14. Rozpuštění karmy

Už od zimy bylo avizováno velké setkání kvanťáků. A jakmile byl oznámen termín, což vyšlo na polovinu dubna, přihlásila jsem se. To jsem ovšem netušila, jak moc mi to, co se tam odehraje, zahýbe životem.

Bylo to zatím největší setkání, sešly se nás tam skoro čtyři stovky. Takže když došlo na společné kvantování, byla to asi síla!

No, musím se přiznat, že při samotném kvantování jsem skoro nic necítila a měla jsem pocit, že se až tak moc nestalo. Ale byla jsem v klidu, přece vím, že i když při kvantování necítím nic, přesto se něco děje…

Domů jsem jela docela urvaná. Jak z toho, že jsme tam byli celý den, bylo nás tolik, ale bylo mi vedro a špatně se mi dýchalo…. Prostě dalo mi to zabrat. A navíc už tam mě začalo bolet levé rameno, jako by mi začalo „zamrzat“.

Že bych z toho měla radost, to jsem teda neměla. A tak jsem zjišťovala, cože za tím může být. Dostalo se mi informace, že jsem si tam natáhla nějakou „blbou“ energii. A tak jsem si to doma zpracovávala a čistila se.

O pár dní později jsem šla na kontrolu na ORL v Motole. To kvůli mým dutinám, které se za těch 14 let zaplnily. Ani mě nepřekvapilo, když jsem se dozvěděla, že jsem zralá na operaci. I termín mi na ni byl přidělen. A to až na leden příštího roku. Mezitím že si mám oběhat CT hlavy a potřebná další vyšetření…

Jenže ve mně dozrálo rozhodnutí, že udělám vše, abych na tu operaci jít nemusela. Nakonec metod a způsobů, jak si pomoct s tím či oním už znám dost. Tak kde je problém, že? A tak se do toho dávám, praktikuji všechno, co jsem se za ty roky naučila. Jenže místo toho, aby se mi alespoň trochu ulevilo, naopak, rozjelo se mi neskutečně astma a ještě víc i rýma. Nos ucpaný jako už dlouhá léta ne… no prostě hrůza. Nejhorší je, že vůbec nic nezabírá.

Jsem z toho urvaná, vyčerpaná, nálada pod bodem mrazu.

Hledám, pátrám, co udělat, aby mi bylo líp.

Dostávám kontakt na lékaře ORL, který prý praktikuje akupunkturu.

Nezdařilo se, lékař objednává až někdy na podzim.

Ale nakonec na akupunkturu chodím jinam. Jehličky mám jak na dýchání, tak i na dutiny.

Jenže jak to, že necítím žádnou úlevu? Jak je to možné? Proč to nezabírá?

A tak se po nějaké době rozhodnu s akupunkturou skončit.

Lámu si hlavu, kde je zakopaný pes. Proč se mé zdraví tak rapidně zhoršilo? Co za tím je?

Až mi to najednou docvakne. Sakra, vždyť my jsme v tom dubnu společně kvantovali kromě jiného i odbourání karmy. A s ohledem na to, kolik nás tam bylo, muselo to být extra silné. Co když právě tohle je za mým neutěšeným zdravotním stavem?...

No jo, ale jak to s tou karmou vlastně je? V posledních letech se ze všech stran na nás valí info, že karma jako taková už není, takže nějaké odblokování karmy by vlastně nemělo smysl?... Ale co když je to všechno jinak? A taky vlastně nevím, co moje karma všechno obnáší. I když jsem toho tolik vyčistila, asi tam ještě něco zůstalo a při tom kvantování jsem si na to sáhla, ono se to aktivovalo... a už to jede svým "vlastním životem"…Ale ono je to nakonec úplně jedno, jestli karma je nebo ne, v téhle době jsme vystaveni novým energiím, a ty s námi teď cvičí. A nutí nás, abychom se zbavili celoživotního balastu.

A přesně tohle se stalo i mně.

 

Už pár let chodím na kraniosakrální terapii. Terapeutka, která ji provozuje, se už za tu dobu stala mou kamarádkou. Nejdřív spolu vždy probereme vše, co se u mě mezitím událo, pak následuje samotná terapie, a na závěr pak vše shrneme.

Většinou terapii vždy prospím. A to je dobře, protože tak „vypnu“ svoje rácio, a mám tím pádem z terapie větší užitek.

Jenže při jedné z dalších návštěv mi můj ucpaný nos usnout nedovolí. A tak jsem vzhůru. A asi to tak mělo být, něco se začne dít.

Před očima mi naběhne černý tunel, cítím, jak jsem do něj vtahována. Křičím – nechci, nechci sem! V té chvíli mi dojde, že se zase jedná o vstup do tohoto života. Nakonec mě to tunelem protáhne, a já se narodím jako mimino. Ve chvíli, kdy mě přiloží k mámě, vzepřu se – nechci k ní…Ale ani ona mě nechce.... Trvá to dlouho, než se k ní nakonec přimknu… Že by to tím skončilo?....Neskončilo, protože přede mnou se najednou objeví krokodýl. Ne jeden, za chvíli jich je víc a víc. Celá masa krokodýlů. Celá masa krokodýlů. A já se ocitnu na hřbetě jednoho z nich. I s mámou a odnášejí nás pryč…. Až se přede mnou objeví trůn, na něm sedím já. Jsem v Egyptě. Jsem osoba s významným postavením a hlavně mocí. Opět si ten pocit užívám. U mých nohou na zemi klečí nějaká žena. Přijde mi info, že je to moje máma. Je mi řečeno, že jí mám odpustit. Vzdoruji. Až dostanu pokyn, že si k ní mám kleknout… Trvá dlouho, než se podvolím. Kleknu si vedle ní … a světe div se – já ji prosím o odpuštění.... Srdceryvná scéna, můžu se ubrečet... Poté, co se to mezi námi vyčistí zvednu ji a posadím vedle sebe na trůnu.

Terapie končí. Jdeme se posadit. Jsem víc než v šoku, co se to před chvíli odehrálo. Tady bych něco takového nečekala. Ovšem je mi jasné, že tohle bych nevymyslela. Tohle se tu mělo odehrát.

To bych ale nebyla já, abych se v následujících dnech vnitřně „neosahávala“ s jistým očekáváním, zda u mě v životě nedošlo k nějaké změně.

Jasně, že žádnou změnu nevnímám. A tak po nějaké době nechám všechno plavat s tím, že to, co se během terapie stalo, zřejmě proběhlo na nějaké hlubší úrovni, kam já prostě nevidím.

 

Čas běží, je mi stále zle. Průdušky mám stažené, že sotva dýšu, a navíc mám permanentně ucpaný nos. Kvůli němu se se ani pořádně nevyspím. Dává mi to pořádně zabrat, jsem nevyspalá, vyčerpaná.