3. Andulky

Můj život je plný překvapení. To takhle po ránu jsem na cestě do Lidlu (jen pro představu, je to pěkná procházka čítající něco kolem kilometru), když zahlédnu na trávě něco žlutého. Zaostřím. Vždyť je to andulka! Chvíli váhám, co si počít a pak se rozhodnu. Zazvoním na domek, co je nejblíž, ptám se, zda jim neuletěla andulka. Neuletěla... Zkouším to ještě u několika dalších dveří. Ale nikdo se k ní nehlásí.

Andulka se prochází podél plotu, zdá se, že je v pořádku. Já ale potřebuji nakoupit. A tak pokračuji v cestě dál. Nakoupím a vracím se zpátky domů. Jsem zvědavá, jestli tam andulka ještě bude.

Byla. A tak mám jasno. Dojdu domů, zkusím se poptat u sousedů, zda mají ještě klec. Vím totiž, že v minulosti u nich pělo nějaké ptactvo. A s klecí se vrátím na místo, kde jsem andulku viděla, a pokusím se ji odchytit. Teda pakliže mezitím někam neodletěla.

Doma odložím nákup, a jdu zvonit na sousedy.

Mám kliku, jsou doma. Klec ale žádnou už nemají... I když přece jenom, jedna stará odložená ve sklepě se našla.

Popadnu klec a mažu zpátky na místo činu. A to je skoro u Lidlu, takže další kilometr. Sotva dechu popadám, jak pospíchám, abych andulku ještě zastihla.

Už zdálky ji vidím. V klidu si tu pochoduje a evidentně jí nic neschází. A to přitom zrovna tahle noc byla chladná a deštivá. Asi i proto se mi ji podařilo odchytit na první pokus. Ani se nebránila, ani mě neklovala. Vzala jsem ji do hrsti a strčila do klece. A jdeme domů.

Od první chvíle, co jsem ji zahlédla, mi v hlavě rotovalo, co si s ní počnu. Teda za předpokladu, že bych se jí ujala. Můj zdravotní stav, čítající nepřeberné množství alergií, včetně alergie na peří a roztoče, mi nedovoluje mít doma ptactvo. A teď si domů nesu andulku?

No, nějak to vymyslím. Ale jako první musím jít koupit nějaké zrní.

Nasypu zrní, dám vodu a přemýšlím co dál… Můžu to risknout a andulku si nechat?... Nevím, už takhle mi letos moje alergie dávají zabrat jak snad ještě nikdy. Buď je na vině počasí, anebo se moje alergie s každým přibývajícím rokem takhle zhoršují?

Netuším. Ale napadne mě zajít do knihovny a paní knihovnice se optat, zda nezná v Unhošti někoho, kdo andulky chová.

A tak hned vyrážím. Paní slíbí, že se poptá a slíbí, že dá na stránky Unhoště dotaz, zda někomu andulka neuletěla. A ještě mi předá kontakt na jednoho místního chovatele.

Nejdřív mu zavolám a večer se k němu vydám. Vzhledem k tomu, že bydlí nedaleko od místa, kde jsem andulku našla, je reálná šance, že by mohla být jeho.

Ale není. Pán sice andulky chová, má je ve velké venkovní voliéře, ale jiný druh. Až teď se dozvídám, že andulek je mnoho druhů, a on má jiné, než jsem našla já. Ukázala jsem mu totiž fotku té své nalezené.

Vyptám se ho na všechno možné, týkající se chovu andulek. Sice andulky jsme měli doma, když jsem byla ještě malá, pak jsme andulku pořídili kdysi i Hele, ale kvůli svým alergiím jsme ji pak museli dát k rodičům. A musím se přiznat, že už si nepamatuji, co péče o andulky obnáší.

Zmiňuji se o svých alergiích a o tom, že v této chvíli nevím, zda si ji nechám nebo ji budu muset předat někomu, kdo se o ni postará.

Pán mi nabídne, že v případě, kdybych si andulku nechala, že mi k ní přidá andulku ze svého chovu, aby ta moje nebyla sama. Andulky jsou totiž hejnoví ptáci a nedobře jim je samotným.

Odkývám to s tím, že ještě nevím a že se když tak ozvu. A jdu domů.

