Bambi.jpg

 

Bambi

Z mého příjemného rozpoložení při kreslení čakrových obrázků mě vyrušila další darda. To když nečekaně odešla za duhový most moje milovaná Bambi.

 

Bambi ke mně přišla před deseti lety jako úžasné roztomilé štěňátko. Nikdy jsem psa neměla, vlastně jsem ani nikdy po pejskovi netoužila. Ani jako dítě ne. O to víc mě samotnou překvapilo, že jsem náhle pocítila potřebu si pejska opatřit. Stalo se tak krátce po operaci štítné žlázy, kdy mi byly vyoperovány z krku nádory včetně rakoviny. A tehdy se v mém nitru odehrálo něco, o čem dodnes nemám jasno, náhle jsem totiž pocítila potřebu pořídit si pejska. A to navzdory faktu, že coby alergikovi mi vadilo všechno, včetně rybiček. Nicméně teď jsem věděla, že pejsek mi vadit nebude... A protože Hela měla pražského krysaříka, volba byla jasná. Bude to pražský krysařík. Tehdy se ještě o množírnách nemluvilo jako je tomu teď, ale Hela mě zasvětila, jak to s pejskama s papíry a bez papírů je, a doporučila mi pořídit si pejska z nějaké chovatelské stanice, takže s papíry. To abych znala rodiče štěněte a celý jeho rodokmen, a abych měla jistotu, že to opravdu bude pražský krysařík a ne nějaká směska.

Netrvalo to dlouho, od první myšlenky neuplynuly ani dva měsíce a už jsem pejska měla doma. No pejska, malinkatou fenečku, Bambi. Byla to láska na první pohled. Okamžitě jsem se do ní zamilovala. Měla jsem štěstí, Bambi měla úžasnou povahu. To, co jsem slýchávala od ostatních pejskařů, se stalo pravdou, postupně jsme se navzájem poznávaly, naladily se na sebe, a rozuměly jsme si beze slov. Stačil pohled a bylo jasno.

Bambi mi toho tolik dala, tolik mě naučila. Díky ní jsem v sobě našla lásku a dokázala ji vyzářit ven. Bambi mi přinesla do života spoustu radosti, lehkosti, spontánnosti. Byla mi úžasným společníkem, bezva parťákem. Bylo příjemné a vždy mě to zahřálo u srdce, když mě při příchodu domů radostně vítala. Nesčetněkrát mi taky svou přítulností i radostným chováním vylepšila náladu. Bylo báječné, že jsem najednou nebyla doma sama a mohla jsem na někoho promluvit. Ano, mluvila jsem na ni a věděla jsem, že ona mi rozumí, protože vždy patřičně zareagovala ;-).

Měla jsem štěstí i v tom, že Bambi už od štěněcího věku, ale i v dospělosti, byla nesmírně hravá. Hrály jsme si spolu, blbly jsme. A tohle všechno ve mně rozpouštělo ty tvrdé slupky, jakési brnění, které jsem si během života vybudovala jako ochranu před světem, před všemi možnými zraněními. A díky Bambi jsem se tohohle všeho postupně zbavovala.

Prožily jsme spolu tolik pěkného. Samozřejmě život s ní nepřinášel toliko radosti, ale i starosti. To když byla nemocná nebo když šla na operaci s nožičkama. Krysaříci mívají problém s kolínkama (patelama). Bohužel došlo i na nás, Bambi už měla takové bolesti, že nebylo zbytí a na operaci jít musela. A po operaci pak následovala rehabilitace. Ale i tady se projevila její úžasná povaha. Kromě běžné rehabilitace absolvovala i hydroterapii. Ta spočívá v pohybu psa ve vaně napuštěné vodou, která je vybavena běžeckým pásem. Bambi byla velmi statečná, srdnatě na tomto pásu šlapala, samozřejmě že za úplatu ;-), a tak si posilovala svaly na nožičkách. I díky tomu se dostala brzy do formy. Nepříjemné bylo, že to samé pak musela o několik měsíců později podstoupit i s druhou nožičkou. Ale i to jsme zvládly.

Další nepříjemností u takhle malých pejsků je tvorba zubního kamene. U těchto malých plemen se nejedná o kosmetickou záležitost ale je to nutnost. Od nemocným zubů, respektive bakterií na nich usazených, mohou pejskové onemocnět, v horším případě i zemřít.... A i když jsem Bambi pravidelně zoubky čistila, podávala jí všechny možné přípravky na snížení tvorby zubního kamene, stejně jsem s ní po dvou až třech letech na čištění zubů ultrazvukem zase musela jít.

