7. Dotek minulosti

Jednou za čas máme s kvanťákama on-line vysílání na ZOOMu. Dneska nemám nic k řešení, chci si víceméně jenom poslechnout, o čem se bude mluvit.

Už při druhém příspěvku ale zbystřím. Mluví se o darech, mám na mysli darech duše, které jsme si do života nadělili, ale které nejsme schopni z nějakého důvodu rozvinout. A z dalšího povídání vyplyne, že to bylo kvůli něčemu, co se stalo v minulém životě.

Další příspěvek je podobný. Opět se mluví o strachu ze svých darů.

A mně najednou napadne přihlásit se o slovo.

Začnu tím, že v období, kdy jsem byla pod vlivem černé magie, jsem vnímala energie z kamenů, z přírody, ale i energie lidí. A že to bylo něco! Jenže pod vlivem všeho, co se mi dělo, a hlavně po očištění od vlivu člověka, který toto způsobil, se mi všechno uzavřelo. A teď už necítím nic. A přitom, jak jsem se dozvěděla na Příbězích duše, vnímání a práce s energiemi, to všechno je v plánu tohoto života… A nejen to, jak jsem se tak rozpomněla, kdysi dávno, před lety, když jsem o těchto věcech ještě nic nevěděla, při jedné terapii mi bylo řečeno, že kdysi jsem s kameny a energiemi pracovala a že bych tak měla činit i v tomto životě. Ovšem tato informace tehdy zapadla, stejně jako spousta jiných, skoro jako sci-fi, co není třeba brát vážně.

Jak tak o tom teď povídám a společně toto téma rozebíráme, vyjde najevo, že zřejmě ze strachu z toho, co se mi v té době dělo, jsem se všemu uzavřela…

A vzápětí jsem dotázaná: „To tě opravdu nikdy nenapadlo, že to je ten důvod, proč teď nic necítíš?“

„No, je to divné, ale opravdu mě to nenapadlo.“ – odpovím.

Ještě se zmíním i o člověka, kvůli němuž se tak stalo. Překvapí mě a zaskočí, že se mi najednou začne lámat hlas a do očí mi vletí slzy. Vzápětí ale slzy potlačím a rozčílím se.

Je s podivem, jako by od té doby neuplynulo víc jak dvacet let, najednou jsem fakt pořádně naštvaná. Uvědomuji si, co všechno jsem kvůli němu vytrpěla, o kolik energie mě připravil, a jak se to všechno odrazilo na mém zdraví… Tohle všechno najednou vyplavává na povrch a rozčiluji se čím dál víc…

Dost rozčilování! Místo toho je mi nabídnut jiný úhel pohledu. Díky tomu, co jsem si tehdy prožila, mi byly ukázány dary, které v sobě mám. Měla bych být za to vděčná a ne nadávat. A je mi doporučeno, abych si v první řadě zpracovala vztah právě s tímto člověkem, a poté si zpracovala všechny důvody, proč se otevření a rozvinutí svých darů bráním…

No, to jsou věci! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna toto budu muset někdy zpracovávat. Že jsem byla pod jeho vlivem a co se mi v té době dělo, jsem brala a přijala tak, že to bylo součástí plánu mé duše. Že on mi sice nabídl jisté dary, ale jen a jen proto, aby mě svedl na svou stranu. A ode mě se vlastně chtělo, abych se rozhodla, jestli si ustojím to, že chci zůstat čistá, anebo že se jako v minulosti dám na stranu temna. A protože nakonec všechno dopadlo dobře, jeho dary jsem odmítla, tím jsem celou záležitost uzavřela. Ovšem tím jsem se uzavřela i já. Proto není divu, že teď nic necítím.

 

Po ukončení ZOOMu si musím všechno v sobě srovnat a rozhodnout se, zda do toho půjdu nebo ne.

Jasně, že ano. Chci přece všechno vyčistit a postoupit v životě dál.

Než začnu zpracovávat samotný vztah, je třeba udělat jisté přípravné úkony. Překvapí mě, že okamžitě začnu brečet. A to netuším, co dalšího se odehraje v následujících minutách.

Představím si před sebou toho dotyčného, naladím se na něj, a najednou v sobě cítím obrovský vztek. A nejen to, začnu mu nadávat neskutečně sprostýma výrazama, jaké bych nikdy z pusy nevypustila, ale ani by mě nikdy nenapadly. A u toho se celá klepu, brečím.

On mi říká, že je mu to líto, ať se na něj nezlobím.

Ale já se zlobím. Jsem skoro nepříčetná. Křičím na něj jednu nadávku za druhou. Cítím, jak moc ho nenávidím. Nechci od něj nic slyšet.

Pořád se mi omlouvá – „Nezlob se na mě, je mi to líto“.

Ale tohle na mě neplatí, nemůžu a nechci ustoupit ani o krůček.

Přidává další a další omluvy, a pak řekne, že díky němu mi bylo ukázáno, co v sobě mám.

Jenže to na mě neplatí. Křičím a nadávám mu. Strašně mi to ublížilo. Bojím se, protože tohle všechno mám spojené s ním a s tím, jak mi ubližoval.

Pořád brečím a zhluboka odfukuju, abych to vůbec ustála….

Trvá to dlouho, ale nikam se to neposunuje.

Mezi dalšími omluvami a vysvětleními zazní ještě: „Tohle jsme si přece domluvili tam nahoře v bardu. Že se setkáme a co se odehraje….“

Já jsem ale tak rozzuřená, že jsem neskutečně sprostá. Tohle jsme si domluvit nemohli ….

On mi mírným hlasem pořád všechno vysvětluje. A po nějaké době jeho slova přece jenom padnou na úrodnou půdu a já se pomalu uklidňuji.

Když vidí, že už tak nezuřím, řekne mi, abych se na něj podívala, že je krásná čistá duše stejně jako já.

Podívám se a je to tak.

A světe div se! Najednou já jeho prosím, aby mi odpustil. Ne, že já bych mu odpustila, ale on mně!

Odpoví mi, že mi nemá co odpouštět. Mám odpustit já sama sobě, protože nejvíc jsem si ublížila já sama.

Pořád brečím a skoro to nemůžu udýchat, jak je mi zle.

A pak překvapivě k němu přijdu a stulím se mu do náručí a pořád ho prosím o odpuštění.

On mi opakuje, že musím odpustit sama sobě.

Trvá dlouho, než se mi podaří odpustit a uklidnit se.

Nato se oba obejmeme a záříme krásným světlem.

Finito!

 

P.S.

Pro ty, co nečetli, kdy a co se před lety odehrálo – tady je link na příslušnou kapitolu - http://www.zitova.cz/03-09-cerna-magie.php

Nebo ještě ve zkratce: V roce 2001 jsem byla na semináři Andělé Atlantidy, kde si několik účastníků dotyčný „otevřel“, aby si z nás následně mohl brát energii a škodit nám. A tak se i stalo. A dalších několik měsíců se mi děly věci, kdy jsem nevěděla, co se se mnou děje a proč se tak děje. Až když události vygradovaly a mně bylo opravdu zle, a po zjištění, že v tom nelítám sama, ale i ostatní mají ty samé problémy, jsem vyhledala pomoc u Petra Velechovského, který mě očistil a řekl, abych si dávala bacha, neb jsem otevřená a kdokoli na mě může. Což se i stalo. Ale to už jsem se uměla očistit sama….