9. Žít či nežít?

Celou zimu a hlavně celé jaro mi je zle. Tak moc zle jako mi už dlouho nebylo. Určitě se na tom podepsala, jak už jsem psala v předešlé kapitole, i hospitalizace koncem roku.

Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, co si kvantuji a programuji, takhle teda klidný, pohodový život fakt nevypadá. Nevím, proč se mi tohle všechno děje, ale pravda je taková, že na mě pomalu ale jistě padá černá deka…. No, po pravdě, možná je to už deprese. Přijde mi, že můj život stojí za starou belu - zdravotně je mi čím dál hůř, vše ostatní taky nic moc. A co je nejhorší, zdá se mi, že z téhle situace není vidět žádné východisko. Připadám si jako ve slepé uličce, od čehož se odvíjí, že se mi už ani nechce žít. Taky proč, že jo?

 

Je s podivem, nebo vlastně není čemu se divit, v tomto tak černém období jsem se po delší době zase pustila do kreslení mandal. Něco ve mně mě nutí – Tvoř! A tak tvořím jednu mandalu za druhou.

Ruku v ruce s mým rozpoložením moje imunita dostává na frak. Jednoho dne večer cítím, že se o mě něco pokouší. Že by viróza? Nebo snad covid, který prý mezi námi pořád je? Ať je to tak nebo jinak teplota stoupá a cloumá mnou zimnice. A den následující už mám zasažené průdušky a můžu se ukašlat. A to fakt moc a hodně.

A protože horečka neustupuje a kašel je čím dál horší, budu se muset, ač nerada, vydat k lékaři a nechat se vyšetřit. Popřípadě nechat si předepsat antibiotika. Já, která se jim vyhýbám jak čert kříži, teď vím, že jich bude zapotřebí.

 

A tak den další se vydávám do Prahy. Doktor mě zběžně prohlédne a poslechne. Když zakašlu, rozhodne se pro antibiotika a posílá mě domů. Léky si vyzvednu po cestě domů a hned si první piluli beru.

Je mi čím dál hůř, kašel mám příšerný, sotva dechu popadám.

Pozdě večer se mi ještě víc přitíží. Kašlu a kašlu. Tak moc, že si úplně strhám hlasivky. Nemůžu dýchat, ale ani mluvit. A v té chvíli vím, že je zle.

Sáhnu po mobilu a zkouším prozvonit Helu. Snad ještě nespí a hlavně doufám, že nemá mobil vypnutý.

Naštěstí, asi proto, že ví, jak mi je zle, nechala si mobil u sebe a zapnutý.

Chci ji říct, jak moc mi je zle, ale místo hlasu ze mě vyjdou jen skřehotavé zvuky.

Hela se vyděsí. A okamžitě volá sanitku

A já seberu zbytky posledních sil a začnu si balit věci. To pro případ, kdyby mě odvezli do nemocnice.

 

Jsou tu rychle. Za chvíli je jich plný obývák.

Já mluvit nemůžu, sotva dýchám, místo hlasu ze mě vycházejí stále jen skřeky, proto se slova ujímá Hela. Vše lékařům vysvětlí. Jak moje nemoci, tak i všechny možné alergie.

Ještě doma dostanu infuzi, pak jsem přesunuta do sanitky. Tam dostanu masku s inhalací. To abych se mohla nadechnout.

Je to jasné. Jedeme do nemocnice.

Že by mě to těšilo, to fakt ne. Ale vím, že tentokrát není zbytí.

 

Přijedeme do kladenské nemocnice, kde skončím na urgentu.

Tam se mě hned ujmou lékaři. A nastane takový ten kolotoč. EKG, RTG plic, infuze, maska s kyslíkem. A hlavně – odběr krve.

Lékařka mě uklidňuje, že až mě stabilizují, pustí mě ještě v noci domů.

Pak ovšem lékařku ještě napadne, že by mi mohli udělat stěr nosu na covid.

Po chvíli je jasno, test je pozitivní.

Dozvím se, že covid jim starost nedělá, s tím by mě klidně domů pustili, ale poté, co se prokáže, že CRP mám 375, situace se změní. Prý s takovým CRP mě pustit domů nemůžou.

Lékařka začíná obvolávat oddělení, kam by mě s covidem umístili. Totiž někam do karantény.

Ovšem celá nemocnice momentálně praská ve švech. Všude je plno.

Po velmi dlouhé době se jí podaří najít jedno volné místo na ORL, kde mají vyčleněný pokoj pro covid pacienty. A hned mě tam převezou.

