6. Pel-mel

Název téhle kapitoly se bude možná mnohým zdát poněkud zvláštní. Ale rozhodla jsem se sem zahrnout střípky mého života. Takové kratinké zprávy, na které by zvláštní kapitola byla příliš.

Asi jako první chci zmínit, že už nemám andulky. Nesmírně je mi to líto, protože jsem si je opravdu užívala, ale stalo se – uletěly mi. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Ten den jsem je převážela ze zahrady zpátky do zádveří, protože to vypadalo na déšť, a nechtěla jsem, aby milánci zmokli. Poté jsem odběhla nakoupit, a když jsem se vrátila domů, a že to bylo fakt za chvilku, dvířka voliéry otevřená a uvnitř prázdno, andulky byly fuč.

Neumím si představit, jak je to možné. Vím, že při stěhování voliéry vždy dávám misky s vodou pryč, aby se voda do voliéry nevylila. Tak že bych zapomněla dvířka zavřít?

Nevím, je to jediné vysvětlení. Oběhla jsem hned tady v okolí lidi s dotazem, zda andulky neviděli, ale nikdo je nezahlédl. Dala jsem na FB na všechny možné skupiny zprávu s fotkama, že mi andulky uletěly, a čekala jsem, zda se někdo neozve.

Ale odezva žádná. Až najednou se objevila zpráva od jedné paní, že kousek odtud modrou andulku zahlédla a zkoušela ji odchytit, ale nezdařilo se. Byla plachá.

Hned jsem paní kontaktovala a ptala se jí na přesné místo, kde ji zahlédla. Jenže do toho se jako na potvoru spustily lijáky, a trvalo delší dobu, než se vyčasilo.

Ale jen přestalo pršet, sedla jsem na bus a s mobilem v ruce, kde jsem měla nahranou mapku, jsem se vydala na cestu. Prošla jsem to tam křížem krážem, pouštěla jsem nahlas zvuky andulek. To se prý má, aby je člověk k sobě přilákal. Ale nezdařilo se. Možná už andulka odletěla někam jinam. I když musím říct, zrovna tady by se jí žilo dobře. Krásná příroda, daleko od lidí, od jakéhokoli ruchu. Mohla by tu klidně i přežít zimu. …

V následujících dnech stále pozoruji okolí a poslouchám, zda je přece jenom někde nezaslechnu. Ale vím, že už mohou být kilometry daleko. Teda za předpokladu, že je neulovil nějaký dravec nebo kočka. Těch je tu všude plno.

Moc mi schází. Ale ne natolik, abych si pořizovala další. Kdoví, jak bychom společně zvládli zimu. Mám na mysli moje zdraví. Copak přes léto byly skoro pořád venku a v zádveří byly jenom na noc, ale s přibývajícími chladnými a deštivými dny by musely být v zádveří celé dny, a nedokážu odhadnout, jak by se to na mém zdraví odrazilo.

Po nějaké době dávám inzerát, že voliéru prodám. Taky co s ní, že jo? Celou jsem ji vygruntovala, nafotila… a během pár dní už byla pryč.

 

Když už jsem zmínila andulky, měla bych napsat pár slov o Betynce. V létě jí byly už dva roky. To to letí. Loni jsme absolvovaly pár výstav, na kterých si vedla výborně. A pak v listopadu se konala klubová výstava a zároveň i bonitace. Na výstavě vše proběhlo v pohodě, pak jsme šly na bonitaci. Snad každý, kdo má pejska s papírama ví, jak taková bonitace probíhá. Nejdřív se hodnotí pejsek v chůzi, pak se postaví na stůl a začne měření. Snad úplně všeho. A všechny údaje se zapisují do bonitační karty. Všechna měření byla naprosto v pořádku, neb Bety je nádherný krysařík splňující všechna kritéria. Ovšem problém nastal v okamžiku, když se jí podívali do tlamičky. Nejen, že jí nějaké zoubky scházejí, to by asi nebyl až tak velký problém, ale jeden zoubek jí roste úplně mimo. A tady nastal kámen úrazu. Je to vylučující vada, kvůli které nemůže být pes uchovněn. A tím jsme skončily s výstavama… A tím pádem i s možností, že by Betynka někdy měla štěňátka…

No, nakonec to dopadlo tak, jak jsem původně chtěla – mít pejska jenom na mazlíčka, na kterém nebudu chovat.

Ale to nic nemění na tom, že je to moje zlatíčko. Černé uštěkané a zlobivé zlatíčko. Je sice pořád poděs a dračice, chvílema jak nezřízená střela, ale je neskutečně mazlivá a chce být neustále u mě. Na rozdíl od Bambi, která byla taky svá, ale chováním mi připomínala trochu kočku.

 

Další věc, o které se chci zmínit, jsou moje výlety. Rozhodla jsem se, že poslechnu, co mi bylo nedávno doporučeno. A sice že je třeba opustit domov a vyjít někam do přírody.

