14. Regrese

Následující den na mě padá depka. A to pořádná. Je mi zle fyzicky i psychicky. I když nevím, jestli to není spíš obráceně.

Dumám nad vývojem posledních dnů...nebo spíš týdnů. Hlava se mi od přemýšlení může zavařit.

Je neuvěřitelné, co se s tím mým tlakem stalo. Proč tak vyletěl? A proč tak rychle? Co za tím je? Co se se mnou děje?

Napadne mě zavolat Petrovi Velechovskému, třeba mi k tomu něco řekne. Ve stručnosti mu povím o událostech posledních měsíců. Znovu se zmiňuji i o tom, jak jsme tuhle v kamarádkou narazily na příběh z mé dávné minulosti. Ptám se ho, co si o tom příběhu myslí a zda nevidí souvislosti s mým vysokým tlakem.

Ani mě moc nepřekvapí, když mi Petr moje podezření potvrdí.

Takže v téhle věc je jasno. Musím příběh rozkrýt a vyčistit. Jinak se svých potíží nezbavím.

Domlouváme se na termínu regrese. K mému překvapení je to už za pár dní.

Na jednu stranu cítím úlevu, že mi s tím Petr pomůže, na druhou stranu se mě ale zmocńuje strach. Ten příběh, respektive už jen pouhé střípky z něj, které se vynořily, byl tak odporný, že se mi do něj vůbec nechce.

Ačkoli vím, že mi nic jiného nezbude, přesto v mém podvědomí ten strach je. A možná proto – nebo spíš právě proto, mě z ničeho nic náhle skolí viróza. Je to s podivem, protože i když jsem  doma a nikam nechodím, najednou kde se vzaly tu se vzaly čtyřicítkové horečky a od nich se odvíjející další potíže.  

V první chvíli se vyděsím. Pak mi ale dojde, že tuhle nemoc jsem si zřejmě „vyrobila“, abych se vyhnula regresi.

Jen mi to dojde, uleví se mi. Už vím odkud vítr fouká. Teď je ovšem nutný další krok - udělat si v sobě jasno.

Kladu si otázku - Chci do toho jít, nebo ne?

Ano chci!

Takže rozhodnuto. Teď už JEN zbývá nasadit všechny páky, abych se během těch pár dní uzdravila a do Liberce jsem mohla odjet.

Nakonec se zdařilo. Je neuvěřitelné, jak jsem na sobě zapracovala. Na všech úrovních. Výsledkem je, že jsem z nejhoršího venku a zítra do Liberce opravdu jedu.

 

x x x

 

Od chvíle, co se probouzím, mám dojem, že jde všechno šejdrem. Začíná to tím, že mi nezazvonil budík. Ještě že jsem se jistila mobilem!

Vyhrabu se z postele. Cítím se divně, asi mám horečku.

Honem pro teploměr.

Lítám po bytě, chystám si věci a dělám si snídani.

Ze samého fofru zapomenu na teploměr a ten mi vypadne na zem. Jako na potvoru ne v pokoji na koberec, ale v kuchyni na dlažbu.

Střepy se rozletí po celé kuchyni. Chci je zamést, jenže se mi klepou ruce. Je mi příšerně.

Dobaluji pár posledních věcí do ruksaku. Průšvih - zasekl se zip. V rychlosti přendávám všechny věci do ruksaku jiného. Pospíchám, už mě tlačí čas.

Letím na metro. Hlava se mi motá a  točí se se mnou celý svět.

Nebýt toho, že jedu na regresi, nabeton bych teď ležela v posteli...Třeba by to bylo i lepší... Kdo ví, jak všechno dopadne...

Jasně, že jsem se honila zbytečně. Teď čekám na nástupišti a klepu se zimou. Sakra, mohla jsem vyrazit později. Ale to jsem celá já. Všude musím být brzo.

Autobus přijíždí až na poslední chvíli. No, hlavně že vůbec přijel. Vím, jaké minule byly s autobusem problémy. S úlevou se usadím.

Než se naděju, jsem v Liberci.

Nejdřív ze všeho Petrovi zrekapituluji všechny události, které se odehrály od chvíle, co jsem nahlédla do jednoho z minulých životů.

