15. Má temná minulost

Jak už jsem tu zmiňovala, nějakou dobu pracuji s ladičkami. Ladičky jsou úžasný „nástroj“. Pomáhají jak na problémy psychické, tak samozřejmě i na zdravotní. A jak teď řeším svůj katastrofální zdravotní stav, dostane se mi rady, jak si s ladičkami pomoct. Nejen, že se dozvím, jaké frekvence použít, ale kam a na jak dlouho si je mám přikládat.

Samozřejmě že očekávám, jak taky jinak ;-), že se mi po nějaké době uleví. Neulevilo. Je mi pořád zle. Nemůžu nic dělat, ani pracovat na zahradě, omezuji i procházky s Bety. Astma se mi rozjelo jako už dlouhá léta ne. Uvědomím si, že takhle hrozně mi bylo naposledy někdy před čtyřiceti lety. Dýchá se mi tak obtížně, že vážím každý krok. Je pro mě problém jít si i nakoupit do nedalekého obchodu.

Jediné zlepšení, které vnímám, že se mi postupně uvolňuje nos. Zato průdušky dostávají zabrat. Trápí mě neskutečně silný kašel, který když začne ne a ne skončit. Beru všechny dostupné léky, cucám všelijaké bylinné pastilky na kašel, ale zlepšení nepřichází.

Až při pravidelné návštěvě na plicním je mi na spirometrii naměřena kapacita plic 30%. Lékařka je výsledky zaskočena. Já ani moc ne. Bylo mi jasné, že žádná sláva to nebude.

S lékařkou probíráme můj zdravotní stav. Na závěr je mi nabídnut úplně nový lék. Jsem dotázaná, zda jej chci vyzkoušet.

Ano, chci. A tak o pár dní později nový lék začnu užívat. Jsou to samozřejmě zase kortikoidy, ale obohacené o další dvě složky. A to vše dohromady by mi mělo přinést úlevu.

Kupodivu lék zabral hned. Konečně se můžu volně nadechnout. Po dlouhých měsících zase normálně funguji.

Moje radost ze zlepšeného zdravotního stavu nemá dlouhé trvání. Začnou mě bolet ledviny. Hodně. Nejdřív se hlásí vždy po ránu. Je to tak silná bolest, že se skoro nemůžu nadechnout ani hnout. Ale během půl hodinky vždy bolest odezní.

Zatím si s tím moc hlavu nelámu. Ovšem poté, co bolest přetrvává i přes den, nažene mi to strach.

Nikdy jsem nic takového nezažila. Proboha, proč zase tohle? Nikdy jsem nic takového nezažila. Proboha, proč zase tohle? .... Na každý pád s novým "zázračným" lékem končím a vracím k tomu původnímu, který na moje rozjeté astma moc nepomáhá...

 

Před pár dny jsem na internetu narazila na rozhovor s Brandon Bays. Kdo ji nezná, tak pár slov na vysvětlenou. Je to dáma, která navzdory zdravému životnímu stylu onemocněla rakovinou. A pomocí určité metody se z ní vyléčila. A ona pak tuto metodu vyšperkovala a „pustila do světa“. Ta metoda se jmenuje „Cesta“. Já sama jsem ji před nějakými patnácti lety absolvovala několikrát. Stejně tak jsem absolvovala první seminář, který byl pod její záštitou tady v Čechách pořádán.

No a v tom rozhovoru Brandon stručně pohovořila o tom, v čem ta metoda tkví. Asi to pro mnohé nebude nic nového, ale pro toho, kdo o tom neví nic, to velmi zkráceně popíšu.

Jestliže v životě prožijeme nějaké závažné trauma, zareagujeme na ně negativními emocemi. A v důsledku toho pak v těle probíhají jisté biochemické procesy. To vše se zapíše do našich buněk. Buňky v našem těle se sice v pravidelných intervalech obnovují, ale to, co je zapsáno v buněčné paměti, způsobí, že se obnovují s balastem, který je v nich uložen. Proto se člověk nemůžu uzdravit.

A Cesta je právě metodou/terapií, jak se k prvotnímu traumatu, v důsledku čehož dochází k poškození buněk, dostaneme, buněčnou paměť vyčistíme, a tím může dojít k samouzdravujícímu procesu.

