16. Zvířectvo

Náš dá se říct že poklidný život náhle vzal za své. Objevily se tu totiž kočky.

 

Vezmu to pěkně od začátku. Sousedka, 94letá paní vedle nás, je celé roky krmila. A poté, co svůj domek opustila, kočky se přestěhovaly k nám na zahradu. Na jaře, co tato situaci nastala, jsme jich tu občas napočítali i osm. A nastal problém. Nejen, že se promenovaly na zahradě, na což Bety hlasitě upozorňovala, k mé nemalé radosti i v noci ;-), ale často tu po nich zůstávaly památky v podobě extrementů či blitků. A když už ne na trávě, tak mi postupně zlikvidovaly záhon, z něhož si udělaly záchod. Po nějaké době, když už bylo zřejmé, že kočky samy nezmizí, nastal kolotoč zjišťování, co se dá s toulavými kočkami podniknout.

Ze všech stran ovšem zaznělo – ze zákona se o kočky musí postarat město. Stejně jako se stará o toulavé psy, musí se postarat i o kočky.

Ovšem nastal problém. Poté, co jsem na úřadu tento problém nadnesla, dozvěděla jsem se, že město kočky ještě nikdy neřešilo (ačkoli v Unhošti jsou toulavé kočky odjakživa), a je to moc složité a náročné a neví se, jak na to.

My jsme se ale nedali a pravidelně jsme tento problém urgovali ve snaze zabránit, aby se tu kočky namnožily a vytvořily pak kočičí kolonii. Což už by byl problém fakt velký.

Po dlouhém vyjednávání se nakonec zdařilo. Na zahradu nám byl umístěn sklopec a přepravka s tím, že se máme pokusit kočky nalákat dovnitř a poté, že kočky budou odvezeny na veterinu ke kastraci, a následně vráceny k nám zpět na zahradu.

V době, kdy toto vypuklo, jednalo se už jenom o kočky dvě, pak tu byl jeden nádherný černobílý kocourek, a jedna kočka, evidentně březí. Ostatní kočky se mezitím rozprchly do okolí. A než se podařilo kočky odchytit kocourek k nám přilnul a stal se z něj vyloženě mazel.

Nakonec se zdařilo, kocourek i kočičky byly odchyceny, vyjma té březí, odvezeny na kastraci, a poté vypuštěny k nám zpátky na zahradu. Až na kocourka Mikeše, ten anžto byl překrásný a mazlivý, našel domov někde jinde. Trochu jsme to všichni „oplakali“, protože jsme si na něj už zvykli.

 

Snad jako náhrada, na opuštěné zahradě vedle, se po nějaké době objevilo přenádherné kotě. Opět černobílé. Ovšem to teda bylo! Zakrátko se koťátko přestěhovalo k nám na zahradu a bylo náležitě opečováváno a samozřejmě i krmeno. Je to kocourek, a jasně, že má jméno. Jmenuje se Bertík. A od chvíle, kdy nám začal důvěřovat, stal se z něj mazel. Ještě větší než byl Mikeš ;-).

A bylo nutno vyřešit, co s ním. Jestli si ho necháme, byť jako kočku venkovní, ale které bude dovoleno pobývat i uvnitř, je nutno nechat ho veterinárně ošetřit. A tak se i stalo.

Mezitím se nám podařilo udat i nádhernou černobílou sestřičku Mikeše, i ta už má nový domov, a zůstala nám tu mourovatá kočička a kotě - kocourek Bertík.

Mourovatá možná taky půjde pryč, není veterinárně ošetřená. Bertík zůstává. Nedá se mu odolat. Je nádherný, roztomilý, úžasný J. Zabydlel se tu. Když je u mladých někdo doma, tráví u nich poměrně dost času. Ale stále zůstává kočkou venkovní. Což obnáší azyl u mladých v zádveří, odkud má volný výběh ven.

 

A teď bych měla zmínit co já, Bety a kočky. No, jak bych to řekla. Jsem alergik a jako alergik, kterému v minulosti vadily andulky, křečci, ale dokonce i rybičky, jsme nakonec zůstali bez jakéhokoli domácího zvířectva. Až Bambi to před lety „prolomila.“ Když jsem si ji v roce 2009 pořídila (pražský krysařík), alergie, alespoň na ni, zmizela. O Bambi jsem v jejích deseti letech tragicky přišla (nepřežila narkózu při čištění zoubků ultrazvukem). O rok později jsem si pořídila Betynku, samozřejmě opět pražského krysaříka. Neb toto plemeno je velmi „návykové“ ;-).

Ovšem to, že mi nevadí moje Bety, neznamená, že mi nebudou vadit kočky. Protože o těch je známo, že jsou ještě více alergenní než psi. A tak jsem se zpočátku vyvarovala jen si na kočky sáhnout. A když už, tak pak následovalo přepečlivé omývání rukou.

Na zahradě je chování koček a Bety rozdílné. Venku se navzájem prohání. Ale když jsou v bytě, chovají se jinak. Většinou se sejdou naproti u mladých. Tam to Bertík vnímá jako své teritorium a po Bety vyloženě vyjíždí. I s drápkama.

Co mě ale překvapilo, že po nějaké době zavítal Bertík i ke mně domů. Teď už si musím dávat pozor, abych nenechala otevřené dveře, protože pokud je Bertík na zahradě, využije každé chvilky, aby ke mně dovnitř nevklouzl a hned tu všechno neprošmejdil. A teď nastává opačná situace. Bety je tu doma a ona si brání nejen domov, ale i svou paničku. A tak to dává Bertíkovi najevo.

Výjimečně nastala vzácná chvíle, kdy jsem měla oba vedle sebe, každého z jedné strany a oba byli v klidu.

 

Jasně, že stále platí, že pokud na kočky sahám, jakože ano, protože hladit kočku, která při tom přede, je neskutečný relax, pak si vždy pečlivě omyju ruce. Přece jenom jistota je jistota a moje alergie jsou nepředvídatelné. Ale překvapilo mě, že mi nevadí být v jejich blízkosti.

No, zima je před námi, takže je mi jasné, že Bertík se bude čím dál dožadovat vstupu do bytu. Ať už u mladých nebo u mě. Ale s ohledem na to, že má být stále kočkou venkovní, bude mu přichystána něco jako venkovní boudička, aby v mrazech, až bude zádveří trvale uzavřeno, měl možnost se někde schovat…. A necháme se překvapit, co přinesou dny příští…