Noc je příšerná. Nemůžu spát, víceméně ji celou strávím ve stoje.

 

Ráno přijde lékař, který má na starosti covidové pacienty z celé nemocnice. Postupně obchází všechna oddělení, která jsou pro tyto pacienty vyčleněná.

Probereme spolu můj zdravotní stav. Hlavně moje alergie. A znovu je mi udělán test na covid.

A ejhle. Za chvíli lékař přijde se zprávou, že test je tentokrát negativní. Takže covid nemám. Prý se jim to stává, že první test – ten antigenní se ukazuje jako falešný, a až ten druhý – PCR je prokazatelný.

A protože nejsem pozitivní, budu přeložena na internu.

Nechápu – vždyť jsem byla na pokoji s dalšíma nakaženýma? To nevadí?

Ne, není problém, obě pacientky už karanténu končí, takže jsem se nakazit nemohla.

Za chvíli přijde sestra a převáží mě na jiné oddělení.

 

Moje radost z toho, že už konečně nebudu uvězněná na pokoji, je za chvíli pryč. Přesuneme se totiž do staré části nemocnice. A to je pro mě šok.

Pokoj pro šest lidí. Přijde mi, jako bych se vrátila o padesát nebo i více let zpátky. Vypadá to tu jak z filmů pro pamětníky.

Nemám kam si dát věci, musím si je v taškách naházet pod postel.

Rozhlédnu se kolem – připadám si jako v LDNce, samí ležáci. Ach jo. To teda bude.

Vystartuju na chodbu a nestačím se divit. Na chodbě zahlédnu jak muže, tak i ženy. Jsme tu všichni dohromady.

Při vizitě, přijde samozřejmě jiný lékař, se dozvím, že mají problém zvolit lék, respektive antibiotikum, na který bych neměla alergii. Dala jsem jim totiž seznam všech léků, které v žádném případě dostat nesmím. I proto se rozhodli pro infuze s kortikoidy. Teda kromě jiných léků.

V tomhle prostředí to tu teda dlouho nevydržím. Padá na mě depka jako hrom.

Napadne mě zavolat kamarádku, která dělá kranio.

Když jí vylíčím, jak na tom jsem, slíbí, že mi večer kranio na dálku pošle.

Cítím, jak mi ta energie dělá dobře. Je mi o hodně líp.

Skoro celou noc ovšem strávím na chodbě. To proto, že na pokoji se vydržet nedá. Je tu zavřené okno, vedro k padnutí a navíc ze všech stran se ozývá tak hlasité chrápání, že v tomhle bych stejně neusnula. Až k ránu se urvaná přesunu do pokoje s tím, že těch pár hodin to tu snad přečkám.

 

Ráno se chci jít vysprchovat. Nejen, že je tu jen jedna sprcha pro celé patro, pro muže i pro ženy dohromady, ale na dveřích objevím ceduli, že koupelna je z technických důvodů uzavřena.

A to už je poslední kapka pro mou trpělivost. Já chci domů!!!

I proto při vizitě sdělím lékaři, že požaduji odchod domů. Byla jsem připravená na to, že pokud by mě odmítl propustit, půjdu domů na reverz.

Lékař praví, že s ohledem na můj zdravotní stav při přijetí je zapotřebí, aby mě prohlédla plicní lékařka.

Souhlasím, ale je otázkou, kdy by se tak mělo stát.

Nakonec to dopadne dobře.

Lékař mi domluví vyšetření na plicním ještě dnes dopoledne. A podle výsledku a doporučení plicní lékařky mě buď domů pustí, nebo ne.

Je mi jasné, že spirometrie bude mizerná. Vždyť stále sotva dýchám. Ale naštěstí asi nebyla tak strašná, protože mi lékař přijde sdělit, že mě teda domů pustí. Ovšem s tím, že v pondělí mám přijít si nechat nabrat krev. To s ohledem na moje stále ještě vysoké CRP.

Jasně, že souhlasím.

Hurá! Začnu si balit věci a přemístím se na chodbu, abych vyčkala na lékařskou zprávu.

Hned jak ji obdržím, vydám se k východu. A okamžitě volám na taxi službu a objednávám si taxi.

Nečekám dlouho. Taxi je tu a odváží mě k domovu.

 

Jak jsem šťastná, když jsem zase doma. Sice mi není úplně nejlíp, ale hlavně že jsem doma.

 

Víkend jsem přečkala v pohodlí domova a v pondělí si zase beru taxi do Kladna. Odtud k nemocnici totiž není žádný spoj.

