11. Trocha fyzična

Než se pustím do líčení toho, jak se mi daří v rovině hmotné, zmíním jednu novinku. V poslední době mi totiž bylo doporučeno, ať si založím na FB svůj profil, a tam dávám svoje příspěvky. Takhle bude vše dostupnější než stránky webové.

Ne ne, to není nic pro mě, namítla jsem. FB nemusím… Ale protože ten návrh přišel z vícero stran, začala jsem nad tím přece jenom uvažovat. Že bych to zkusila?

Od prvotní myšlenky neuplynulo moc času, a už mám na FB svůj profil. Pod svým jménem – https://www.facebook.com/katerinazitova/ . Chvíli mi trvalo, než jsem se svým profilem spřátelila, než jsem přišla na to, jak to či ono zveřejnit. Jak slovo psané, tak i videa, která jsem natočila. Ale je hotovo!

 

A teď tedy jak to se mnou je co se týká práce fyzické.

Pro lepší pochopení zopakuji podstatné informace. K tomu je ale zapotřebí sáhnout trochu do minulosti.

 

Rodiče, anžto měli doma už jednu holku, jako další dítě by uvítali raději chlapečka. Ale co s tím, když jsem se inkarnovala jako holčička? A protože děti v prenatálu všechno vnímají, slyšela jsem na vlastní uši, jak táta mámě řekl – Doufám, že to bude kluk.

Jasně, že mě to naštvalo. Co naštvalo, zuřila jsem!... A tak jsem se po narození rozhodla, že abych se tátovi zavděčila, toho kluka doma bude mít... Podotýkám, že tohle na mě vyplavalo při regresích. Na vědomé úrovni jsem o tom neměla sebemenší tuchy….. Ovšem pravda je, že jako dítě mi byly bližší hračky klučičí než ty holčičí. A táta mě v tom ještě podporoval. Koupil mi stavebnici Malý elektrotechnik, stavebnici Merkur a další a další. Kočárky a panenky – to nebylo nic pro mě .

Kromě toho jsem si do vínku nadělila i technické vlohy. Nebyl pro mě žádný problém cokoli vyvrtat, sestavit, sešroubovat.

Copak o to, v dobách manželství moc příležitostí nebylo, neb manžel byl šikovný a udělal všechno, co bylo zapotřebí. Ale poté, co jsem zůstala sama, se můj technický talent uplatnil vrchovatě. Nakoupila jsem potřebné nářadí a pustila se do práce. A že jsem se fakt nenudila….

Ale aby nebylo mýlky, coby vdaná žena jsem pletla a leccos jsem i ušila. Hlavně dětské oblečení, ale ušila a uštrikovala jsem mnohé i pro sebe. V té době se nedalo koupit to či ono, a tak mezi námi čile kolovaly střihy a návody (pamětníci mi dají za pravdu, hlavně to byly střihy z Burdy) a dle nich jsme pak tvořily.

 

Ale zpátky do současnosti. Krom technických prací jsem taky nadšený zahrádkář. Miluju pěstování čehokoli. Je úžasné sledovat, jak se z malinkatého semínka vyklube tu plodící sazenice, či vzrostlý strom.

A v posledních letech, co bydlím tady v Unhošti, a můžu se realizovat naproti na pronajatém pozemku, se fakt překonávám. Nedávno jsem se pustila do výroby vyvýšených záhonů. Ze zbylých prken a z desek dřevotřísky, které se tu válely a nebylo pro ně žádné využití. Nakoupila jsem úhelníky, vruty a dala se do práce…. Nejnáročnější byla práce s pilou okružní kotoučovou, tzv. maflem. Možná kdybych si desky a prkna mohla někde pořádně opřít či připevnit, ale já všechno dělala přímo na zahradě, a to doslova na koleně… Ale podařilo se….A protože ke každé zahradě patří i kompost, smontovala jsem dohromady i ohradu pro kompost. A další a další.... Musím se přiznat, že práce s aku-šroubovákem, vrtačkou či pilou (samozřejmě s pilou malou) si opravdu užívám. No, typická holka, že jo.

