17. Duše a její úkoly

O pár dní později ve zpracovávání svých traumat pokračuji. A pokračování to není ledajaké.

Pro jistotu si na začátku nakvantuji, že se lehce dostávám do vzpomínky, týkající se odporu ke zrodu své duše.

Naladím se na sebe a najednou se vidím jako úplně osamocená duše. Ale děj se vzápětí posune o něco zpět, kdy jsem ještě součástí celku, kdy jsem ve Zdroji, v Jednotě.

Slzy mi vletí do očí, cítím se tu tak krásně, rozplývám se v blaženosti. Jsem vším.

Vtom slyším – „Pojď sem ke mně.“

„Už ses nabažila být vším, být součástí celku? Ano? A chtěla bys zkusit něco jiného? Chceš prožít takový experiment - jaké to je být sama za sebe? Co ty na to?“

„Zní to lákavě.“

„Uvědom si ale jednu podstatnou věc. Ve chvíli, kdy se od nás odpojíš, budeš už sama za sebe, byť stále s námi propojená. A to propojení, spojení je zapotřebí si stále udržovat. Ve chvíli, kdy si nebudeš s něčím vědět rady, nebo budeš potřebovat pomoct, stačí si na to propojení vzpomenout, procítit si ho, a hned přijde rada, pomoc... Tak co, jdeš do toho?“

„No, když se to tak vezme, tady už je to trochu nuda. Nic se tu neděje. A já vlastně chci poznat něco jiného, zažít trochu vzrůša.“

„Někdy toho vzrůša může být trochu víc.“ – zazní upozornění

„To jo, ale bude to něco jiného než co je teď tady. Láká mě to.“

„Láká tě to? Takže poslední slovo - Chceš do toho jít?... Jdeš do toho?“

„Jdu... Tak jo, ahoj, vydávám se na cestu samostatnosti.“

..............

Flus! A jsem venku.

„Pánejo! ... No že by mi tu bylo dobře?... Není. Cítím se nějak divně... Ale to asi k tomu patří... Tak jdeme na to... Nemám se přece čeho bát, protože když budu potřebovat, stačí si procítit propojení a pomoc přijde, že jo... I když, teda musím říct, že je to tady takový zvláštní. Vlastně mě tu všechno to nové na jednu stranu láká, na druhou stranu mě to ale děsí... No jo, pro co se teda rozhodnu? Že mě to láká nebo děsí?... Podle toho se asi bude odvíjet moje další dráha... Ale když to vezmu tak, že jsem sem šla v touze po vzrůšu, tak ho teď mám. Rozhodla jsem se pro změnu? Rozhodla. Tak jaképak strachy...“

Mám takový zvláštní pocit očekávání, co všechno mi tahle zkušenost přinese. Ale já vím, že to všechno zvládnu. A s lehkostí a radostí, v pohodě. Vím, že když si udržím si postoj, že se těším, co mi život přinese, nemám se čeho bát. Jupí!!! Mám radost a jsem zvědavá a fakt přesvědčená, že se to zvládnout dá. Já si to přece sama vybrala, já se pro to sama rozhodla. Tak co? ... Chvíli si tady pobudu, abych okoukla, nasála, jak to tu vypadá, jaké tu jsou energie, a potom se rozhodnu, jak budu pokračovat dál...

Možná pro začátek, aby to nebyl moc velký skok, co kdybych se stala planktonem v moři? Tam si budu povlávat a budu mít pocit, že jsem součástí celku a nebudu se cítit moc osamocená. To by nemuselo být špatný... Šup a jdeme na to...

................

No, moc dlouho jsem si to neužila, za chvíli mě slupla nějaká ryba... A jsem zase zpátky.

To je zvláštní, cítila jsem strach. Ono to asi nebude až tak jednoduchý ... Ale o co jde? Skončila jedna etapa existence, a bude zase druhá. Přece se nenechám ničím zastrašit... No, nudit se tu teda nebudu! ... Dám si chvíli oraz a pak se rozhodnu pro další...

Pořád jsem plná očekávání, co přijde další. Přece vím, že to zvládnu vždycky. Prostě takhle to tu holt vypadá. Jdu do jedné existence, ta nějak proběhne a skončí... No a co? Přijde další. Netřeba se z toho hroutit... A že jsem třeba něco nezvládla? Tak to zvládnu příště! ... Žádný problém. ... To je paráda!

...................

Nádech, výdech...

„A co teď v tomhle životě? Chtěla jsi sem?“

„Nechtěla.“

„A proč jsi sem nechtěla?“

„Nechtěla jsem k těm svým rodičům. Za prvé se mi nelíbili, ale hlavně se mi nelíbila ta situace, kdy se k nim mám připojit.“

„Ale přece sis je sama vybrala.“

„Ano, ale to, co se tam pak dělo, se mi nelíbilo. A pak mě hlavně vyděsily ty úkoly, které jsem si naplánovala. Došlo mi, že to fakt nebude žádná sranda.“

„No jo děvenko, ale když už ses jednou rozhodla.... Tak co, půjdeš? Čas ti běží, je zapotřebí jít dolů.“

„Jenže mně se nechce...“

„Uvědom si, že když budeš potřebovat, stačí se propojit a požádat o pomoc, a pomoc přijde. Není třeba se bát... Přece sis nevybrala úkoly, které se nedají zvládnout. Zvládnout se dá všechno. Stačí být v propojení. Není možné si nabrat víc, než je v tvých silách. Ale pravda, vybrala sis to pěkně, ale je to tvůj výběr.“

„A nepřihodili jste mi tam něco?“ - zapochybuji.