Jak tak ten rozhovor poslouchám, uvědomím si, že navzdory tomu, že jsem Cestu či jiné terapie, ať to byly regrese, či kineziologická odblokování, a já nevím co ještě, za ty roky absolvovala, je zřejmé, že jsem se ke vzniku prvotního traumatu nedostala, anebo dostala, ale nevyčistila dostatečně. Protože jinak bych se už za ty roky musela postupně uzdravovat. Ne?

A tak ve mně uzrává rozhodnutí, že je zapotřebí ještě nějakou terapii, nejlépe regresi, absolvovat.

 

Netrvá dlouho a už vím, ke komu na regresi půjdu. Tentokrát asi bude probíhat úplně jinak, protože při ní budou použity ladičky.

Jsem z toho trochu nervní. Uvědomuji si, že naposledy jsem absolvovala regresi před více jak patnácti lety, a vždy jsem ji těžce prožívala. Tak teď nevím, co mě čeká a co se při ní objeví.

No, však ono to nějak dopadne, řeknu si. Ale pro jistotu si kvantuji, že budu maximálně otevřená.

A už jsem tu, v ladičkárně. V úvodu si trochu popovídáme, pak zazní pro mě šokující slova – je tady s námi někdo/něco.

Vyděsím se. „Co nebo kdo je tu?“

„Není to bytost, jen otisk někoho.“ – dostane se mi vysvětlení.

Jsem vybídnutá, abych povyprávěla o všem, co souviselo s černou magií. Co jí předcházelo, jak vše probíhalo, a jak to nakonec skončilo. Protože ten otisk s černou magií souvisí.

I když je to už dlouho, celých 23 let, kdy jsem se pod vliv černé magie dostala, pamatuji si všechno, jako by se to stalo včera.

Z mého vyprávění vyplyne, že jsem tehdy sice byla očištěna, nicméně něco málo, jakýsi otisk toho „černého“ u mě zůstal. I proto se mi v životě stále nedaří.

Jdu si lehnout na lehátko a zazní první ladičky.

Mám zavřené oči a čekám, co se bude dít.

Po chvíli se přede mnou objeví široká cesta, na jejímž konci někde v dáli vidím jakousi postavu.

„Kdo to je?“ ptám se.

Dozvím se, že je to moje vyšší Já.

Chci se k němu vydat, jenže ono přede mnou utíká.

Volám na něj: „Počkej, otoč se ke mně!“

Zastaví se a otočí se. Teprve teď si všimnu, že za ním je něco temného. Vypadá to jako temná postava, která drží moje vyšší Já za ramena a nechce se ho pustit. Vidím, že zatímco za mnou je cesta světlá, za mým vyšším Já je prostor temný. Ta tma se za ním táhne až do dálky.

Ptám se svého vyššího Já: „Jsi schopné s tím něco udělat?“

Odpověď zní, že ne, že nemá šanci se osvobodit.

Je mi jasné, že já sama s tím nic nesvedu, a tak se ptám: „Je tu někdo, kdo nám s tím může pomoct?“

Čekám. Nic se neděje.

Abych se posunula dál, mám si pozvat svoje průvodce.

No to jsem teda zvědavá, o žádných svých průvodcích nevím.

Jak jsem překvapená, když se po chvíli objeví dvě postavy. Představí se, jsou to Metatron a Omicron.

Postaví se vedle mě, každý z jedné strany. Vidím, že vyzařují krásné bílé světlo směrem k tomu temnému. A pod jejich působením se postupně uvolňují temné ruce na mém vyšším Já, až je úplně volné.

Teď se teprve se svým vyšším Já můžu spojit.

Ráda bych si s ním popovídala, ale něco mi v tom brání.

Snažím se zjistit, co to je.

Už to vím, je to můj strach. Strach z toho, že pakliže se otevřu, nebudu v bezpečí.

Ptám se, jak mám přetransformovat svůj strach v důvěru, aby komunikace pro mě byla nejbezpečnější.

„Přece přes tvoje pocity.“ - přijde mi odpověď. „Podle toho, jak se budeš cítit.“

Jenže to není všechno, cítím, že v komunikaci mi brání i moje rácio.

