14. Nemoc

O pár dní později mě sklátí chřipka. Večer se mi z ničeho nic udělá zle a celá jenom hořím. Ráno je mi ještě hůř. Přesto si troufnu jít do práce. Říkám si, že to třeba zvládnu.

Nezvládla jsem. Už po půl hodině si balím věci a jdu domů.

Doma padnu do postele a vzápětí usnu. Asi po dvou hodinách se probouzím. Bolí mě kůže po celém těle, jakýkoli dotyk je téměř nesnesitelný. Cítím, jak doslova vařím. Beru si teploměr, abych zjistila, jak na tom jsem.

Průšvih! Rtuť teploměru se vyšplhala na devětatřicítku. Nedá se nic dělat. Ráno budu muset k doktorce.

A ráno k ní vyrážím. Nikdy bych nevěřila, jak poslech sluchátky může bolet. Jejich dotek je tak nepříjemný, jako by mi propalovala kůži.

Seberu neschopenku a pomalu se ploužím domů… Vlastně ne rovnou domů, po cestě si ještě musím nakoupit. V obchodě se mi udělá mdlo, že se musím posadit a počkat, až zmobilizuji všechny síly, abych vůbec došla domů.

A rovnou do postele! Horečka stoupá dál, už mám skoro čtyřicítku. Je mi zle jako snad nikdy. Kašel, bolest v krku, motolice, že se neudržím na nohách… Jen ležím a spím. Spím celý den.

Následující dny je mi strašně. Horečka sice trošku opadla, ale žádná sláva. Všechno ostatní stojí za starou belu. Mám neskutečný dusivý kašel, řezavé bolesti krku, jaké jsem co by člověk bez mandlí snad nikdy nepoznala. Plus všechno ostatní, co k chřipce patří… Ovšem ty bolesti jsou pro mě úplnou záhadou. Ze prvé netuším, proč je vůbec mám, když na ně normálně netrpím, ale hlavně na ně nic nezabírá. Ani zábaly, ani kloktání. Místo toho, aby polevily, jsou čím dál horší, řezavější. O kašli ani nemluvě. Ten nereaguje vůbec na nic.

Je mi zle z chřipky a je mi zle ze sebe. Vím, že mám někde nějaký problém, jen je otázka - co s ním?

Až se sama na sebe naštvu, stoupnu si před zrcadlo, podívám se sobě do očí … a po chvíli prohlásím, že končím s rolí oběti. Odteď si sama budu rozhodovat, co se mnou bude a hlavně jak mi bude. Vím, že bolest v krku znamená nevyřčený strach. Sice nevím, v jaké oblasti, ale prohlašuji, že se ho vzdávám. Jsem silná žena, která si poradí se vším. Tedy i s bacily… Svému obrazu v zrcadle povím spoustu dalšího… Ulevuje se mi… Teda alespoň z toho nejhoršího. A taky cítím příliv síly a důvěry, že to zvládnu.

Následující ráno se ohledávám, jestli se něco nezměnilo k lepšímu.

Hmm, nic moc, řeknu si s jistou dávkou zklamání. Jenže pak mi dojde, že v tom pozitivním rozpoložení musím vydržet. Rozhodnutí je totiž věc jedna, ta nejdůležitější, jenže pak stejně důležitá je držet se ho, a to i přes zdánlivě nepříznivý vývoj.

Tímto uvědoměním se obrňuji téměř svatou trpělivostí a čekám … a čekám …s tím, že se to pohnout k lepšímu prostě někdy musí.

Další ráno znovu provádím ohledání, jak na tom jsem. V první chvíli mám pocit, že je vše při starém, ale během dne si uvědomuji, že se přece jenom něco změnilo. Jako by se mi do žil vlila trocha sil.

Po pár dnech jdu k léčiteli, který se zabývá čínskou medicínou.

Nejdřív mi nahodí vyhozená žebra, odkřupe zablokovanou krční páteř, pak si lehnu na kanape a nechám do sebe nabodat jehel jako do jehelníčku.

A mezitím si povídáme.

Dozvídám se, že mám něco s pravou plící… a taky s vnitřním uchem. Od něj jsou ty motolice.

Po odebrání jehel mi léčitel podává nějaký preparát. Ptá se mě, zda je pro mě ten pravý.

Podívám se na něj s úžasem a opáčím, jak to mám asi vědět. Tohle přece musí vědět on!

On mi ale říká, že já, respektive moje tělo, to ví taky. A mám si to vyzkoušet.

Chvíli se vzpouzím, ale nakonec kývnu. No tak jo, proč to nezkusit?

Beru do ruky krabičku s lékem, zavřu oči a soustředím se.

Najednou se začnu kácet dozadu.

Dřív než začnu danou situaci rozebírat, je mi podán další lék.

Opět padám dozadu.

A u pár dalších taky.

Pak krátká přestávka… a dostávám další lék. A s ním zazní otázka: „A co tenhle?“

Vezmu ho do ruky a čekám na známé kácení se dozadu. Jenže místo toho letím dopředu. A navíc se mi udělá tak zle, že se musím posadit.

Ptám se: „Co jste mi to dal za svinstvo?“

Směje se: „To není svinstvo. To je lék, který jste celou dobu brala a pomáhal vám. Teď je ale pro vás nevhodný… Tak a teď víte, co je pro vás dobré a co ne. A takhle si můžete určit i dávkování.“

Oponuji, že bych tomu ovšem musela věřit.

Dostane se mi odpovědi, že je nejvyšší čas s tím začít. S vírou v sebe sama. Že mám na to, abych si tyhle věci sama ohlídala.

Jdu domů a jsem sama ze sebe překvapená. Že bych fakt byla schopná vnímat i tyto energie? … Ale co když mi to fungovalo jen tam, u něho? Co když doma to fungovat nebude? … No?! Co potom?!

Posledního půl roku mám problémy s budíkem. Z ničeho nic začal stávkovat. Normálně se zbláznil. Večer si zkontroluji čas a nastavím ranní buzení, a ráno sice zazvoní, ale o hodinu dřív. Přesně o hodinu. Když se to stalo poprvé, myslela jsem, že jsem se spletla a alarm jsem nastavila špatně. Pak totiž nějakou dobu sekal dobrotu. Jenže po několika měsících se to stalo znovu. Opět zazvonil o hodinu dřív… Potom zase nějakou dobu klid a ve chvíli, kdy to nečekám – BUM!, zase mě takhle vyšplouchne… A v poslední době je to téměř pravidelně. Přestala jsem se na něj spoléhat a raději jsem začala používat mobil.

Jenže tohle přece není řešení! Musím s budíkem něco podniknout… No, co se tak asi dá podniknout s budíkem, když nefunguje jak by měl? Přece ho odnesu do opravy!

A tak se i stalo. Vcházím dovnitř s trochu rozpačitými pocity. Nevím, jak vysvětlím tuhle zvláštní závadu a jak na ni budou prodavači reagovat. Raději vše převádím v žert. Oznamuji jim, že budík ochořel a že mě budívá o hodinu dřív. Ani o minutu později nebo dřív, toliko o jednu hodinu. A že si s ním nevím rady.

Prodavači po sobě kouknou, asi nevědí co si o mém prohlášení mají myslet. Nakonec se dohodneme, že si ho nechají nějakou dobu na pozorování a podle toho ho do opravy buď odešlou nebo ne. A mám se tak za dva týdny pozeptat, jak že to dopadlo.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.