Neztrácíme čas. Zavírám oči a hroužím se do sebe.

Zpočátku mám problém se do příběhu ponořit. Ale nakonec se podaří.

Opět jsem jakýmsi mágem. Spolu s druhým mágem bojujeme na velkém nádvoří. Nebojujeme meči, ale energetickými paprsky.

Dotlačím toho druhého ke zdi a tam jej paprsky připoutám ke zdi.

Cítím radost z vítězství, mám pocit opojné moci.

„Vidíš? Vítězem jsem já!“ – křičím na něj.

On se na mě podívá a klidně odpoví: „Myslíš, že tohle je vítězství? To je prohra!“

Nerozumím. Ani v reálu mi to není jasné.

„Nevyhrál jsi. Naopak jsi selhal.“ – vysvětluje mi.

Nechápu. Jak je možné, že ke mně nevysílá nenávist? Místo toho mi odpouští a posílá mi lásku. A to tak, že to vidí i ostatní.

Cítím v sobě obrovský zmatek. Teď je všechno jinak. Role se obracejí – opojný pocit vítězství je ten tam. Jako by moje vítězství znehodnotil. Cítím v sobě obrovskou zuřivost. Až tak velkou, že vztáhnu ruku a vyšlu na něj obrovský proud energie a tím ho zlikviduju. Aby všichni viděli, kdo je skutečný vítěz.

Jenže místo pocitu uspokojení v sobě cítím bolest. To, co jsem tam předvedl, bylo jenom předvedení moci. A po něm zůstala jakási pachuť. Mám vztek nejen na něj, ale na sebe. A jeho slova o selhání v sobě cítím jako vraženou dýku do srdce.

Uvědomuji si, že tuhle situaci musím nějak dokončit. Hlavně kvůli tomu, aby moje moc byla nezpochybnitelná.

Křičím: „Kdo tady zvítězil? Já! Zapamatujte si, že s každým, kdo mou moc zpochybní, zatočím stejně jako s tímhle.“

A odcházím.

Při dalších průchodech se vynoří ještě pokračování. O něm ale psát nebudu. Je příliš děsivé. Vše končí tím, že odcházím do ústraní a snažím se v sobě všechno srovnat.

Uvědomuji si v sobě rozpolcenost. V první řadě cítím vztek, a pak palčivost svého selhání. A ještě si uvědomuji zmatek.

Dochází mi, jak to se mnou je. Zpočátku jsem byl mágem, bílým mágem, který lidem pomáhal. Až později se ze mě stal někdo jiný. Opravdu jde o selhání. Mého selhání.

Dostávám na sebe ještě větší vztek. A nejen na sebe, ale i na Boha. Že mi dal takovou moc. Už tolikrát jsem selhal, přece musel vědět, jak to se mnou skončí!

Bůh mi vysvětluje, že proto přišla nová příležitost, abych ji tentokrát zvládnul líp.

Nejdřív s ním chci polemizovat, ale pak mi dojde, že má pravdu. A vztek na sebe ještě víc vzrůstá. Zase jedna promarněná příležitost!

Prosím jej, aby můj život ukončil. Já už v něm pokračovat nemůžu. Už chci z tohoto světa a z téhle inkarnace pryč.

Je mi řečeno, že mám možnost volby. Můžu tento život ukončit anebo můžu to, co jsem pokazil, napravit.

Dochází mi, že odejdu-li teď, poslechnu svoje ego. Ovšem moje duše, ta touží po nápravě.

Zůstávám v osamocení. Postím se, medituji a snažím se dostat ke své podstatě.

Nakonec se mi podaří zbavit se všeho temného, co mě předtím ovládalo a vracím se zpět k lidem jako světlá bytost.

Ocitám se před jakýmsi tribunálem, padám na kolena a veřejně všechno přiznávám. Říkám jim, že nechávám na nich, jak se rozhodnou, ale že se vracím proto, abych napravil, co jsem napáchal. Pokud mi dají příležitost, stanu se znovu mágem, který jim bude pomáhat.

A pokorně čekám na jejich rozhodnutí.

Všechno dopadne dobře. Dostávám další příležitost.

Pocítím ohromnou úlevu a vděk.

