10. Dovolená u moře

Jaro je letos divné. Jak co se týká počasí, tak i mého rozpoložení. Sice jsem se z černých chmur již vyhrabala, ale stejně mi není nejlíp. Cítím, že potřebuji nějakou změnu.

Bavíme se o tom s Helou. Ta mi navrhne – „Tak někam odjeď!“

„A to jako kam?“

„No, k moři.“

„Ty si myslíš, že teď, v polovině června, bude ještě někde zájezd volný?“

„A proč ne? Podívej se.“

„Jediné místo, které mě láká, bylo to, kde jsem byla před čtyřma rokama. Ale pochybuju, že by ještě měli nějaké volné místo.“

„Tak se podívej.“

 

Jdu domů a snažím si vzpomenout, jak se jmenoval hotel, ve kterém jsem tehdy byla a který mě tak učaroval. Jak tím, že to byl malý, klidný, rodinný hotel, ale hlavně umístěním přímo na pláži. A jaké pláži. Nádherné, dlouhé. Jedním slovem nádhera!

Hledám ve svých záznamech. Někde to musí být.

A našla jsem. Zadám jméno hotelu do vyhledávače. Jsem zvědavá, jaká cestovka ho má ve své nabídce. ¨

A mám to! BlueStyle.

Kliknu na nabídky.

No, jak tak koukám, vše už je rezervováno.

Co jsem říkala? Že už to nemá cenu.

Ale Hela mi vlastně říkala, že jedou na pár dní pryč, takže bych mohla jet až od 9.července. To kvůli hlídání Bety.

Zadám termín a počet osob 1 – a čekám na odezvu serveru. ¨

Nevěřím vlastním očím – vypadá to, že tenhle termín je ještě volný.

Vezmu mobil a naťukám telefonní číslo cestovky.

Na můj dotaz, zda mají opravdu volno, dozvím se, že musím počkat na ověření na místě.

Tak jo. Uvidíme.

Za chvíli mi mobil zvoní. Mají poslední volné místo. To budou rezervovat do 18ti hodin. Do té doby je třeba nejen podepsat smlouvu, ale i zaplatit.

Letím naproti a Hele říkám – „Mají poslední volný pokoj. Ale rezervují mi to jen do večera. Budete mi teda hlídat Betynku?“

„Jasně. Není problém.“

Volám znovu cestovku – „Ano, beru to. Pošlete mi prosím příslušné dokumenty s pokyny, jak dál postupovat.“

Za chvíli mi v mailu vše přistane.

Jak je to teď jednoduché. Není zapotřebí nikam chodit, v mém případě jezdit. Po překontrolování všech údajů a odklikání všeho potřebného zadám příkaz bance k zaplacení zájezdu.

Hotovo! Hurá, pojedu k moři!

 

O pár dní později mladí odjíždějí pryč a já tu s Betynkou zůstávám sama.

Pomalu si začínám promýšlet a připravovat věci na dovolenou. Ještě že mám v počítači uložený seznam věcí, které jsem si s sebou brala minule. Jen ho zaktualizuji.

A taky je fajn, že nemusím nic shánět. Všechno tu mám.

 

Týden utekl jako voda, mladí jsou zpět a já mám skoro všechno sbaleno.

Zjišťuji dopravní spojení na letiště. Je fajn, že odlétáme odpoledne a ne jako minule v noci. To jsem si musela vzít taxík. Teď můžu jet autobusem.

 

A den D je tady! Jsem tu dnes sama.

Poslední rozloučení s Betynkou. Je mi líto, že ji tu nechávám. Kdyby to šlo, nejraději bych ji vzala s sebou. Vím ale, že o ni bude dobře postaráno. Za prvé je fajn, že bydlíme na stejné adrese, máme společnou zahradu, a pak - je u nich pečená-vařená, takže to u nich zná.

Zamknu domeček, vrátka od zahrady a vydávám se k autobusu.

