8. Alternativní léčba

Po několika dnech užívání nových preparátů s hlívou mi začíná být zle. Cítím obrovskou tíži na ramenech, bolí mě klouby, nemluvě o bolavých lymfatických uzlinách. Každým dnem se moje potíže stupňují.

Jdu si lehnout vystrašená. V noci se probouzím a nemůžu spát. Všechno mě bolí. Hned mi naskočí vzpomínky na to, jak se mi vždy při každé alternativní léčbě udělalo tak zle, že jsem ji musela přerušit. Jak je vidět, situace se opakuje. To znamená jediné, končím se vším... Vzápětí si ale řeknu, že takhle ne. Nesmím se poddávat strachu. Dneska jsem na tom jinak, znám spoustu věcí, jak si poradit.

Prosím o pomoc anděly, archanděly a ostatní duchovní bytosti, které mě jen napadnou.

Vzápětí obdržím info, co si kde mám na těle masírovat, jak jednotlivé body, tak i dráhy. Vždy když je promačkám, vzápětí cítím, jak se zablokovaná energie v příslušných místech rozlije.

Je nesmírně zajímavé pozorovat toky energie a úlevu, která se vždy dostaví. A s úlevou odplouvá i strach.

Jo, tohle je přesně to, co se ode mě chce. Nesmím propadat panice, ale mám poslouchat svoje tělo.

I v následujících dnech, vždy když mě začnou bolet lymfatické uzliny, hned se pustím do promačkávání bodů po těle. Vždy se mi pak uleví.

O pár dní později jdu nakoupit další léčebné preparáty. Samozřejmě že referuji o tom, co mě potkalo.

Chvíli spolu diskutujeme. Moje reakce jsou prý neobvyklé.

Jak tak povídáme dál, přijde řeč na to, jak mi žhnou ruce a jak pomáhám druhým.

A najednou je všechno jinak. Dozvím se nepříjemnou věc. Kvůli svým nemocem mám prý děravou auru a v tomhle stavu bych na nikoho sahat neměla.

Jaký je můj údiv, když se dozvím, že tím, že jsem zasahovala do energetického obalu druhých, těžce nemocných lidí, leccos jsem si od nich natáhla, a tak není pak divu, že můj lymfatický systém dostal tak zabrat.

Ještě to trochu prodiskutujeme. Najednou mi jedno zapadá do druhého a jeví se mi to naprosto logické.

No jo, logické to je. Ovšem co mi hlava nebere, proč se věci dály jak se dály, a proč mám kvůli tomu teď zdravotní problémy…

Už se fakt v ničem nevyznám. Domnívala jsem se, že pocítím-li touhu někomu pomoct a začnou mi žhnout ruce, mám mu pomoct i tím, že na něj ruce dám. Obzvlášť když se tomu dotyčnému uleví. Jenže jak to tak vypadá, pomoct nemám, protože dotyčnému sice pomůžu, ale sobě ublížím…

Po chvíli si v sobě udělám jasno. No, tak teda jo, zatím nikomu pomáhat nebudu. Alespoň co se týká energií.

V téhle záležitosti jsem si jakž takž jasno udělala. Ale v čem jasno nemám je to, že se se mnou začíná něco dít po emoční stránce. Každou chvíli mě zalije vztek. A nejen ten. Ale přepadává mě i lítost. A tak se teď střídavě vztekám nebo brečím. Netuším, kde se tyhle emoce vzaly a co s nima mám dělat.

No, co bych dělala! Potlačovat je nesmím, musím jim dát přiměřený průchod… Jenže co to je přiměřený? Navíc emoce mnou mlátí i v práci, kde se nehodí je jakýmkoli způsobem ventilovat.

Jsem z toho otrávená.

Ještě že mám před sebou nezvyklou akci. Doufám, že na ní se trochu odreaguji. Jedu s kamarádkami do Olomouce na takové velké setkání se spoustou dalších zajímavých lidiček.

Akce proběhla dobře. Nejvíc se asi vydařilo večerní posezení u ohně. Nejen posezení, ale hlavně bubnování. Bubny jsme sice neměly, ale nám to nevadilo. Nejdřív jsme mlátily vyschlýma polínkama o sebe, ale to nebylo ono. Daleko lepší bylo, když jsme si došly vypůjčit kýble. A to už byl jinačí zvuk! A když se k tomu přidaly tanečky a zpěv, nebo spíš řev, nemělo to chybu.

Domů se vracím pozitivně naladěná.

Bubnování u ohýnku mě tak dalece nadchlo, že ve mně uzrálo rozhodnutí pořídit si svůj vlastní buben. Djembe buben. Od rozhodnutí není daleko k činu. Jeden nádherný a cenově dostupný si objednávám na netu.

Jsem nadšená, když si pro něj o pár dní později jdu na poštu. Nedočkavě buben vyndávám z krabice, krátce si jej obhlédnu a už se pouštím do bubnování. To je nádhera!

Buben a bubnování jsou ale jediné pozitivum mého života. Vše další je naprostá černota. Nevím, jestli k tomu nepřispívá i to, že se najednou ochladilo a udeřilo ohavné podzimní počasí. Žádné babí léto, ale rovnou takové to dušičkové počasí. A to je přitom začátek září.

Současně se změnou počasí se dostavují deprese. A pořádné. Sice mě v posledních letech touhle dobou přepadají vždy, jenže to, co se děje letos, je fakt síla.

Najednou mám pocit, že se mi v životě nic nepodařilo. Pryč jsou všechny úspěchy, kterých jsem v posledních letech dosáhla, pryč jsou i víra, důvěra, sebejistota. A k tomu se ještě aktivují snad všechny programy, schémata, bloky, které mi kdy hýbaly životem. Jako bych nic z toho nezpracovala! Valí se na mě všechny možné strachy, smutky, vzteky, lítosti a já nevím co ještě. Postupně mě zaplavují, a já se cítím mizerně jako už dlouho ne. Odevšud na mě vykukuje černota, pusto a prázdno.

Už dlouhou dobu jsme s kamarádkami domluvené, že zajedeme na jedno úžasné místečko v severních Čechách. Už tam máme i zamluvenou chajdu.

Jenže mně je tak děsně, že mám cukání se z akce vymluvit a zůstat doma. To abych ostatní neotravovala svýma děsivýma náladama.

Nakonec ale jedu. A udělala jsem dobře. Vzaly jsme s sebou bubny, a tak se bubnovalo, chřestilo a povídalo. A k tomu ještě, jak to jenom počasí dovolilo, nějaká ta procházka na čerstvém vzduchu. Prostě pohoda.

Domů se vracím sice unavená, ale v podstatně lepším rozpoložení, než v jakém jsem tam jela.