„Nepřihodili. Je to tvůj výběr, tvoje volba. Teď je jen zapotřebí, abys skočila.“

Dál už neotálím: „Tak jo.“.... a skáču.

................

Letím dolů... A zase mám pocit určitého očekávání, vzrušeného očekávání, jak se poperu se vším, co jsem si do tohohle života připravila...

Začíná se přede mnou odvíjet můj život.

Jako první v pohodě zvládnu, když se dozvím, že táta by chtěl místo holky kluka, neb jednu holku už doma mají. Řeknu si – Žádný problém, já ti ho zahraju, abys měl radost...

Procházím celým svým dětstvím a dostávám se do okamžiku, kdy moje starší sestra začíná marodit a na mě se jaksi zapomíná, nikdo se se mnou nebaví, všechna pozornost je upřena na ni. V první chvíli se ve mně vzedme křivda, ale pak si řeknu, holka přesně tohle sis naplánovala. Buď tedy oporou jak pro své rodiče, tak i pro svou sestru. Vidíš přece, jak to mají těžké...

A čas běží dál. Sestra umírá. Máma se složí a u táty cítím, že mi zazlívá, že jsem neumřela já, ale jeho holčička... Ale zase mi dojde, že je to pochopitelné, byla jeho miláček, prvorozená, měl ji radši...

„Pochop ho. Obejmi ho....“

V té chvíli se rozeštkám, slzy se mi koulí po tvářích. Otevírám své srdce a vysílám k němu lásku a objímám ho a říkám mu, že ho mám ráda, že mu rozumím.

„Rozumíš tomu, že se máma upnula na tebe a když prohlašovala, že nebýt tebe, že by se zabila...? Pochop ji, umřela jí dcera... Tohle všechno ale bylo v plánu vás všech. Tak jim dej v téhle těžké chvíli podporu, lásku...“

A tak otevírám své srdce ještě víc, vezmu je tam všechny a dodávám jim tolik lásky, kolik potřebují...

.............

A pokračuji životem dál. Vdám se, narodí se mi dcera. A ve chvíli, kdy ji přinesu z porodnice, rodiče i manžel se všichni kolem mě shluknou a valí na mou dceru spoustu lásky... A já jsem ráda, že ji dcera dostává tolik. Tak to má přece být. A že já jsem jí v dětství nedostávala tolik, kolik jsem potřebovala? Tak to přece taky mělo být. Ona si tu lásku zaslouží... Ale já taky. Oni mě mají přece rádi...

A další erupce emocí, můžu se ubrečet...

Opět otevírám své srdce a celou tuhle situaci zaliju láskou...

................

A život se odvíjí dál...

Máma umírá, a já mám najednou pocit, že jsem tu sama. Ale hlavně jí zazlívám, že mě tu nechala, a já že bych šla nejraději za ní.

„Tak to prostě je. Vyprovoď maminku s tím, že ji máš ráda, a že ve tvém srdci zůstane navždy...“

Další potoky slz...

Přede mnou se rychle odvíjí celé naše manželství, mimochodem krásné manželství, a dostávám se do okamžiku, kdy se provalí manželova nevěra. A nejen to, je tu chvíle, kdy se dozvím, že nás, teda hlavně mě, chce manžel opustit.

„I tohle přece bylo v plánu tvého života, všechno tohle jste si domluvili!“

Další slzavé údolí.

„Otevři srdce a zalij i tuto situaci láskou – k manželovi, k dceři, ale taky k sobě... Tohle všechno je to vzrůšo, po kterém jsi toužila.“

............

Ach jo, je to síla. Potřebuji si chvíli oddychnout....

„A co tam máme dál? ....."

„Naše společné bydlení."

„Tady je to už náročnější, co? Ale i to se dá zvládnout. Prostě to zase ber jako součást plánu tvé duše se vším, co to přináší. Přece víš, že i tohle všechno sis nabrala jako takový bonbonek.“

„No jo, bonbonek, který se dá těžce spolknout.“ - namítnu.

„Ale zase máš na výběr – buď se z toho budeš hroutit, rozčilovat, hádat se.... anebo být nad věcí. Takhle to tu máte prostě nastavené, takhle jsou rozdané karty. Tak o co jde? Vždyť jsou to jenom další role, které jste si pro tento život rozdali... To zvládneš. Už toho tolik víš, tolik umíš...“

..........

„A co máme dalšího?"

„Pomoc druhým".

„Chceš pomáhat druhým?“

„Já nevím, mám na to?“

„Vždyť sis to do tohohle života nadělila. Máš pro to potenciál. Stačí se všemu otevřít. Vždyť všechno víš, umíš, rozumíš ... Tak kde je problém?“

„Jenže nevím jak to.“

„Dej si zase na své stránky – pomoc druhým. Buď otevřená a uvidíš, co se bude dít, s čím k tobě lidi budou přicházet... Třeba si budou chtít jenom popovídat, nebo poradit... Máš pro to ideální podmínky. Už nechodíš do práce, jsi doma, nemusíš nic řešit. I tohle sis přece do svého života naplánovala. Tak se neboj.“

„Tak jo, já to tam dám..... A děkuji."

Na závěr si nakvantuji – Všechno zvládám s lehkostí, radostí, s otevřeným srdcem a s láskou.