 

Na letiště dojedu včas, vlastně moc brzy, už před čtvrtou. Ale nevadí. Odbavování zavazadel začíná v půl páté. Fronta je neskutečně dlouhá, trvá dlouho, než přijdu na řadu. Ale hotovo, jsem odbavená, v ruce třímám palubní letenku. Teď ještě zbývá odbavení mě samotné. Zde je zapotřebí vyndat na tácy elektroniku, ledvinku, mikinu i moje nezbytné zdravotní spreje. Projdu skenerem a posbírám si všechny věci ….

A teď musím vyhledat tzv. gate, neboli východ, ze kterého se nastupuje do letadla… Hela mi doma zjistila, že letadlo odlétá z C3.

Vydám se dlouhou chodbou. Po pravé straně jsou jeden obchod za druhým.

Konečně dojdu k první světelné tabuli a hledám číslo svého letu.

Je tam ale jenom, že odlétá z gate C. Bez čísla. No nic, Hela říkala, že to bude C3, tak jdu dál a hledám C3. Po cestě si načepuji do obou pet lahví vodu a mocně popíjím. Jak je tu vedro, jsem úplně vyprahlá…

Konečně dojdu k příslušnému gatu a posadím se a otevřu si knihu….

Po nějaké době se jdu zase podívat na světelnou tabuli. Pořád je tam jenom C…. Až se najednou objeví nápis, že z C3 je odlétá letadlo na Kos. Super. Vstanu a postavím se ke dveřím. A dál si čtu.

Až si uvědomím, že je zvláštní, že se ke mně nikdo nepřidal, všichni sedí na svých sedadlech. Zbystřím.

A vtom to vidím. Místo letu na Kos je na ceduli uvedeno jiné místo.

A sakra!

Jdu se zeptat, odkud teda letadlo na Kos bude odlétat.

Je mi řečeno, že zřejmě nastala změna a že se musím jít podívat na světelnou tabuli.

No, jo. Jdu se podívat. Ale tam je zase jenom to C…. Chvíli tam postávám a najednou vidím, že místo C se objevilo písmeno D.

Sklapnu knihu a vydám se vydat hledat gate D. Pokud si dobře pamatuji, k céčku se šlo přes déčko, a bylo to o kus dál. Proto zrychlím krok, abych tam došla včas.

Přede mnou jde skupina lidí, tak se vydám za nima. Jenže mi najednou přijde, že jdu jinudy, nepoznávám to tu. Trochu zpanikařím, ale jdu dál. Přicházím k nějakým dveřím. Lidi přede mnou jimi projdou a já aniž bych přemýšlela, projdu rychle za nimi….

To jsem ovšem neměla dělat. Ocitám se totiž v hale, která určitě není určená pro odlety. Naopak – pro přílety.

A sakra!

Do toho slyším hlášení, že cestující do Kosu se mají připravit k gatu C10.

Rozběhnu se k úschovně zavazadel, kde vidím obsluhu. Říkám mu, že se potřebuji dostat zpátky, protože jsem se sem dostala omylem. A že letadlo, kterým mám letět, už hlásí k odletu.

Pán mi ovšem řekne, že tudy se zpátky nedostanu. Dveře jsou totiž jednosměrné….

Já bych ale měla řešení. Přicházejí tudy další lidi, co kdybych teda využila toho, že dveře jsou otevřené, a já bych proběhla zpátky?

Nene, to nejde. Prý musím vyjít ven a nechat se znovu odbavit….

Hledám východ, lítám po hale celá zadýchaná. Není čemu se divit, že průdušky dostávají zabrat. Jak stresem, tak i vedrem a těžkým ruksakem na zádech.

Konečně východ najdu. Projdu jím a octnu se v hale určené k odbavení. Letím se nechat odbavit. Přiložím pas ke skeneru, ale nepustí mě to. Rozsvítí se červená. No bodejť by mě to pustilo, když už odbavená jsem.

Zoufale se rozhlížím a snažím se najít nějakou odpovědnou osobu, která by mě pustila dál. Podaří se. Vysvětlím situaci a jsem propuštěna dál.

Teď mě ovšem čeká kontrola jak mé osoby, tak i ruksaku. A zase musím vyndat všechno na tácy, projdu rámem a čekám na svoje věci.

Jenže ouha! Ruksak jim zapípal, že je ve v něm něco závadného a odjel někam bokem.