Je s podivem, že v tomhle věku a se svým zdravotním omezením jsem schopná tak těžké práce. Dá se říct přímo dřiny. Však mi to taky dává zabrat. Ovšem o to je pak větší radost z dobře vykonané práce.

Nevím, zda je to tím, že jsem si kdysi naprogramovala, že si se vším vím rady (tedy v oblasti hmotné ), ale fakt je, že si poradím fakt se vším. Naposledy se mi podařilo něco, na co jsem fakt hrdá.

 

Před časem zeťák na pronajatém pozemku smontoval bednu na zahradní nářadí. Velkou bednu o délce 2,30m, šířce 1m a výšce 80čísel. Ze zbytkových materiálů, takže z prken. A na víko použil podlahové lamely. Bednu umístil pod velkou borovici…. Jasně, byla jsem za to ráda, že nemusím přenášet nářadí sem a tam, ale kvůli té borovici jsem k bedně mohla jen z bočních stran… No, zvykla jsem si…. Bohužel do škvír mezi lamelami časem natekla voda a za nějakou dobu do bedny začalo zatékat. Postupně víc a více. Nepomohlo, že jsem spáry tmelila, zatékalo pořád... Aby bedna neshnila bylo zapotřebí najít nějaké řešení... Poptávala jsem se tu i onde a nakonec zvítězil polykarbonát. Ovšem pod ten bylo zapotřebí vyrobit rám a na ten polykarbonát přidělat... Na internetu jsem našla e-shop, kde polykarbonátů bylo hned několikero druhů a v přijatelných cenách, včetně i slušné ceny za dopravu. O pár dní později jsem už polykarbonát měla doma.

Teď ovšem přišla na řadu piplačka. Ještě že máme s bývalým manželem dobré vztahy. Poradil mi, jak rám sestavit, kde co navrtat, sešroubovat, kam úhelníky přišroubovat, aby rám byl pevný a nekroutil se a polykarbonát časem nepopraskal.

No, dalo mi to zabrat, skoro celý den to trvalo, ale ta radost z hotového, ta byla velká.

Následující den jsem bednu obhlížela a došla k závěru, že když už inovace, tak celá. To znamená i její přestěhování na lepší místo. To abych k ní měla dobrý přístup.

To jsem si dala! Rohové sloupky totiž byly zapuštěné do země, proto bylo zapotřebí odkopat zeminu, aby se nožičky dostaly na světlo bóží... No jo, ale jak bednu přesunout na jiné místo, když je tak těžká, že ji ani nezvednu, natož abych s ní pohnula?

Nejdřív jsem ji samozřejmě celou vyklidila, pak odmontovala prkna z bočních stran a ze dna.

Ale ani teď nebylo možné s bednou hnout.

Až přišlo řešení – z boční strany vepředu se mi podařilo bednu zvednout, pod nožičky podložit prkénka, pak z boční strany zezadu jsem zase s jistou námahou bednu zdvihla a po těch prkénkách, teď už „lyžinách“, o kousek pošoupla. A takhle jsem to dělala tak dlouho, dokud bedna nebyla na novém místě.

Teprve poté jsem mohla zpátky přišroubovat prkna na boční stěny a na dno, přišroubovat panty, pak rám a nakonec na rám i polykarbonát. A nakonec jsem dala zepředu i zezadu na polykarbonát lišty, aby dovnitř nezatékalo…. A bylo hotovo!

Musím se přiznat, takovou radost jsem už dlouho nezažila. Přišlo mi, jako bych zdolala Mount Everest.

 

A proč píšu i o takových věcech? Protože jde stále o to samé – život přináší nové a nové situace, a na nás je, jak se k nim postavíme. Jak v rovině duchovní, tak i v té hmotné. … A musím se pochválit – v téhle rovině jsem opravdu úspěšná ;-).