17. Operace

Od posledního příspěvku uplynula dlouhá doba. A mezitím se toho stalo tolik. A že to opravdu stálo za to.

Jak už jsem tu psala, měla jsem před sebou operaci. Na tu jsem čekala celých devět měsíců. Ano, čtete dobře. V dubnu loňského roku jsem byla na kontrole ORL v Motole, kde byl vyřčen ortel – je zapotřebí operace. A termín byl zadán na polovinu ledna roku následujícího. Copak o to, pokud byl termín zatím v nedohlednu, byla jsem v klidu. Ale jak se blížil konec roku, znervózněla jsem. Ačkoli jsem se snažila být v klidu, někde v hloubi mého nitra jsem měla obavy, abych snad neomarodila a termín jsem tím pádem neprošvihla. A v prosinci se stalo přesně to, čeho jsem se obávala. Celý prosinec jsem víceméně promarodila a vše vyvrcholilo těsně před vánocema. To mě skolila viróza. Pořádná. Zánět průdušek, kašel, že jsem si málem vykašlala plíce, a tak ač nerada, den před Štědrým dnem, kdy mi vyletěly horečky na devětatřicítku, jsem musela do Prahy k doktorovi. Bylo mi jasné, že bez antibiotik to nezvládnu.

Tentokrát mi to teda dalo zabrat. Takhle zle mi fakt už dlouho nebylo. Ale antibiotika naštěstí zabrala a já se z toho nejhoršího vyhrabala.

 

Po novém roce jsem hned naklusala k lékařce pro předoperační vyšetření. Termín nástupu do nemocnice se totiž blížil, byl za pár dní.

Ovšem objevil se problém. S tlakem. Byl moc vysoký. A jako další komplikace se ukázal stav mých průdušek, který byl shledán víc než neuspokojivý. Na mou otázku, jakže se mi dýchá, po pravdě jsem odpověděla, že blbě. A to už dlouho.

Byla jsem proto vyslána na zdejší plicní oddělení. Tam po natočení spirometrie lékař zde přítomný pravil, že v tomhle stavu mě na operaci pustit nemůže.

Chvíli jsem se ho snažila přesvědčit, že tohle je normální stav. Jenže tenhle lékař mě neznal, a odeslal mě k mé plicní lékařce.

Hned tam volám a chci se k ní objednat. Jenže je mi řečeno, že mají plno a že mě vzít nemůžou. Naštěstí zdejší plicní lékař se spojil s mou lékařkou a výsledek je, že k ní můžu přijít, a to už za pár dní.

 

Na plicním se pak situace opakuje, nejdřív je mi naměřen vysoký tlak, poté natočena spirometrie, opět velmi nepříznivá.

Lékařce nastíním danou situaci. Za tři dny bych měla nastoupit do Motola na operaci, což ovšem komplikuje můj zdravotní stav.

Jsou mi naordinována další antibiotika, ta předchozí se jeví ne jako úplně dostatečná, plus další léky. A se zprávou jsem odeslaná zpět k praktické lékařce.

Po cestě si v sobě dělám jasno - ne, v tomhle rozhašeném stavu na operaci jít nemůžu. I kdybych tam nastoupila, poslali by mě šupem domů.

A tak když k lékařce přijdu, hned v úvodu jí řeknu, že je mi to sice líto, ale že budu muset operaci odložit, neb se na ni necítím.

Bylo vidět, že se lékařce ulevilo, že se s ní nebudu dohadovat a operaci nebudu vyžadovat.

Jedu domů a vše odevzdávám „nahoru“ s tím, že nechť se věci dějí pro moje nejvyšší dobro.

Volám do Motola a oznamuji, že kvůli neuspokojivému zdravotnímu stavu nemůžu bohužel na operaci nastoupit.

 

V následujících dnech užívám všechny předepsané léky a postupně je mi líp a líp. I ten tlak se zklidnil. A tu větu, že vše odevzdávám nahoru a nechť vše dopadne pro moje nejvyšší dobro, si jako mantru nestále opakuji. A cítím, že jsem to opravdu přestala řešit a že všemu nechávám volný průběh. Stejně mi nic jiného nezbývá.

 

Za pár dní volám do Motola a táži se na případný nový termín. Ovšem to, co mi bylo řečeno, mě dostane. Mají prý plno a nejbližší termín je až listopad.

No, to snad nemyslí vážně!

Vysvětluji sestře, že jsem čekala tak dlouho a teď budu čekat dalších deset měsíců?! Sestra mi poradí, abych zavolala na ambulanci a zeptala se lékaře.

Hned tam volám. Lékaři vysvětluji nastalou situaci. Je mi řečeno, že to lékař probere s primářem a že se mi ozve.