A to se nám nakonec stalo osudným. Ačkoli jsem s Bambi absolvovala spousty narkóz, a vždy je dobře snášela, tahle byla bohužel poslední. To jsem ale samozřejmě nemohla tušit. Bambi jsem na veterině nechala s tím, že až jí zoubky vyčistí, prozvoní mě mobilem a já si pro ni přijdu. Tento zákrok trval vždy něco kolem půl hodiny.

Tentokrát byla hodina už dávno pryč a telefon pořád mlčel.

Vydala jsem se na veterinu a tázala se, kdyže bude Bambi hotová.

Prý mám ještě počkat.

A tak jsem čekala.

Když mě ale zanedlouho zavolali dovnitř, oznámili mi, že Bambi narkózu nepřežila.

Zůstala jsem stát jako opařená a nechápala jsem. Cože se to stalo? Jak to, že nepřežila???

Trvalo hodnou chvíli, než mi to došlo. Moje zlatíčko, moje milovaná Bambi už není mezi živými. A proč? Kvůli takové triviální záležitosti jako je čištění zoubků.

Rozbrečela jsem se.

Veterinářka mi cosi vysvětlovala, ale já nevnímala.

Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Byl to šok. Jen jsem se zmohla na prosbu, abych se na ni mohla ještě jít podívat.

Šla jsem do vedlejší místnosti, kde Bambi ležela na stole. Natažená, bez života. Hladila jsem ji a mohla jsem se ubrečet. Pořád jsem jakoby nechápala, že už se nikdy neprobudí, že je prostě konec.

Vrátila jsem se do ordinace, vyslechla ještě pár dalších informací, vzala prázdnou tašku a šla.

Po cestě k metru jsem volala Helu a celá ubrečená jsem jí řekla, co se stalo. Ze samého rozrušení jsem měla průdušky stažené a sotva jsem dýchala. Jen s maximálním úsilím se mi podařilo zklidnit se tak, aby se uvolnilo i moje dýchání.

Jela jsem domů celá ubrečená.

Doma jsem se hned pustila do uklízení všeho, co by mi Bambi připomínalo. Pelíšky, hračky, granule, misky, obojek, vodítko.... Prostě všechno muselo pryč. A u toho jsem prolévala další a další slzy.

Hned odpoledne jsem se vrhla na Facebook, kde jsem ve skupině Pražský krysařík s PP, a hledala jsem nějaké volné štěňátko... Žádné volné a vhodné ale nebylo. Ale už následující den jsem si v sobě udělala jasno. Ne, štěně teď žádné pořizovat nebudu, je třeba se se všemi emocemi vyrovnat, prožít si je. Kdybych si teď hned pořídila štěně, jak mi to každý doporučoval, vlastně bych před svou bolestí jen utíkala... No a pokud to takhle zvládnu, pak třeba i další pejsek přijít může. Pokud to tak budu cítit. Ale ne, že by nový pejsek byl na mou bolest jenom náplastí ... A ještě jednu věc jsem si uvědomila. Vím, že náhody nejsou, to co se nám děje, obzvlášť když to hodně bolí, má nějaký význam, má nás to něčemu naučit. Takže ani tento nečekaný odchod Bambi z tohoto světa není jen nešťastná shoda okolností, ale o něčem vypovídá. No jo, ale o čem???

Napadlo mě, že možná i naši mazlíčci přijdou do našeho života s určitým úkolem, a odcházejí tehdy, když oni sami chtějí. Respektive když vědí, že splnili svůj úkol, se kterým přišli do života. V mém případě šlo určitě o probuzeni, respektive uvědomění si lásky a vyzáření jí směrem ven. Ale samozřejmě i směrem k sobě samé...

Znamenalo by to tedy, že Bambi si svůj odchod sama naplánovala? ... Jak je to vlastně s duší zvířat? ... Copak o to, jak je to u lidí, to vím, ale nikdy jsem nepřemýšlela, jak je to s našimi mazlíčky. Vrhla jsem se proto na internet a hledala a hledala, až jsem objevila knihu – Duše zvířat a lidí. Hned jsem si ji objednala a jela koupit.

Díky tomuto novému uvědomění jsem se z těch úplně nejsyrovějších emocí trochu vyhrábla. Nicméně bolest, lítost a smutek mnou stále cloumaly. A nejenom to, taky mi leccos vrtalo hlavou. Co když na veterině došlo k nějakému pochybení? ... Nebo to opravdu bylo rozhodnutí samotné Bambi??? ... No, ať to bylo tak či onak, na realitě to už nic nezmění. Bambi je pryč a já potřebuji změnu. Nejlépe někam vypadnout. No jo, ale kam?