Jak to proběhlo v nemocnici, to snad ani nebudu psát. Jen to shrnu takto. Přijela jsem tam v půl osmé a odjíždím, opět taxíkem, v půl dvanácté. Tak dlouho trvalo, než jsem přišla na řadu.

Jo a ještě jedna důležitá informace. Z lékařské zprávy jsem se dočetla, že mě testovali kromě covidu i na legionelu. A máme tu vysvětlení, proč koupelna byla zavřená. Měli tam legionelu. Nemoc to obávanou. Protože tu kdybych chytila, už bych se asi domů nevrátila.

 

V následujících dnech odpočívám a sbírám síly. Ale teda nic moc.

Opět na mě padá černá deka a ruku v ruce s ní i deprese. Fakt se mi nechce žít. Kdyby to šlo, vypařila bych se odtud.

 

S každým dalším dnem je mi hůř a hůř. Až mi dojde jedna věc. Zřejmě ještě není čas na odchod z tohoto světa. Protože kdyby tomu tak bylo, atak téhle poslední nemoci bych nepřežila. Vždyť stačilo tak málo. To znamená, že se ode mě očekává, že se nenechám to černotou celá zahltit, ale že se nakopnu k životu dál.

 

Jak mi tohle dojde, rozhodnu se hned pro akci. Teda akci – začnu se nořit do svého nitra, abych si v sobě udělala jasno, co vlastně chci a jak to chci.

A ejhle. Najednou pocítím chuť malovat. Ne olejem, ne pastelkama nebo fixama, ale anilínovýma barvama. Jako kdysi před dvaceti lety. A tak hledám barvy, co tu mám ještě po Hele, když byla malá. A protože jsou už drobet vyschlé, hned na internetu objednávám anilínky nové. A mezitím maluji obrázek za obrázkem. Není to nic určitého, prostě jen střídám barvy, jak mě to zrovna napadne. Zajímavé je, že z toho vždy vyjdou barvy jednotlivých čaker.

Jsem tím malováním úplně posedlá, nejraději bych malovala obrázek za obrázkem. Je mi jedno, co to je, nechávám se vést intuicí. Prostě ze sebe asi potřebuji něco dostat nebo naopak se obrázky „dobít“. Protože obrázky jsou to veselé, přímo barvami překypující.

Mezitím se mohutně „léčím“ a kvantuji si zdraví. Kamarádka mi ještě poslala jednou kranio, které mě zase energeticky „dobilo“.

 

Jo a ještě jedna důležitá věc. Blížily se moje narozeniny, letos kulaté. Teda číslo nic moc, ale s tím nic nenadělám.

Hela se mě ptala, cože bych k nim chtěla?

Přemýšlím. Já vlastně nic nepotřebuji.

Pak mě ale napadne. Před časem jsem objevila na internetu nabídku malování podle čísel. A když jsem si prohlížela vzory pro malování, narazila jsem na nádherný obraz lva.

Pořád jsem se rozhodovala, zda si obraz objednat nebo ne. A teď mi přišlo, že by to mohl být vhodný dárek.

A tak jsem o něm Hele řekla.

Ona ho objednala …. A teď ho doma mám.

 

Vybalila jsem ho a zhrozila jsem se. Nějak mi nedošlo, že lev a jeho hříva – to jsou miniaturní plošky, které je zapotřebí vybarvit různými barvami.

Ale což! Toho lva si namaluji.

A tak se do toho dávám. Každou volnou chvíli, kdy nejsem na zahradě, sedím u obrazu a vybarvuji a vybarvuji malinkatá políčka dle jednotlivých čísel. Je to teda piplačka. Častokrát si musím vypomoct lupou, abych číslo příslušné barvy přečetla.

Oči mám úplně vykoukané, ale přesně za týden mám hotovo.

 

Lev je úžasný. Pořád se na něj musím dívat. Přitahuje mě. Teď jen pro něj najít místo, abych ho měla pořád na očích.

V pokoji už mám plno – jsou tu velké obrazy čaker, pak obrazy ostatní….

Nezbývá než pověsit si ho v ložnici, naproti posteli. Abych na něj pořád viděla.

A stalo se. Už je tu. Je fakt nádherný, kochám se jím. Dělá mi tak dobře. ¨

 

A kdyby někdo nevěděl, proč zrovna lev? No přece proto, že lev je moje silové zvíře a máme toho tolik společného, tolik jsme spolu prožili, tolik jsem se od něj dozvěděla, tolik mi pomohl. Tak proto! :-)