 

Hned následující den, pamatuji si, že to byla středa, ve 13 hodin mi zvoní mobil. Lékař z Motola. Prý jestli se mi podaří během odpoledne do Motola nastoupit, odoperují mě den následující.

Namítnu, že lékařské zprávy jsou u mé ošetřující lékařky a té už dnes skončila ordinační doba.

Mám to prý zkusit.

Hned volám do ordinace. Naštěstí sestra je ještě přítomná a telefon zvedne. Vylíčím jí, o co se jedná. No, moc nadšená není, ale prý to probere s lékařkou, která tam také ještě je.

Nakonec mi sdělí, že mi příslušné zprávy nechají dole v recepci.

Samozřejmě že okamžitě sednu na autobus, na metro a jedu si pro ně. A pak zase zpátky na Zličín, kde čekám na autobus domů. Mezitím si objednávám na odpoledne taxi do Motola, protože jinak bych to nestihla.

Přijedu domů, v rychlosti si balím věci do tašky. Jasně, že jsem neměla nic připraveného, takže je to docela náročné. Musím si vzít hlavně všechny léky. Ještě zavolám Helu, abych ji zpravila o nejnovějším vývoji situace, včetně pokynů ohledně Betynky.

Taxík je přistaven před domem, nasednu a jedeme do Motola.

Tam ovšem nastává komplikace. To když sestra zde přítomná praví, že jí nikdo neřekl, že bych měla nastoupit. Polije mě horko. Snad se nebudu muset vrátit domů?!

Nakonec se sestře dostane potřebných informací a jsem odeslána na lůžkové oddělení.

 

Každý, kdo byl někdy hospitalizován, ví, jak to po příjmu na oddělení probíhá. Nejdřív je vyšetření a pak hromady papírů, které člověk musí prostudovat a poté podepsat. Tak se i dělo tady.

Na noc obdržím piluli na spaní. No, že by zabrala, to teda ne, myšlenky letí jedna za druhou a spánek ne a ne přijít. Abych se alespoň trochu odreagovala, nasadím sluchátka, na mobilu navolím relaxační hudbu, a s její pomocí celou noc víceméně proklimbám.

Vím, že přijdu na řadu až kolem poledne, a to není vůbec dobré. V hlavě se mi rojí obavy. Jak ze samotné operace, tak hlavně z komplikací po probuzení z narkózy. A tak ve chvíli, kdy se objeví lékař, poinformuji ho o tom, co se odehrálo minule. A to, že po probuzení z narkózy jsem se začala dusit, neb jsem měla laryngospasmus, a jak tím tehdy byli zaskočeni a jak trvalo dlouho, než jsem mohla zase dýchat.

Je mi řečeno, že si mě ohlídají.

Abych zklidnila svou psýchu, opět nasazuji sluchátka a pouštím si uklidňující hudbu.

Na řadu jsem přišla opravdu až po poledni. Díky hudbě ve sluchátkách, a taky díky všem možným relaxačním technikám, jsem poměrně v klidu.

Vezou mě na operační sál. Tam znovu zdůrazním rizika po probuzení z narkózy. Než se naděju, už jsem v limbu.

Probouzím se a okamžitě se začnu dusit. Festově. Mám astmatický záchvat jako hrom. No, už je to tu zase. Tohle jsem už v minulosti zažila. A nastane fofr. Dostávám léky, které mi mají sevřené průdušky uvolnit. No, uvolnily se, ale jako další komplikace se mi příšerně rozbouchá srdce. Až tak, že mi honem natáčí EKG, aby se zjistilo, jak na tom moje srdíčko je. Pak svolávají kardiologické konzilium, jak mi bylo později řečeno, a radí se, co se mnou podniknout dál.

Tady je potřeba vysvětlení. Totiž že léky, které se v takovém případě obvykle dávají, mně dát nemohou. U nich je totiž kontraindikace na astma. Pokud by byl takový lék podán, vyvolalo by to astmatický záchvat. Proto bylo zapotřebí pečlivě zvážit, co mi mohou dát. Nakonec se zdařilo, nějaký lék mi byl podán a srdeční činnost se zklidnila natolik, že mě mohli převézt na JIPku.

 

O dva dny později jdu na vyšetřovnu, kde mi je z dutin odstraněna tamponáda. No, nic příjemného to nebylo, ale dalo se to zvládnout.

 

Na JIPce si pobudu pár dní. Jak jsem ráda, když mě o pár dní později převezou na normální pokoj.

A ještě lepší je to, že už brzy budu moct jít domů.

