5. Odmítnutí

Od té doby, co jsem nastoupila novou „cestu“, jsem podstoupila hafo všech možných terapií. V prvních letech po „probuzení“ to byly hlavně regrese. Ne že bych do nich šla dobrovolně, ale život mě do nich tak nějak dostrkal. Jak jsem to zmínila už mnohokrát… A tak jsem regresila a regresila a při nich trpěla a trpěla. A po každé z nich jsem se zařekla, že tahle už bude poslední. A pravda, s regresema jsem skončila, ale ne s terapiemi. Přišly další, jiné. Tu kinezka, tu konstelace. Jak hromadné, tak individuální. Pak přišla Cesta podle Brandon Bays… Tyhle terapie už byly snesitelnější, ale platilo u nich to samé jako u regresí – nešla jsem do nich pro nějaké potěšení nebo ze zvědavosti. Ale jen a pouze proto, že jsem potřebovala zpracovat buď něco, co na mě vykouklo z minulosti (mám na mysli minulé životy), nebo v mém životě přitvrdilo a bylo zapotřebí zpracovat žhavou současnost.

 

Pak nastalo období relativního klidu, kdy jsem nepodnikala nic a myslela jsem si, že takhle to už bude napořád.

Ale nebylo. Opět bylo zapotřebí na sobě zapracovat. Dřív, než jsem začala dumat, co s nově vypučevšími problémy udělat, vstoupila do mého života kvantovka, tedy správně nazváno kvantové léčení. A díky ní jsem rozpustila spoustu všelijakých prográmků a bloků. Buď již známých a objevených při předešlých terapiích, leč jak vidno ne úplně zpracovaných, ale překvapivě i zcela nových. A díky tomu se mi ulevilo. Kvantovka je univerzální a dá se použít fakt na všechno. Jak na zmiňované prográmky, tak i na zdravotní potíže. V první řadě na nově vypučevší, ale i na chronické... No, na těch zatím stále pracuji, ale věřím a doufám, že časem se mi podaří s nimi hnout nebo je alespoň zmírnit. Na každý pád jsem ráda, že jsem se s touto „metodou“ seznámila a už vím, jak ji používat.

Díky všemu objevenému i zpracovanému jsem došla k závěru, že vše, co mi kdy komplikovalo život, už je venku na světle bóžím a není už dál zapotřebí pátrat v hlubinách svého podvědomí. Natož, že bych musela ještě něco zpracovat.

 

Ale člověk míní a život mění.

A že opravdu mění. Stalo se to na kraniosakrální terapii, kam čas od času chodím. A ráda. Nejdřív spolu vždy probereme, co se v mém životě v poslední době událo a taky, co se mi podařilo. V horším případě, co se nezdařilo.

A tak je tomu i dneska. Vyprávím o tom, jak jsem absolvovala Příběhy duší, pak šamanský seminář, který mi potvrdil skoro všechno, co bylo na Příbězích duší řečeno. A pak dodám, že už jsem vlastně v pohodě (teda ne asi úplně, přece jen život je drobet vachrlatý), ale mám takový dojem, že vše, co bylo zapotřebí objevit, už objeveno bylo a následně i zpracováno. Prostě, že už jsem asi zpracovala všechno, ... A pak povyprávím o tom, jak pokračuji v kvantování, neb jsem na FB ve skupině pro kvanťáky. Zde nám jsou předávány tu pokyny či úkoly, kterých se máme zhostit.

Naposledy jsme pracovali se svým vnitřním dítětem. Kupodivu tohle jsem zvládla bez problémů. V poslední době mám totiž pocit, že moje vnitřní dítě je v pohodě.

Jako další jsme si měli vzpomenout, co nám jako dítěti dělalo radost, a zkusit si to zrealizovat teď v současnosti. A tím se naladit na tu čistou dětskou radost.

Okamžitě mě napadla stavebnice Merkur, kterou mi rodiče jako malé holce koupili, a já pak dávala dohromady jeřáby, traktory a já nevím co ještě dalšího. A co se pamatuji, moc mě to bavilo.

