezdá. Za poslední roky jsem spolykala takové množství zaručeně účinných alternativních přípravků, že by mi už dávno muselo být líp. Jenže není. Místo toho je mi čím dál hůř.

Ale nakonec si řeknu, že to s tou hlívou přece jenom zkusím. Už dlouhou dobu se totiž setkávám s informacemi, že je to, co se týká imunity hotový zázrak.

Preparáty narvu do ruksaku, zaplatím a jdu.

Od chvíle, co jsem podstoupila poslední Cestu, se pořád nacházím v nádherném rozpoložení. Jsem nadšená nejen samotnou terapií ale hlavně výsledkem. Jsem toho nadšení tak plná, že bych tenhle krásný pocit ráda zprostředkovala i jiným. A tak se nabízím jedné paní, která už Cestu taky absolvovala.

Domlouváme se spolu, že ke mně přijde a pokusíme se spolu něco podniknout.

Pár dní nato ke mně přichází. Nejdřív si povyprávíme, jak na tom jsme, co jsme prožily a tak podobně.

Nabízím se, že ji zkusím provést emocemi. Třeba se podaří to, co se podařilo mně. A sice dostat se do Jednoty.

Nejdřív poprosíme o pomoc a pak už jdeme na věc. Vedu ji po první emoci, dostaneme se do druhé a než se nadějeme, je v prázdnotě. Jen se do ní ponoří, cítím tlak na korunní makře. Velký. A začnu žhnout. Hodně. Cítím, že se nořím do Jednoty. Jsem jako v tranzu. Postupně jí kladu otázky, daří se mi ji posunovat dál a dál až se jí objeví tunel. „Prostrkám“ jí na jeho konec až se před ní otevře nekonečný prostor. Co mě překvapí, že se jí tam nechce. Lákám ji dlouho, až tam nakonec vstoupí. Ale zase to není jen tak, uprostřed se objeví ohromný tmavě fialový drahokam. A ten se k ní přibližuje. Je mi jasné, co bude dál. Úplně to vidím. A taky jo. Přesně tak, jak to cítím, se i nakonec stane. Ona si tím drahokamem projde a ocitne se uvnitř světlé bubliny. Cítí se v ní dobře a nechce se jí z ní ven.

Žhnu čím dál víc. Nasměrovávám své sálající ruce směrem k ní s prosbou, ať jí ta energie pomůže. Trochu ji - myšlenkově - postrčím a nad ní se náhle otevírá prostor, ze kterého se na ni line proud světla. A v něm se ocitne ona. A v té chvíli cítím, že k ní musím jít. Dávám jí ruce na hlavu – upozorňuji ji na to, aby se nelekla. A pomáhám jí. Od téhle chvíle je to vlastně vedená meditace, která s cestou jako takovou asi nemá moc společného. Radím jí, jak si má zkontrolovat tělo, kde je něco v nepořádku. A tohle místo pak společně prosvětlujeme. Je neuvěřitelné, jak mi chodí informace, co mám říct, co mám udělat. Jde to jako po másle. Trvá to tak dlouho, až je toho světla plná celá.

Jen podotkne, že v nohách to světlo ale nemá. Na otázku proč, odpoví, že má prý nějaké bloky v kotníkách a na prstech u nohou.

Shýbnu se a prohřívám ji svýma fajrujícíma rukama kotníky a pak chodidlo a prsty. Uvolňuji to tak dlouho, dokud není noha průchodná. Pak jdu na druhou. I tu zprůchodním. A pak už je prostoupená tou energií celá. Ještě chvíli jí dávám ruce na hlavu, v té chvíli se rozpouští její hranice až je světlo samotné. Nechám ji tam s tím, že světlo léčí a regeneruje všechny buňky. Tohle jsem dělala i dřív. Pak ji vracím tunelem zpět do vrstev s tím, že ona je už nevnímá tak, že by ji naháněly strach.

Když skončíme, utírá si slzy a prý se cítí ještě té energie plná.

Ona si užila a já taky. Protože já v té Jednotě byla s ní.