Jsem už rozčilená, tlačí mě čas, bojím se, že mi letadlo uletí….

Letím ke svému ruksaku, ale musím počkat, až bude prohlédnut.

Jenže přede mnou, jako na potvoru, je nějaká cizinka, a ta má ve svém příručním zavazadle taky něco závadného. A pracovnice ji nutí, aby ho otevřela a postupně se obsahem zavazadla probírá a vše vyndává. Jsem netrpělivá a snažím se vysvětlit, že pospíchám.

Samozřejmě že se dozvím, že jsem měla přijít na letiště včas.

Vysvětluji jí svou situaci, ale paní je to fuk. Dohaduje se s cizinkou o každé věci, které z kufru odstraňuje. To už netrpělivostí skoro poskakuji….

Konečně je prohlídka zavazadla je ukončena….

Jenže místo toho, aby se paní vrhla na můj batoh, odkráčí pryč….

To snad není možné! Sakra!

Je mi jasné, že to udělala schválně. Asi na mě byla naštvaná, jak jsem ji popoháněla. Jenže kdo se teda mého ruksaku ujme?

Naštěstí přichází jiný pracovník a táže se mě, co tam mám závadného.

Přiznám se, že jsem si do lahví načepovala vodu….

Ruksak mi zkontroluje a propustí mě.

To je úleva! Ovšem teď mě čeká zase dlouhá cesta k příslušnému gatu. Teda pokud letadlo ještě neodletělo.

Se zbytkama dechu se ženu již známou chodbou a hledám světelnou tabuli, abych zjistila, jak na tom jsem….

Konečně na první tabuli narazím. Nevěřím vlastním očím. Můj let je tam uvedený, ovšem zase jenom jako C. Bez čísla….

Co to znamená? Že už letadlo odletělo nebo se ještě neví, odkud bude odlétat?

Napadne mi zavolat Helu. Vylíčím jí story s dvojím odbavením. Ani se nedivím její reakci. Ale slíbí mi, že se podívá na internet a řekne mi, jak to s tím mým letem je…

Našla ho, prý letadlo ještě neodletělo a odlétat bude z gatu C10.

Poděkuji jí a letím dál chodbou a hledám příslušný gate. Po cestě ještě kouknu na další světelné tabule, ale všude je uvedeno jenom céčko. Bez čísla. Nevadí.

Konečně dorazím k C10. Pro jistotu se zde zeptám pracovnic za přepážkou.

Ty ale nic neví, prý jsou s tímhle letem nějaké zmatky. Mám si hlídat tabuli. Na té ale nic není. No, snad už jsem tu správně, posadím se a vydýchávám se…..

Konečně. Na tabuli se objeví číslo mého letu. A u dveří se začnou řadit lidi. Přidám se….. Letadlo mělo zpoždění skoro hodinu. Ale hlavně že už jsem uvnitř.

S úlevou se posadím na svoje místo a rekapituluji si právě prožité. A samozřejmě že si nadávám. To jsem se teda vyznamenala. Takhle to dopadá, když člověk zpanikaří a zazmatkuje. Normálně bych si přece všimla, že ty dveře vedou z odbavovací haly ven… No, ale hlavně že to dobře dopadlo. Alespoň budu mít co vyprávět. To se hned tak někomu nepodaří, aby byl dvakrát odbaven, že?

 

Let proběhne v poklidu, než se naději, jsme na místě.

Na letišti po příletu nám je u stánku BlueStyle řečeno, že nás do hotelu odveze taxi. Mě a jednu paní. To ovšem je přepychové taxi. Mercedes. A ten nás odváží až na místo. Úžasné.

Tady se nás ujímá majitel hotelu. Předložíme příslušné dokumenty, zaplatíme taxu za pobyt a vydáme se ke svým pokojům.

Uf! A jsem tady!

Prohlédnu si pokoj. Vypadá to, že zrekonstruovali koupelnu, jinak vypadá vše stejně jako minule.

Vybalím si nejnutnější, dám si sprchu a s úlevou se natáhnu na posteli.