A tak o tom teď kamarádce vyprávím. Najednou se zarazím a zeptám se: „ Já jsem ti asi ještě neřekla, jak to se mnou bylo. Že táta chtěl kluka, protože jednu holku už doma měli, a já se proto rozhodla, že pro něj tím klukem budu. A od toho se odvíjelo celé moje dětství... Tak jí vyprávím, co všechno se od toho odvíjelo, jak jsem se před lety na semináři Týden hledání kořenů dostala do barda a posléze jsem prožila celé prenatální období, ze kterého tohle všechno vyplynulo. A přidávám další a další informace, až se nějak dostaneme na současnost a co mě v poslední době štve.

Kamarádka se mě ptá, proč mě to štve. Ponořím se do svého nitra a vypadne ze mě – „Cítím se odmítnutá.“

„A proč se cítíš odmítnutá? Co za tím je?“

Na mě najednou vykoukne – „Cítím se odmítnutá tátou. Protože jsem holka a on chtěl kluka.“

A už je to tu zase. Opět trauma. A přitom tohle jsem zpracovávala v terapiích tolikrát.

Ale teď mi vletí slzy do očí, a tak je mi jasné, že tohle je téma, které se nyní hlásí o slovo.

Kamarádka mi řekne: „Představ si před sebou tátu, jak se na tebe dívá a nalaď se na sebe, co u toho cítíš.“

Jen si to představím, už brečím. A říkám tátovi: „Tati, mně je tak líto, že jsi mě nepřijal jako holku.“

Táta mi řekne: „ Prosím, odpusť mi to. Já si neuvědomil, že to tak vnímáš a že ti to ubližuje.“

Chvíli si spolu povídáme, kdy já mu říkám, jak jsem se kdy cítila a co to se mnou dělalo a jaký to má dopad na mě i teď v dospělosti, táta se mi pořád omlouvá.

Tak dlouho spolu rozmlouváme, až jsem schopná mu odpustit. A tak mu odpouštím. Oba se obejmeme, řekneme si, jak se máme rádi. V té chvíli vidím, jak se v nás obou rozzáří srdeční čakra, a my k sobě vysíláme lásku.

Je to tak krásný pocit, opět se mi koulí slzy po tváři, ale teď jsou to slzy radosti a štěstí.

Kamarádka mi řekne: „ Prociť si svou jedinečnost a vychutnej si ten pocit co možná nejvíc.“

Je to krásné, jsem plná radosti a lásky, i té jedinečnosti.

A za chvíli už se vracím zpátky do reálu.

Probereme spolu vše to nově objevené. A přijde nám neuvěřitelné, jak se všechno nádherně poskládalo. Není přece náhoda, že ačkoli jsem kamarádce dřív o sobě a svých blocích a prográmkách už snad všechno vypověděla, na téma dítě – holka nebo kluk jsme se nikdy nedostaly. A kdybych nevyprávěla o kvantovce a o splnění dětského přání, na tohle téma bychom se nedostaly asi ani dnes. A pak krásně navázaly moje stížnosti na to, co mi vadí, a od toho se odvinula otázka, co za tím je... A jaká náhoda, že na mě vykouklo právě odmítnutí... No jo, ale kdybych předtím nemluvila o tom, jak táta chtěl jako druhé dítě chlapečka, asi by nepřišla řeč ani na to, že vlastně jsem jako holčička tátou nebyla nikdy přijatá...

Paráda, mám obrovskou radost z toho, jak jsem vlastně „bezbolestně“ zpracovala další dá se říct trauma, o kterém jsem ovšem na vědomé úrovni nic nevěděla…

Že by se přece jenom něco v mém životě změnilo, totiž že teď už si nemusím všechno oddřít, ale je možné žít lehce a s radostí?

Skoro to tak vypadá. A tak se po cestě domů se málem vznáším. Je mi tak krásně, lehce.