8. Něco se děje

Od chvíle, co jsem zpracovávala vztah s černým mágem, se necítím dobře. Nevím, co se to se mnou děje, ale jsem pořád unavená, vyčerpaná. Prostě na nic.

Říkám si, mám za sebou hotovou emoční erupci a na tak silné emoce zvyklá nejsem, tak co se divím. Ale stejně…

Kromě toho, po mnoha letech začínám s homeopatickou léčbou. Lékařku, u které jsem byla, upozorňuji na to, že pokud se se mnou něco děje, ať už zdravotně nebo psychicky, vždy si vypomáhám kvantovkou. A protože lékařka ví, co kvantování obnáší, zdá se, že není problém.

 

Homeopatické léky beru dle doporučení jen tři dny, zatím žádná reakce. Jsem ráda, vím, jak před lety, kdy jsem chodila k jinému lékaři a ten mě homeopatiky léčil, jsem mívala přímo brutální reakce.

 

Dneska jdu na alergologii. Nic nepotřebuji, ale nařízení je takové, že pokud během jednoho roku lékaře nenavštívím, nevydají mi léky, respektive recept.

A tak jsem se holt objednala.

Copak o to, všechno by proběhlo bez velkých vzruchů, ale problém nastal, když mi byl změřen tlak. Byl shledán vysokým.

Udiví mě to. Vždyť tlak mám už mnoho let v normálu. A teď takhle vysoký?

Ale přičítám to tomu, že jsem v lékařském zařízení, a to mi nikdy nedělá dobře. Však si ho doma změřím a bude v pořádku.

Nebylo. Večer je tlak ještě vyšší. Pořád jsem ale v klidu, zítra určitě klesne.

 

Neklesl, jde pořád nahoru. Těžko říct, jestli už pracuje psýcha nebo je za tím něco jiného? Že by ten homeopatický lék?

Jenže zítra je svátek, další den má můj praktický lékař dovolenou, a pak je víkend.

Nechám se proto Helou přemluvit, abych k praktikovi vyrazila dnes. Je mi hodně zle, tlak mám opravdu mrtvičný. ¨

A když mi ho sestra v ordinaci naměří a dozvím se, co naměřila, už se o mě pokoušejí mrákoty.

Lékař mi natočí EKG, ještě jednou změří tlak, a zazní slova – „Tohle je na hospitalizaci.“

„Ani náhodou! To musím zvládnout. I bez hospitalizace!“ - bráním se.

Chvíli se spolu dohadujeme, přiznala jsem totiž, jak se věci mají.

Nakonec odcházím s hrstí žádanek na všelijaká vyšetření.

Už po cestě domů volám lékařku, co mám od ní homeopatický lék, a ta mi doporučí, abych si vzala ještě jiný.

Copak o to, vzala bych si ho, ale doma ho nemám. Nedá se nic dělat, musím ho sehnat. Ovšem v tomhle stavu se trmácet po Praze je opravdu náročné.

Ale zdařilo se. Ještě na ulici si ho beru a mažu na autobus.

 

Z posledních sil se dohrabu domů, svalím se na gauč a rekapituluji si, co se odehrálo.

Tak za prvé - V posledních dnech jsem vynechala jeden z léků, který celé roky na tlak beru. Ale tím by to nemělo být. V minulosti jsem to taky jednou udělala a nebyl problém. Proč by teda teď byl?

Za druhé – začala jsem brát homeopatický lék. Co když zvýšení tlaku vyvolal?

A za třetí – v hlavě mám i to nedávné zpracování vztahu s černým mágem. Od té doby se vlastně necítím dobře, jsem vyčerpaná, utahaná a pořád na to musím myslet. Co když jsem to nedotáhla do konce, a teď kvůli tomu mi ten tlak stoupá, a tím mi dává najevo, že je třeba to dotáhnout do konce?

Možná si teď někdo řekne, že jsem se zbláznila. Co si vymýšlím?

Ne ne, nezbláznila jsem se. Ale moc dobře si pamatuji, co se stalo před pár lety. Tenkrát jsme s kamarádkou nechtěně zavrtali do minulosti, respektive do jednoho z mých minulých životů, který byl velmi traumatizující. A protože mi to, co se tam objevilo, nahnalo strach, respektive přímo jsem se vyděsila, nechala jsem to být.

A co se nestalo? Najednou mi začal stoupat tlak. Moc a moc, a nic nezabíralo.