Je tu ale příšerné vedro. A ani když otevřu dveře na balkon, neochladí se. Jak to vypadá, stejně jako minule, budu si muset zaplatit klimatizaci. Jinak se nevyspím.

 

Následující den se vydám k moři.

Čeká mě ale šok – moře je studené. Na mě teda moc. Přes zimu a s ohledem na svůj neutěšený zdravotní stav jsem značně zchoulostivěla, takže se bojím, co se mnou studená voda udělá. ¨

Ale přijela jsem sem přece hlavně proto, abych si mohla zaplavat, ne?

Zřejmě ale v mém podvědomí asi převládá strach, jak to tu zdravotně ustojím.

Večer cítím, že mi je zle. I přes vedro mám pocit prochladnutí. Stáhnou se mi průdušky, nemůžu dýchat. Letím pro Ventolin a fouknu si.

No, nic moc. V pokoji je vedro k zalknutí, jdu se posadit na balkon.

Teda ne že by tu bylo příjemněji, ale alespoň tu pofukuje vánek.

Vezmu si knihu a snažím se odvést pozornost od sevřených průdušek.

Po nějaké době, poté, co se můj dech uklidní, jdu zpátky na pokoj a začnu se „léčit“. Jak energeticky, tak i kvantováním. A ještě se programuji v hladině alfa.

 

V následujících dnech se naštěstí moře postupně otepluje. Sice na mě je pořád studené, ale už mi alespoň nenaskakuje husí kůže. Raději se ale po každém vykoupání převleču do suchých plavek. Je to sice otrava, ale vím, že je to nutné.

 

Lebedím si, jak je tu krásně. Moře čisté, pláž dlouhatánská, čistá, lidí málo. Klid pohoda. A to hlavní – hotýlek je rodinný, malý, klidný, přímo na pláži. Fakt – přímo na pláži. To se hned tak nevidí. A další – kousek od hotelu je market, kam si každý den zajdu nakoupit. Vodu, ovoce, jídlo. A večer pak do nějaké z taveren na večeři. Letos totiž oproti minule mám zaplacené jenom snídaně. Minule jsem měla polopenzi. Ta ale letos v nabídce nebyla.

To nevadí. Mám se kde najíst.

A taky si mám s kým popovídat. Na lehátku u bazénu hned vedle mě jsou Češi, vedle na pokoji – na balkoně – si můžu popovídat s dalšíma. A pak když Češi odjedou, můžu si procvičit angličtinu s příjemným párem z Walesu.

 

Dva týdny uběhly jako voda. Musím se přiznat, že už se těším domů. Jasně, je tu krásně, ale stejně se těším. Hlavně na to, že se doma snad pořádně vyspím. Tady je v noci fakt vedro. A když si zapnu klimatizaci, fouká to na mě, takže ji musím zapnout vždy jen na chvíli… A stejně to skončí tak, že k ránu si otevřu dveře na balkon, abych se mohla volně nadýchnout.

 

Je tu poslední den. Jsem na pláži, naposledy si jdu zaplavat, pak se jdu rozloučit se sousedy u bazénu.

Překvapí a dojme mě jejich reakce – oba manželé mě postupně obejmou a pochválí mou angličtinu a řeknou mi, jak jsou rádi, že mě poznali... Ne, nebyla to jenom fráze, to rozloučení bylo opravdu od srdce. ... No a jsem jenom člověk, tak komu by to neudělalo radost, že jo? ;-)

Na pokoji se převleču a naposledy si jdu nakoupit do marketu. Tam se taky rozloučím. S prodavačkou, příjemnou a srdečnou Řekyní, se kterou jsme vždy prohodily pár vět. I tady mě zahřálo u srdce, jak krásně se se mnou rozloučila.

 

Následující ráno odjíždíme na letiště….Ještě trocha vzruchu v letadle těsně před odletem. Jednomu cestujícímu se udělalo zle a musel být povolán lékař. A pak konečně letíme.

Jak jsem ráda, když přistaneme na letišti v Ruzyni.

Autobus mi ujel, beru si taxi.

 

Přivítání s Bety je bouřlivé. Vím, že se tu měla dobře, ale přece jen – jsem její panička. Ve dnech následujících si mě hlídá a nehne se ode mě.