Vzala jsem hůlky a vyrazila ven. Tady v okolí je plno mlýnů, tak jsem si vzala za cíl jeden vzdálený… No, dalo mi to zabrat, přece jenom moje fyzička nic moc. Ale pak jsem měla ohromnou radost, že jsem byla schopná dojít tam, ale hlavně pak i zpátky domů.

Jen jsem se oklepala, už jsem plánovala, kam vyrazit příště. Vzala jsem si na pomoc mapu. A za chvíli už jsem měla jasno. Autobusem dojedu na místo, které jsem si vyhlédla, a odtud se pak vydám, kam mě nohy ponesou.

Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala. Poté, co jsem vyšplhala pořádný krpál, cestička končila a já najednou nevěděla, kudy se vydat dál.

Měla jsem kliku. V té chvíli jsem narazila na babičku s vnukem, a ti mě vzali s sebou a ukázali, kudy se vydat dál. A musím se přiznat, bez nich bych asi zabloudila.

Poté, co mě opustili, jsem bez problémů šla nádhernou přírodou, až jsem došla k zastávce autobusu.

No, jak říkám, měla jsem štěstí. A stejně tak se mi podařilo i při dalším výletě. Opět jsem jela autobusem, tentokrát zase jinam, a poté co jsem si nevěděla rady, kterou cestou pokračovat dál, ujala se mě jedna paní, která mě navedla tím správným směrem, a zase jsem se prošla krásnou přírodou…

A zřejmě při mně stálo štěstí i při posledním výletě. To jsem se rozjela trochu dál. Jela jsem až do Berouna. Doma na mapě jsem si vyhlédla místo, které bych chtěla navštívit. A sice Tetínskou vyhlídku. Nějak mi nedošlo, že když vyhlídka, tak asi na kopci. Až na místě mi došlo, že to nebyl až tak dobrý nápad. Jasně, pro člověka mladého nebo zdravého by to nebyl problém, ale pro moje nemocné plíce to bylo opravdu náročné. Po cestě jsem se musela často zastavit, abych popadla dech, ale nevzdávala jsem to. Došla jsem až nahoru. Byl to překrásný výhled a stál za to. Sedla jsem si na lavičku a kochala jsem se. A fotila. Neb bylo opravdu co.

A poté jsem přemýšlela, kam dál. Z mapy jsem zjistila, že nedaleko je Tetínský vodopád. A bylo jasno – chci ho vidět.

Vydávám se směrem dolů. Klouže to. V uplynulých dnech vydatně pršelo, cesta je proto blátivá. Kloužu a kloužu, až dokloužu k místu, kde cesta najednou končí. Místo ní je tu skála a pod ní převis.

Zůstanu bezradně stát, hledám, kudy by se to dalo obejít, abych se dostala dolů.

Jak to vypadá, budu muset se vrátit zase zpátky na vyhlídku.

Ale opět mám kliku. Zrovna sem přichází rodinka – manželé se dvěma klukama.

Ptám se jich, jak se dostat k vodopádu, jak obejít tady tu skálu.

Je mi řečeno, že jediná možnost je skálu slézt. Jsou tu proto řetězy.

Ne, to není nic pro mě. Otočím se a chci se vydat na zpáteční cestu.

Pán mě přemlouvá – My vám pomůžeme. S námi to určitě zvládnete.

A tak se i stalo. Pán byl neskutečně trpělivý, povzbuzoval mě, radil mi, kam dát nohu, kde se chytit řetězu. A nejen to, taky mě i chválil.

Za jeho vydatné pomoci jsem tu skálu opravdu slezla až dolů. I když asi v půli jsem toho měla fakt dost. Ale bylo mi jasné, že nahoru už nepůjdu, takže musím jedině dolů.

Pán mi ještě nabídl, že mě i vyfotí, abych měla důkaz, že jsem ji opravdu slezla. A pořídil hned několikero foteček.

Dole mě ještě kus cesty doprovodil, a navedl mě tak na zpáteční cestu kolem řeky. Poté jsme se rozloučili a já už šlapala sama.

Ale musím přiznat, že jsem toho měla tak akorát. Nohy se mi vyčerpáním klepaly. A to jsem před sebou měla ještě asi čtyři kilometry.

Jak jsem byla ráda, když jsem doklopýtala na autobusové nádraží. Tam jsem si sedla na lavičku a čekala, až autobus přijede.

No, byl to teda výlet! Ale stál za to.

Když jsem si tak zesumarizovala svoje výlety, došlo mi, že pokaždé jsem měla štěstí na milé lidi, kteří mi nějakým způsobem pomohli. Buď jenom ukázáním cesty, anebo v posledním případě i přímo na té skále. To asi není náhoda, že jo? 😉