Petr Velechovský, se kterým jsem to tehdy konzultovala, pravil, že je třeba do toho jít a vyčistit to. Jenže já to nestihla. Skončila jsem totiž s hypertenzní krizí v nemocnici. A až poté, co mě z nemocnice propustili, jsem za ním jela do Liberce a za jeho pomoci jsem všechno rozkryla a vyčistila - viz REGRESE.

Co když teď je to totéž? Co když se minulost zase takto hlásí o slovo? Problém ale je, že v tomhle stavu se na nějakou práci na sobě fakt necítím.

 

Následující den je svátek a já se cítím o fous líp. Respektive tlak mírně, ale opravdu mírně klesl. Raduji se, jak se vše obrací k lepšímu.

 

Moje radost byla předčasná. Další ráno mám tlak zase mrtvičný a mně je hrozně. Průšvih je, že je přede mnou víkend, a nedokážu odhadnout, jak se situace bude vyvíjet dál.

Hela když vidí, jak na tom jsem, nabádá mě, abych si buď vzala taxík a nechala se odvézt do Motola, anebo si zavolala sanitku s tím, že mě odvezou do nemocnice v Kladně.

Nechce se mi ani jedno, ale je evidentní, že pomoc lékaře opravdu potřebuji a sama nikam nedojedu.

Je mi čím dál hůř. No, po pravdě, už mi pracují i nervy, takže se nakonec rozhodnu pro sanitku. Mezitím v rychlosti balím věci do tašky. To pro případ, že by si mě v nemocnici nechali.

Přijeli brzy, podali lék, poměřili vše, co se změřit dalo, naložili do sanitky… a tradá do Kladna.

No a jak už bývá zvykem, tam se čas jakoby zastavil. Čekárna narvaná k prasknutí a nic se neděje.

Poté, co jsem zavolána do ordinace, je mi změřen tlak, natočeno EKG, podán další lék, jsem odeslaná na odběr krve s tím, že budu muset počkat, až budou výsledky.

A tak čekám. Hodinu, dvě, tři. To už se mi ale dělá zle, cítím se na omdlení, že se odvážím a klepu na dveře ordinace.

Sestra mě vezme dovnitř a je rozhodnuto – nechají si mě tady.

Taky co jiného, že jo, když tlak mám přes všechny léky, co do mě nacpali, stále vysoký.

Za chvíli už jsem na pokoji, začne takový ten kolotoč - léky, měření, EKG. A pak konečně klid.

Mám kliku, obě dámy, co jsem s nima na pokoji, jsou příjemné.

I když dostávám další a další léky, tlak je pořád vysoký. Už mi to dělá starosti. V hlavě mám stále na mysli ten nedořešený vztah. A tak píšu zprávu jedné kvanťačce. Vysvětlím jí, jak jsem na tom, co se mi honí hlavou a prosím ji o názor, případně pomoc.

Za chvíli mi od ní přijde zpráva. Doporučí mi, co bych měla nakvantovat a taky mi pošle „vlnky“.

Tak jo, abych na to měla klid, jdu raději na chodbu. Přeladím se na alfa vlny a kvantuji ostošest. Už v té chvíli cítím, jak se mi ulevuje. Ale nejen to. „Přijde“ mi do hlavy, že mám udělat ještě něco dalšího. Jasně, že to hned provedu. Jako potvrzení, že je uděláno vše, jak má být, mám oči plné slz. A cítím ohromnou úlevu. Jako by se ze mě všechno napětí spadlo.

Jen se trochu uklidním, vracím se zpátky na pokoj. A zbytek dne probíhá v pohodě.

Ale jen do chvíle, kdy se mi najednou udělá zle. V půli slova doslova odpadnu.

Dámy honem volají lékaře, ten změří tlak…. A pak honem infuze, která mě má vrátit do normálního života. Tlak totiž klesl moc.

 

Během víkendu už je klid, tlak se ustálil, nic se tu neděje. No, víkend, že jo.

Jediné, co mi trochu dělá starost, že dostávám spoustu léků a nevím, jakých. Když se ptám sestry, cože to je, dostane se mi odpovědi, že ona neví, neb léky připravoval někdo jiný.

Ale říkám si, snad si nemusím dělat starosti.

 

Je pondělí ráno, velká vizita. Od primáře zazní překvapivá slova – Dáme vám nové léky a půjdete domů.