Procházím příběhem znovu a znovu. Při jednom z průchodů se stane zvláštní věc. Pokaždé když se ocitám před zásadním rozhodnutím, ozvou se ve mně dva hlasy. Jedním z nich je hlas duše a tím druhým je ego. Duše mě vždy varuje, abych nedělal to, k čemu se zrovna chystám, že za to ponesu následky. Jenže duši vždy oponuje ego. V každé takové situaci mě hlas duše varuje, že mám ještě čas vše zastavit, pořád je lepší přiznat, jak se věci mají, než v tom pokračovat dál. Jenže hlas ega je vždy silnější. Tenhle rozpor mezi oběma hlasy má na mě přímo zničující účinek. Za prvé mě dusí, a pak v sobě cítím obrovský přetlak. V téhle chvíli si uvědomuji, že tento rozpor v sobě cítím celý život. Stále se cítím být jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny. A nejvíc asi v posledních letech, kdy už hlas své duše slyším. Předtím asi slyšet moc nebyl. A taky mi dochází, že tohle je vlastně důvod mé hypertenze. Proto mi stále stoupá tlak, protože v sobě ten rozpor cítím a působí na  mě. A taky si uvědomuji, jak mě tenhle boj vyčerpává. Ano, v této chvíli mi to všechno dochází.

V jednom okamžiku na sebe dostanu obrovský vztek. Ten vztek je tak silný, až se až rozkašlu. Kašlu a vztekám se a je mi ze sebe čím dál hůř. Mám vztek na sebe a na to, jak jsem to všechno zvoral. Přece jsem měl v každé situaci možnost volby. Jenže já vždy poslechl hlas ega. A teď za to pykám.

Ještě pár průchodů a mám vše vyčištěno. Poslední průchod už zvládám naprosto v poklidu.

Na závěr s Petrem probereme, co z tohohle příběhu vyplývá.

1. Z těchto starých příběhů je zřejmé, že moje duše je hodně zkušená, mám na to, abych vše zvládla.
2. V každém okamžiku svého života mám možnost volby - buď poslechnu ego nebo duši. Duše ke mně hovoří stále, jde jen o to naučit se ji vnímat.
3. Připustit myšlenku, že můžu pomáhat už teď, a ne až mi bude lépe
4. Šamanismus je pro mě správný směr. Vede mě k tomu, abych reagovala intuitivně, ne rozumově jako doposud.
5. Případů, kdy jsem v minulosti selhala, je mnoho. Moje cesta není přes odpuštění, ale cestou nápravy.
6. Všechno ve mně je už nastartované. Blokuji si to já sama, strachem jít do toho rizika jít znovu.
7. Bouřím se proti své minulosti, mám pocit, že mi kříží plány mého současného života. Zvládnout vše lze jen cestou pokory
8. Moje nepokora je neochota přijetí svých darů

 

Ještě probereme pár posledních věcí a už se loučím a vyrážím ven do mrazu. Uvědomuji si, jak jsem se přecenila. Je mi pořádně zle. Taky aby ne! Za normálních okolností bych s takovýmahle horečkama byla minimálně týden v posteli a já místo toho vyrazila ven. A ještě jsem absolvovala takovouhle zátěžovou akci. Ta by mi dala zabrat i kdyby mi bylo dobře... No, co se dá dělat.

Ploužím se na autobusové nádraží. Je zima, padá sníh, fouká studený vítr a mně je čím dál hůř.

Na nádraží je pusto prázdno, což se ale během pár minut mění. Během chvilky je nástupiště plné. Začínám si zoufat. S Petrem jsme se totiž dívali na net, jak dalece je  autobus obsazený. Před hodinou zbývalo pár posledních míst, což v téhle chvíli už platit nemusí.

Sakra, jestli se do tohohle autobusu nevejdu, další jede až za hodinu, a to bych nevydržela! V duchu vysílám prosby „nahoru“, ať je v busu alespoň jedno volné místo a to dostanu já.

Konečně autobus přijíždí! Vystoupí stevardka a oznamuje, že je plno. Zbývá jen jediné volné místo. A to opravdu dostávám já. Ostatní si musí počkat na bus další. Děkuji!