22. Stěhování

A už je to tady, termín stěhování se přiblížil. První várka věcí a nábytku jde z bytu pryč. Některé vezeme s kamarádem na  sběrný dvůr, něco vezeme na chatu. Sice já sama nic nestěhuji, ale je pro mě stresující a náročné jen všemu přihlížet a organizovat to.

První kolo stěhování mám za sebou. Trochu se to v bytě prosvětlilo, ale těch věcí a nábytku, které ještě zbývá přestěhovat! Krabice kam jenom pohlédnu. No nevím, kam to všechno narvu v tom malinkatém bytě. Už aby to bylo.

 

Dočkala jsem se. Dneska je den D. Posledních pár nocí stresem a napětím vůbec nespím. Jsem  úplně vyřízená. Stěhování je náročné. Hlavně proto, že nejsem  zdaleka v pořádku. Kvůli rozřezanému a dosud nezhojenému krku nemůžu skoro nic zvednout, natož přenést, stále ještě brním, ještě pořád jsem tak zvláštně rozvibrovaná a hlavně psychicky rozhozená. Vím, že to všechno patří k rekonvalescenci a taky vím, že to všechno dohromady se podepisuje na tom, jak hrozně se cítím.

Stěhuji se na etapy. Když čekám na odvoz posledních věcí v  téměř prázdném bytě, rozbrečím se. Mám pocit, že mě cosi rve na kusy. Nevím, jestli je to proto, že mám vyšponované nervy až na doraz nebo proto, že se loučím s bytem, ve kterém jsem prožila celý život. Na každý pád je to obrovský nápor na psýchu.

Konečně je vše přestěhováno. Zůstávám v novém bytě obklopená ze všech stran krabicemi. Copak o to, krabice byly i v tom starém, jenže  tady je to horší, protože je to tu malé. Proto jsou tu krabice vyštosovány do vysokých sloupců a nemůžu udělat krok, abych o ně nezakopávala.

 

Následující dny je mi hrozně. Jak po stránce fyzické, tak i psychické. Těžko říct, co je horší. Na každý pád dostávám pořádně zabrat.  Doslova se tu topím v krabicích. Jen pozvolna je vybaluji. Jsem zoufalá z tak malého prostoru a z faktu, že věcí je víc, než je úložného prostoru. A tak při vybalování třídím věci na dvě hromady. Na jednu dávám to, co půjde rovnou do kontejneru, na druhou, co zůstane. Postupně odnáším do kontejneru jednu tašku za druhou. Všechno to jsou věci, o kterých jsem ještě před pár dny byla přesvědčená, že se jich nemohu zbavit, protože je nutně potřebuji. A teď to najednou jde. Průšvih je, že moje fyzička je fakt ubohá. Jen zvednu něco těžkého, okamžitě se ozývá krk. Škrtí mě a nabíhá jizva. Prostě to stojí za starou belu. A k tomu ty nervy. Chvílema je mi do breku. Cítím se tu tak opuštěná… a jsem na všechno sama. Hela má svého dost,  taky se stěhovala. A krom toho jsme se kvůli stěhování a všemu, co s tím souviselo, trochu chytly. Můžu za to já. Kvůli hormonálnímu neladu, který mě provází celou dobu po operaci, jsem psychicky totálně v háji. Střídavě brečím, střídavě na mě padají depky, a občas dostanu normální hysterák… Jsem tím zaskočená. Copak vztek znám, depky znám taky, ale hysterické výstupy? Ty nebyly nikdy!  Taky když o pár dní později jdu na endokrinologii, neb mi po novém léku znovu začaly křeče, si na tuhle emoční nevyrovnanost lékaři postěžuji a ptám se ho, zda patří k pooperačnímu stavu.

Prý ano. A mám být trpělivá. Časem se to srovná.

No jo, ale kdo to má se mnou vydržet? A jak to mám vydržet sama se sebou?! Na křeče dostávám infuzi a na nervy uklidňující léky. Strávím tu celé dopoledne. Unavená a hladová se sotva dovleču na tramvaj a pak metrem domů… Do nového domova. Ach jo.

 

Už delší dobu jsem domluvená se Simonou, že k ní půjdu na terapii. Na Cestu.