 

V následujících dnech se rozhoduji, zda si andulku nechat nebo ne. Na FB jsem dala do všech možných skupin oznámení, že jsem našla andulku, a čekám, jestli se někdo ozve. A samozřejmě jsem se přihlásila do skupiny andulek, abych získala co nejvíc informací o jejich chovu.

A že těch informací je. Netušila jsem, co všechno potřebují, co jim dělá dobře a co zase ne. Jak je tato doba odlišná od dob, kdy jsem chovala kdysi andulky já. Tehdy stačilo dát jim vodu, zrní, sepiovou kost...a tím to končilo. A teď? Nestačím se divit. A tak nakupuji to či ono a přitom se stále rozmýšlím, zda si andulku nechat. Tohle jaro mi je totiž fakt zle.

Nakonec se rozhodnu, že si andulku nechám. To když mi Hela řekne, že není náhoda, že jsem ji našla. Že kdyby nebylo mě, určitě by zahynula.

Tak jo. Nechám si ji. Ovšem to znamená pořídit jí nějakou pořádnou klec. Nakonec se rozhodnu pro voliéru.

 

Jdu na FB a tam hledám, jestli někdo neprodává takovou, která by se mi hodila, hlavně která by se mi vešla do mého zádveří. Doma v bytě ji totiž mít nemůžu.

Můj zrak padne na přesně takovou, jakou hledám. A tak kontaktuji paní, která voliéru nabízí.

Jen je problém, voliéra je hodně velká, a já nemám nikoho, kdo by mi ji odvezl. Paní totiž bydlí kdesi v dáli a nemá možnost mi ji přivézt.

A tak hledám na netu přepravce, který by byl schopný a ochotný voliéru dovézt.

A zdařilo se. Objevím přepravní společnost, u níž přepravu voliéry objednám.

Je mi jasné, že cena voliéry se tím o dost navýšila, ale co se dá dělat. Jsem ráda, že nejsem odkázaná na dobrou vůli někoho, kdo by mi voliéru přivezl, ale že lze dopravu normálně objednat.

 

Den D je tady a voliéra je u mě na zahradě...

Ne, nebudu se rozepisovat, co všechno se tím odstartovalo, jen zmíním, že ne každý prodávající je poctivý. Paní naslibovala to či ono, nedodržela z toho nic. A když jsem ji na to upozornila, byla neskutečně sprostá.

Nedá se nic dělat, nejen že jsem musela koupit nová kolečka, neb ta na voliéře byla prasklá. Ale bylo zapotřebí dokoupit kompletně celé vybavení, které mi bylo přislíbeno, že voliéra bude obsahovat.

Poté, co voliéra byla kompletní, andulku jsem do ní přemístila. A když jsem ji tak v tom ohromném prostoru pozorovala, bylo mi jasné, že jen si tam trochu zvykne, zaběhnu k chovateli pro parťáka, jak mi přislíbil.

 

O pár dní později už si andulčího kamaráda přináším domů. Dávám ho do voliéry a jsem zvědavá, co se bude dít. Z FB skupiny totiž vím, že ne vždy se andulky snesou. A navíc tady bude možná problém, můj nalezenec je totiž samička a nový přírůstek je sameček.

A taky že to byly zpočátku boje. Můj Pepíček, vím, že je to ona, ale pojmenovala jsem ji, když jsem to ještě nevěděla, se na Kubíčka, to je ten nový parťák, každou chvíli vrhá, hnátou ho odstrkuje a zobákem útočí. Po nějaké době se přece jenom situace ve voliéře uklidňuje.

Ráno vždy voliéru vyvezu na zahradu někam do stínu, aby ptáčkové byli na čerstvém vzduchu, a večer ji zase převezu zpátky do zádveří. Tady mají světlo, je totiž celé prosklené, a jsou tu hlavně v bezpečí. Kdybych je totiž nechala přes noc na zahradě, hrozilo by nebezpečí, že by jim mohli ublížit dravci, jak se to stalo mnohým. I tomu mému chovateli se tak stalo a přišel tak o své svěřence.

Je úžasné andulky pozorovat, jak si spolu hrají, pošťuchují se, případně se i vzájemně ozobávají. Vydržím se na ně dívat celé hodiny. Je to tak uklidňující.