Teda ne, že bych se netěšila, ale přijde mi to trochu brzy. Zrovna dneska ráno mi tlak trochu vyskočil nahoru, tak mi to přijde divné. Ale když se nad tím nepozastaví lékař, tak proč bych si tím měla lámat hlavu já, že jo…

Sbalím si věci, počkám na lékařskou zprávu, dole v lékárně si vyzvednu léky a zavolám taxi.

 

Jak jsem ráda, když jsem zase doma. Vybalím si, prádlo naházím do pračky a jdu naproti vyzvednout si Betynku. Hela se po celou dobu o ni starala.

V první chvíli to vypadá, že se mnou domů ani nechce. Ale už za chvíli lítá radostí po zahradě a doma mě pak nadšeně olizuje.

 

V následujících dnech mi je ale zle. Tlak je sice dole, za což jsem samozřejmě ráda, ale objevují se všechny možné zdravotní obtíže. Každý den je to horší a horší.

Celou dobu jsem se vyhýbala tomu, abych si přečetla příbalové letáky k lékům. Vím, jak mocná je psychika. Jenže teď mi přijde, že je správný čas se o nežádoucích účincích dozvědět.

Abych se ale moc nevyděsila, prosím Helu, aby se ona podívala a řekla mi, zda moje obtíže tam jsou popsané.

Jasně, že jsou.

Průšvih je, že se nemám s kým poradit. Je pátek odpoledne, přede mnou víkend, a mně je opravdu zle.

No, co se dá dělat, musím to vzít do svých rukou. Všechny léky z nemocnice od zítřka nahradím těmi, co jsem užívala celé roky. Pokud tlak bude i nadále nízký, vydržím na nich, ale pokud by šel nahoru, po neděli zavolám svého praktického lékaře.

 

Tlak se naštěstí udržel dole a všechny obtíže postupně zmizely.

Ale stalo se něco jiného. Zčistajasna se mi udělalo zle, na omdlení.

Jako první si jdu změřit tlak, jestli zase moc nespadl.

Ale ne, tlak je sice hodně nízký, ale ještě v normě.

Natáhnu se na gauč a čekám, až se mi uleví.

Neulevilo. Jsem jak paralyzovaná, nemůžu nic než ležet. Cítím, že mě opouštějí síly. Že by se už chystal odchod na „druhý břeh“?

Ležím takhle hodinu, dvě, nepřechází to. Sice se to nehorší, ale ani nelepší.

Napadne mě napsat zprávu kamarádce, která dělá kranio. Včera jsme spolu mluvily, já ji informovala o všem, co mám za sebou. A ona mi nabídla, že mi pošle kranio na dálku.

Včera jsem její pomoc odmítla, není to přece zapotřebí. Dneska mám ale pocit, že zrovna tohle by mi mohlo pomoct.

A tak klapu na mobilu prosbu o pomoc.

Po nějaké době na sobě cítím vlny tepla, a do žil jako by se mi vlévala energie.

Je mi líp a líp, dokonce až tak, že můžu vstát a vypustit Bety na zahradu.

Jupí!

Kamarádce děkuji. Slibuje, že mi pošle ještě další kranio večer.

A to byl teda nášup. Cítím, jak se mi teplo a uvolnění rozlévá po celém těle. Nádhera!

Před spaním se mi honí hlavou události dnešního dne. Nevím, co si o tom mám myslet. Nerozumím tomu.

 

Až o pár dní později, když jsem u svého praktického lékaře, se dozvím, že léky, které mi v nemocnici dali, pro mě nebyly vhodné. Co nevhodné, přímo riskantní. A ne, všechny, jen jeden z nich. Ale ten mi mohl nejen hodně ublížit, ale v horším případě i zabít. U tohoto typu léku je totiž kontraindikace na astma.

Tento typ léků ovlivňujících činnost srdce se v žádném případě nesmí vysadit najednou. Je nutné ho vysazovat postupně pomaloučku, aby se srdce mohlo přizpůsobit. A když se tohle neudělá, hrozí kolaps, úmrtí.

A máme to tu. O tomhle jsem nevěděla, z jednoho dne na druhý jsem je úplně vysadila, a hned se mi udělalo zle.

Je otázkou, co by se stalo a jak by to se mnou dopadlo, kdyby mi kamarádka neposlala na dálku kranio.

Možná bych se vzpamatovala sama…. Anebo ne.

Na každý pád mi z toho vyplynulo, že odchod z tohoto života v plánu mého života ještě není. Kdoví, co mě ještě čeká…