Ráno se budím v půl sedmé. Jsem drobet nervní z toho, že nevím jakou Cestu mám zvolit. Jestli  fyzickou nebo emocionální. Potřebovala bych jako sůl obě. Ale obě mít nemůžu,  takže co?! … No, s ohledem na krk a na karcinom, který jsem si vyrobila, bych měla podniknout asi cestu fyzickou.

V poledne vyrážím. Jen se usadím a začnu mluvit o tom, čím jsem si v uplynulých měsících, týdnech prošla, hned začnu brečet. A brečím a brečím a nemůžu se zastavit. Konečně povolila stavidla a nejdou zavřít. Nechci brečet, vadí mi to v mluvení, ale nejde to zastavit.

Simona mě vezme za ruku a během mého vyprávění mi začne ťukat na dolní hranu levé ruky a u toho něco povídá. Vyzývá mě, abych po ní věty opakovala. 

Dochází mi, že je to EFT. Takže jak to tak vypadá, Cesta dneska nebude. Místo ní  bude tohle. A že zrovna EFT, kterému se už několik let obloukem vyhýbám.

Ťukáme hodinu. Během ní se moje přesvědčení několikrát změnilo. Nakonec se všemu musím smát. A tím končíme. Ještě se dozvím, že mám v ťukání pokračovat.

„Jak dlouho?“

„Minimálně šedesát dní.“

„Co?! Tak dlouho?“

Je zapotřebí všechna přesvědčení vyplavit z buněk.

Domů jdu poněkud ve zvláštním rozpoložení. Nevím, co si o celém ťukání myslet. Přijde mi jako naprostá blbost. Odťukávat body po těle a u toho mlít nějaké věty… Jasně, znám spoustu lidí, kteří na EFT nedají dopustit. Prý jim pomohlo úplně se vším. No jo, jenže to jsou ty „lehčí případy.“ Znám taky lidi, kterým naopak ublížilo. Proto jsem se mu tak vyhýbala, proto jsem se ho obávala a nechtěla jsem s ním mít nic společného. A proto jsem   teď tak rozpačitá.  Nicméně po příchodu domů, hned začnu jedno  ze svých oblíbených závadných přesvědčení odťukávat.  A pak se jdu podívat na net, abych se o celé této „zázračné“ metodě dozvěděla víc… No, víc. Jak se to vezme. Nic nového tam není… Nedá se nic dělat, budu v tom pokračovat, a ono se ukáže.

 

Tohle sezení se odehrálo ve středu a v sobotu jdu na další akci Tentokrát je to setkání „cestovatelů“, teda lidí, se kterými jsem absolvovala  červnový seminář The Journey.

Je nás poměrně dost, tak kolem šedesáti. Zdravím se s těmi, co jsem minule poznala blíž, objímám se i s těmi pro mě cizími. Už mi to tak nevadí, začínám si zvykat.

Nejdřív si trochu popovídáme, respektive máme možnost stručně říct, co jsme zažili něco pěkného, zajímavého v souvislosti s Cestou.

V duchu si říkám, že si svoje negativní zkušenosti nechám pro sebe. Nakonec za to nemůže cesta jako taková, ale moje přesvědčení, kterým jsem jakoukoli pozitivní zkušenost vždy zhatila. Ale pak si uvědomím, že bych se mohla podělit o prožitek se zrodem své duše. A tak se přihlásím a několika větami se o něm zmíním.

Simona hned naváže. Můj příběh zná. Posílala jsem jí ho mailem a moc se jí líbil. A tak se o něm zmiňuje a slibuje, že ho všem rozešle. Je totiž přesvědčená, že může být užitečný i poučný pro spoustu dalších lidí.

A pak už jdeme na procesy jako takové. Vybírám si fyzickou cestu. Začátek jde dobře. Dostanu se do příslušného orgánu, jenže pak se zaseknu a nemůžu si vybavit žádnou vzpomínku… Nebo spíš naběhlo mi vzpomínek hned několik a nevím, kterou zvolit. Nakonec si jednu vyberu a vžiji se do ní. Je bolavá, jak taky jinak. Naštěstí pak už jde všechno jako po drátkách. Vzpomínku celou rozkryji a vyčistím a je hotovo. Vyměníme si role a při opačných rolích  jdeme na další proces.