13. Egypt a sarkofágy

Už je to dlouho, co jsem sem něco napsala. Když už totiž pocítím nutkání se o něco podělit, je pro mě jednoduší dát příspěvek na svou stránku na FB - https://www.facebook.com/katerinazitova/ , než psát tady a hlavně text pak převádět do jazyka html ;-).

Protože ale ne každý je „na síti“, rozhodla jsem se o tom, co se mi v posledních měsících dělo, napsat tady, na svém webu.

 

Když si tak rekapituluji, co se od mého posledního příspěvku událo, jsem až zaskočená, že se toho stalo tolik. A tak ani nevím, čím začít.

Nejdřív bych asi měla trochu rozvést to, co jsem naznačila v předchozí kapitole. A sice všechno to zvláštní dění.

Začalo to tím, že jednou v noci, za bdělého stavu, se přede mnou objevil sarkofág a byla jsem vyzvána, abych si do něj lehla. Udělala jsem to. Ve chvíli, kdy se sarkofág zavřel, z víka uvnitř na mě začalo cosi padat. Bylo to něco mezi mlhou a plynem. Poté, co se víko zvedlo, už jsem tam nebyla. Místo mě tam bylo cosi jako lidský zárodek. A z něj postupně vyrůstala krásná zářící bytost. A k tomu mi přišla info, že šlo o moje znovuzrození. To ale nebylo všechno. Poté jsem se měla přesunout do pyramidy, kde mnou protékala krásná zářivá energie.

V následujících dnech, respektive nocích, přišly na řadu opět sarkofágy i pyramida, vždy se tak dělo za mého bdělého stavu.

Ale to bych nebyla já, abych o právě prožitém nepochybovala. Bylo to něco reálného nebo jsem si to vymyslela? No jo, ale proč bych to dělala? Vždyť Egypt není moje téma a nikdy nebyl. Teda krom období černé magie před více jak dvaceti lety… Když jsem o tom, co se mi teď děje, s někým mluvila, svoje prožitky jsem shazovala a dělala si z nich legraci.

To jsem ovšem neměla dělat. Následující noc přišlo důrazné varování. Nejen, že jsem zažila hrůzu nahánějící situaci, ale ještě mi k tomu přišla info, že budu-li si dál dělat ze všeho legraci, bude zle.

To mě vylekalo. Konec legrace, musím brát všechno vážně. A taky udělat kroky k ochraně, aby na mě už nic nemohlo… A tím prapodivné situace skončily.

Samozřejmě jsem nad zvláštními prožitky přemýšlela. A jedna věci mi vrtala hlavou. Jestliže u mě proběhlo několikeré energetické léčení, mám na mysli to v noci, jak je možné, že jsem necítila nic na svém těle? A proč mi není zdravotně líp?

Ano, je to tak. Neulevilo se mi. Naopak jen pár dní poté jsem onemocněla. Zčistajasna tu byl zánět průdušek. Pořádný, včetně horeček. A nejen to, neskutečně mě bolela žebra, ale taky všechny kosti v obličeji. No tak jo, konec pochybností. Vlastně je to logické. Po energetické očistě musela přijít očista i fyzická

Ač nerada musela jsem k doktorovi. V létě jsem změnila praktického lékaře. Musela jsem, nebylo zbytí. A tak jsem teď šla k nové lékařce. Ta mě ještě neměla možnost poznat. Proto byla vylekaná mým vysokým CRP. Já byla v klidu. Zažila jsem i vyšší. Samozřejmě jsem vyfasovala ATB.

V následujících dnech jsem jenom polehávala, a léčila se. Použila jsem všechny dostupné metody. Jak energo-léčení, tak kvantování a nově i ladičky. A postupně mi bylo lépe a lépe. Určitě k tomu přispělo i to, že kamarádka mi poslala na dálku kranio.

Před další kontrolou u lékařky jsem byla vyslána na RTG plic. To aby se vyloučil zápal plic. Naštěstí vše dopadlo dobře.

 

Jak jsem se vyhrabala z nejhoršího, najednou jsem pocítila silné nutkání vyndat malířský stojan, plátno, barvy, štětce. Bylo to tak silné, že se tomu nedalo odolat. A tak jsem začala malovat obrazy. Samozřejmě že intuitivně. Dopředu jsem nevěděla, co to bude, ale malovalo se mi to samo a s výsledkem jsem byla vždy maximálně spokojená.

Namalovala jsem jeden obraz a hned jsem se pustila do dalšího a ještě jednoho, pak dalšího a dalšího. Malování jsem si neskutečně užívala jako nikdy předtím.

Nejen, že jsem namalovala obrazy pro sebe, ale napadlo mě namalovat obraz i pro kamarádku, která mi poslala kranio. Nejen teď, ale i v minulosti.

Všechny obrazy si byly dost podobné, byly modro-bílé, bylo na nich cosi jako světelný portál. Dělalo mi moc dobře se na ně dívat.

Jak náhle se objevila nutnost malovat, tak náhle zase skončila.

 

Konec roku proběhl v klidu. Na můj vkus bylo klidu až moc. Po dlouhém období, kdy každý den přinášel nějaké překvapení, teď se nedělo nic. A to mi nedělalo dobře. Zmocňoval se mě pocit určité stagnace. A stagnace, to není nic pro mě.

Ani začátek nového roku nepřinesl nic nového. A bohužel ani v následujících dnech se nic nedělo. A se stagnací se mě postupně zmocňoval neklid.