Ptám se, co mám udělat, aby komunikaci s mým vyšším Já neovládal strach a nebránilo mi moje rácio.

Vtom se oba mí průvodci postaví tak, abychom byli i s mým vyšším Já společně v kruhu. Uprostřed něj se objeví sloup bílého zářivého světla. A v tomto uskupení se cítím chráněná.

Dostane se mi vysvětlení, že v okamžiku otevření se, bude tento sloup světla vycházet z mého třetího oka směrem nahoru, a tehdy bude vše v pořádku.

Poprosím své průvodce, aby mi ukázali v praxi, jak by to mohlo fungovat.

Najednou jsem doma na gauči, před sebou mám notebook a něco si na něm píšu. Své průvodce mám každého po jedné straně. Cítím se bezpečně. Nevím, co píšu, ale jde to samo.

Ptám se svého vyššího Já odkud budu brát inspiraci.

„V propojení se Zdrojem a ze svých vlastních zkušeností, prožitků. Podmínkou bezpečí jsou tví průvodci. Ti s tebou budou tak dlouho, dokud bude zapotřebí, aby ses cítila bezpečně. Není to otázka slabosti, ale abys získala jistotu.“

„A můžu si vyzkoušet, jaký to bude pocit, jestliže budu psát bez jejich pomoci?“

Oba se trochu vzdálí. Ale jen o kousek, a vím, že moje pole neopustili. Vždy budou v dosahu tak, abych v případě potřeby je mohla požádat o pomoc.

Zazní dotaz: „Jak se cítí tvoje duše?“

„Bezpečně.“

Je mi řečeno: „Tvoje psaní bude o otevřenosti. Omicron je řecké písmeno O – otevřenost. Tvůj průvodce Omicron je symbolem otevřenosti. A Metatron je čistá láska a uzdravování skrze světelné paprsky srdce. Proto mají tyto dvě bytosti vysoké vibrace. Tví průvodci ti mají pro začátek navozovat pocit bezpečí a bezpečné otevřenosti tvého srdce. Přes něj může přijít léčení. Jestliže se tvoje duše naučí bezpečně otevírat své srdce, pak své průvodce nebude potřebovat, protože tuto vibraci v sobě ponese tvoje duše sama. A bude umět rozlišovat.“

Na závěr mi Metatron ještě řekne – „Ničeho se neboj, nechej všemu volný průběh, abys nebrzdila nic z toho, co k tobě přijde. Důvěřuj si.“

V té chvíli se mi nad hlavou ukáže něco jako fialový proud, který se odspoda nahoru rozšiřuje. Je to proud vědění. Ten je proto, aby moje duše vždy věděla a cítila, co má dělat. Ten proud představuje moudrost. Z mého srdce nahoru jde proud světla a mísí se s tím proudem fialovým. Vnímám propojení mého srdce s vědomím. Je to příjemný a bezpečný pocit.

Podívám se na své průvodce a vidím, jak se Metatron usmívá, má radost. A pak Metatron i Omicron, oba zvednou oba palce nahoru, jako – To se podařilo. A to mě dojme. ….

Poděkuji jim za všechno. Že mě dovedli sem, za ochranu, za pomoc při očistění mého vyššího Já, za cestu, kterou mě dál v životě povedou. ….

Ještě se jich zeptám, zda mi chtějí ještě něco říct. Jako odpověď vidím, že se nade mnou propojují, vytvářejí nade mnou ochrannou klenbu, most. Ten ve mně navozuje pocit bezpečí a podpory. Ještě dodají, že kdykoli je požádám, pomůžou mi.

Poslední otázka - Mají mi průvodci ještě něco předat?.....

Objeví se přede mnou svítící klíč. Ten znamená, že kdykoli tím klíčem otočím, je otevřený průchod. Ten klíč je pojistkou, že se tak bude dít jen tehdy, když budu chtít. Pro můj pocit, že mám vše pod kontrolou.

Poděkuji a rozloučím se s nimi. Ale v tom smyslu, že oni dva jsou stále v mém poli, jsou v mém dosahu. Cítím nad sebou ochrannou klenbu.