Jen je tu problém. Jsem slabá jako moucha, sotva se udržím na nohách, motá se se mnou celý svět. Horečnatě přemýšlím, co dál. Je mi jasné, že i kdybych si objednala taxi, nedovedu si představit, jak se mi podaří s taškama projít nemocnicí až ven.

Napadne mě zavolat Michala a zeptat se ho, jestli by pro mě nepřijel a nehodil mě domů.

Jsme domluveni, přijede pro mě.

Přišel až na oddělení, vzal mi tašku i ruksak a jdeme k východu. Já pomalu, opatrně, aby to se mnou neseklo. Jak jsem ráda, že se to takhle vyřešilo. Sama bych to fakt nezvládla.

 

Doma nastalo velké vítání s Betynkou. Ta byla šťastná, že má paničku zase doma. Já byla taky šťastná, že jsem doma, jen kdyby mi bylo líp. Takhle bídně mi už hodně dlouho nebylo, pakliže někdy vůbec bylo. Ještě že mi mladí nakoupili nějaké potraviny. Horší bylo, že jsem si musela uvařit něco k jídlu. To mi teda dalo zabrat!

 

První dny jsem nebyla schopná vůbec ničeho, jen jsem polehávala na gauči a sbírala síly k jednoduchým úkonům. Jakýkoli pohyb mi dával zabrat. Pořád jsem byla slabá jako moucha a motala jsem se. Bety nechápala, proč si s ní nehraju, proč s ní nejdu ven. Ale já nemohla. Nakonec pochopila, jak to se mnou je, a lehla si ke mně, a společně jsme tak trávily veškerý čas vleže. Já vyhledávala na internetu pořady, které jsem si pouštěla, nebo jsem si pustila televizi a u té jsem pak poklimbávala. Po té operaci mě totiž bolely a slzely oči, takže jsem nebyla schopná ani číst, ani luštit křížovky.

 

Až za několik dní jsem se natolik zmátožila, že jsem se cítila trochu silnější a stabilnější. Ovšem čekala mě návštěva u praktické lékařky. Přemýšlím, zda si budu muset vzít taxík nebo jestli to zvládnu sama po svých.

Abych zjistila, jak na tom jsem, obleču se a vyjdu ven na zahradu. Chvíli jen tak postávám a nasávám čerstvý vzduch. Zkouším se trochu projít.

Jo, to by šlo, snad to zvládnu a pojedu autobusem. Taxík si když tak v nejhorším můžu vzít na zpáteční cestu.

Ještě že k autobusu to nemám daleko, ten končí na Zličíně, odtud pár stanic metrem, a pak ještě kus pěšky. Dá se to zvládnout. Ovšem za předpokladu pomalé a opatrné chůze a s přestávkama.

U lékařky poreferuji o všem, co se v nemocnici odehrálo, předám lékařskou zprávu. Domluvíme se, co bude dál.

Nakonec zvládnu v pohodě i cestu domů. Doma ale padnu na gauč úplně vyšťavená. Jak jsem ráda, že se můžu natáhnout na gauč. Zbytek dne už zase jen odpočívám.

 

V následujících dnech se sice už tolik nemotám a můžu v pohodě přecházet po bytě, i na zahradu občas vyjdu, ale objevují se další zdravotní problémy. Ach jo, na to, že jsem tuhle operaci absolvovala už několikrát, naposledy to bylo před patnácti lety, tohle jsem nikdy nezažila.

Když si postěžuji Hele, řekne mi – nediv se, uvědom si, v jakém stavu jsi tam šla, co všechno operaci předcházelo. A taky jsi o hodně starší.

No, má pravdu. Tak jo, budu trpělivá a snad se časem všechno srovná. Potřebuji být zase fit, je jaro a čekají mě práce na zahradě.

 

A teď ještě pár slov na závěr. Nejdřív musím zmínit to, že jsem si uvědomila, jak to Vesmír nádherně zařídil ;-). Poté, co jsem „nahoru odevzdala“ jak to s tou operací dopadne, a nechť vše dopadne pro moje nejvyšší dobro, myslím tím její termín, a přestala jsem to řešit, krátce na to přišla nabídka s okamžitým nástupem do nemocnice. Jsem přesvědčená, že kdybych lpěla na tom, že chci, aby to bylo co možná nejdřív, tato nabídka by nepřišla a počkala bych si až do toho listopadu…

Další věc je ta, že před operací jsem se měla rozhodnout, zda chci v životě pokračovat nebo ne. A podle toho pak dopadne i operace – buď ji přežiju nebo ne. A já se rozhodla pro život. A celou dobu během hospitalizace, hlavně ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že jednou nohou stojím na druhém břehu, stále jsem si opakovala – chci žít!

A tak jsem zase tady a uvidím, co mi život přinese dalšího.