Tak ráda bych, aby se zase něco dělo, ale místo toho klid … klid… klid.

Bohužel, ani po zdravotní stránce nic moc. Jako bych neprošla očistou, jak na energetické, tak i fyzické úrovni.

Dělám si starosti. Nevím, jak budu letos moct pracovat na zahradě, když i při chůzi sotva dechu popadám.

Zatím je ale zima, stejně nic dělat nemůžu. Tak jen odpočívám a přemýšlím, jaké práce mě letos čekají.

 

Už jsem tu zmiňovala, že mám naproti pronajatý pozemek, kde jsem loni restaurovala a stěhovala obrovskou bednu na nářadí. Loni na podzim jsem se také rozhodla vyřešit živý plot z pámelníku a dalšího mně neznámého křoví. Plus náletové dřeviny. Jednalo se o pruh o délce téměř 30m, široký 1,5m, a hlavně ve svahu… To všechno jsem každoročně stříhala nůžkama, aby nezasahoval do plotu. Jenže čím víc jsem ho stříhala, tím víc bujel.

Až právě loni na podzim mi došla trpělivost. Tolik času a energie věnuji tomuhle křoví místo toho abych se věnovala svým záhonkům. A tak jsem si podala inzerát s poptávkou, kdo by mě tohohle křoví zbavil.

Ozvalo se několik firem, ale suma za provedené práce mi vyrazila dech.

Ne, to teda ne, to budu raději křoví žužlat nůžkama každý rok dál.

Naštěstí to dopadlo dobře. Ozvali se mi hoši, kteří byli ochotni křoví ostříhat a všechno odvézt za pro mě přijatelnou sumu.

A tak se stalo. Práce jim šla pěkně od ruky. Po jejich odjezdu místo vysokého křoví zbyly jenom pahýly. ¨

Oddychla jsem si.

Ale jak jsem teď v zimě přemýšlela, co budu na jaře dělat, došlo mi, že to, co mi zbylo po pámelníku a dalším křoví, na jaře zase obrazí a zanedlouho bude vše jak bylo před ořezáním. Ach jo.

Rozhodla jsem se dát nový inzerát s tím, že potřebuji, aby mi někdo zbytky křoví vykopal i s kořeny.

Opět se přihlásili hoši z loňska a pustili se do práce. Po jejich odjezdu vypadal svah téměř čistý. Bylo mi ale jasné, že spousta kořenů v zemi ještě zůstala. A tak jak jen to počasí a můj zdravotní stav dovolil, navlékla jsem se do několika vrstev oblečení a pustila se do práce. Zaryla jsem do země a pokud jsem narazila na kořen, ten jsem buď celý vykopala, nebo alespoň aku pilou uřízla a čerstvý řez potřela příslušným herbicidem na dřeviny. Takhle jsem postupovala centimetr po centimetru.

Byla to dřina. Musím přiznat, že zpočátku mě ta práce rozčilovala. Ale pak se to najednou překlopilo a vždy večer, když jsem se svalila na kanape celá urvaná, měla jsem radost, kolik práce jsem za ten den zvládla. A poděkovala jsem svému tělíčku, že mi umožnilo tuhle náročnou práci dělat.

Postupně jsem skoro celý svah vyčistila. Vím, že je tu ještě spousta práce, ale mám pocit, že to nejhorší je už zvládnuto.

Musím říct, že na to, jak mizerně mi bylo celou zimu, jsem mile překvapená, kolik a jak náročnou práci jsem teď na jaře zvládla. A pomyslně si klepu na rameno - Jsi dobrá!

Ano, co se týče práce na fyzické úrovni se chválím. Horší je to, co se odehrává v mém nitru. Uvědomuji si, že mi v určitých situacích stále naskakují pořád ty samé prográmky, na základě nichž prožívám negativní emoce.

Jo, už to nejsou ty grády jako v minulosti, ale stejně mě to štve. Tak ráda bych se jich zbavila a života si užívala jen a jen v radosti.

 

Po dlouhé době jdu zase na terapii. Při řeči se dostaneme i na to, jak reaguji na pro mě nepříjemné situace.

Navrhuji, že by možná nebylo od věci ponořit se do minulosti a odhalit příčinu mého chování.

Jenže místo noření se do minulosti je mi řečeno, že minulost už mám obstojně prolustrovanou a na mně je, abych ve chvíli, kdy pocítím něco nepříjemného, si to uvědomila a přešaltovala na jiné vnímání situace.

Teda ne že by to pro mě byla novinka, tohle přece už dávno vím. Ale tentokrát cítím, že teď je ten správný čas, aby tato slova padla na úrodnou půdu.

Hned v následujících dnech mám možnost si toto „nové“ vnímání vyzkoušet. A heuréka! Ono to najednou jde!

Jasně, ne pokaždé se podaří, ale s tím, jak jsem vše prožívala celé roky, se to nedá srovnat. Neskutečně se mi ulevilo. Najednou je svět kolem mě zářivější, já jsem daleko víc uvolněná a spokojená.

A závěr? Jestliže celé ty roky mluvím o vědomém žití, měla jsem na mysli uvědomovat si svoje myšlenky a emoce. A pokusit se zjistit, co za nimi je a podle toho s objeveným pracovat. Nyní k nim přibylo v dané situaci se rozhodnout se, jak budu reagovat. Ano, opravdu to záleží jen a jen na mně!