Probírám to s Helou. A ta mi navrhuje – Tak jeď k moři.

K moři? Teď na sklonku léta mám hledat nějakou dovolenou? Mám jet sama a takhle narychlo?... To není nic pro mě.

Ale Hela se hned chopí iniciativy a začne hledat na netu. Samozřejmě že hledá nějaký zájezd do Řecka. Protože když k moři, tak jedině do Řecka. A hned mi nějaké nabídky začne posílat.

Ovšem hledání je náročné. Za prvé je tu finanční limit. Pro jednoho člověka je to vždycky problém. Jednolůžáky totiž víceméně neexistují a cestovky si až na výjimky účtují i za druhé neobsazené lůžko. No a pak samozřejmě mám určitou představu a hlavně požadavky. Ne přemrštěné, ale takové základní. Jako je například blízkost hotelu u moře, a pak hlavně nějaký menší hotel. Obrovské hotelové komplexy, to fakt není nic pro mě ...

Hela mi v následujících dnech posílá další a další nabídky a já je poctivě prohlížím, čtu si k nim recenze, a hned vše obratem vyřazuji.

Po nějaké době mě to už přestává bavit a oznamuji Hele, že stejně nic nenajdeme, a že teda nikam nepojedu. Že to zvládnu i bez dovolené.

Hela to ale nevzdává a pošle mi další várku zájezdů.

A světe div se - já si vybrala! Něco přesně dle mých představ.

Ještě to spolu probereme, já zájezd fofrem potvrdím, vzápětí mailem došlou smlouvu podepíšu, naskenuju, a obratem zašlu zpět. A hlavně bankovním převodem zaplatím.

A je to! Teda takhle narychlo jsem ještě nikdy nikam nejela. Já jsem totiž velký plánovač a vždy si všechno musím pořádně promyslet, naplánovat a připravit dlouho dopředu. A teď bylo hotovo během tří hodin. Pánejo, jedu už za pár dní!

Hned jsem se pustila do přípravy, vyndala kufr a promýšlela, co si vezmu s sebou. Protože odlet byl v noci, objednala jsem si taxík, který mě měl odvézt na letiště...

Vše proběhlo v pohodě, cesta na letiště, odbavení, samotný let, přílet na ostrov Kos, i příjezd do hotelu.

Čekalo mě tu příjemné překvapení, hotýlek to byl opravdu malý, rodinný a hned u moře, pláž krásná dlouhá písečná, moře čisté. Co víc bych si mohla přát?

Dovolená byla úžasná. Maximálně jsem si ji užila. Samozřejmě že mi prospěla změna prostředí, ale pak hlavně to každodenní plavání v moři. To mi dělalo moc dobře.

O dovolené jsem kromě plavání a odpočívání i četla. Hlavně tu knihu o duších. Celou jsem ji zhltla. Notně jsem si u ní pobrečela, protože se tam rozebírala smrt našich mazlíčků - co se s nimi děje po smrti, jak je to s jejich odchodem z tohoto světa, případně s jejich návratem k nám páníčkům... a další a další. Kniha byla napsána na základě zkušeností, takže se jednalo o reálné případy. ... No, já nevím, jestli se dá všemu, co bylo psáno, věřit. Něco pro mě, co by skeptika, bylo drobet jako sci-fi. Ale i kdyby padesát procent z toho bylo pravdou, potvrdilo se mi, k čemu jsem sama předtím dospěla. Naši mazlíčci jdou do života se svým úkolem a odcházejí tehdy, když oni sami se rozhodnou. A i jejich odchod nás má něčemu naučit. A možná u mě šlo o závislost. Uvědomila jsem si, že jsem na Bambi byla víceméně závislá. A já se mám naučit být nezávislá – na nikom a na ničem! A je to!

Jak jsem si všechno v sobě takhle poskládala, moje bolest se zase o trochu víc scvrkla. Ano, je mi smutno a musím přiznat, že mi Bambi moc a moc schází, ale už mě to tak nedrtí.

 


A ještě ohlédnutí na dobu, kdy Bambi byla roztomilé štěňátko ;-)
Bambi 9 týdnů

 

Bambi 10 týdnů

 

Bambi 10 týdnů

 


Bambi s porcelánovým psem, pořízeným v dobách, kdy jsem na psy ještě měla alergii ;-) Bambi 14 týdnů

 


Jsme na závodech zvaných krysing
Krysing

 


Já a Bambi
Krysing

 


Bambi na zahradě, kamarádí se s místní kočkou
Bambi a kočka

 

Obsah knihy XVI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.