2. Náhody - nenáhody

Uplynulo pět let našeho společného soužití, Hele se podařilo otěhotnět a následovala svatba. Myslím, že všichni zúčastnění na ni budou dlouho vzpomínat, neb byla pojata velmi netradičně. Odehrávala se totiž na prknech Karlínského divadla... Copak o to, po této stránce jsem si ji užívala. Co se mnou ale notně zamávalo bylo to, že jsem poprvé stanula tváří v tvář Michalově nové manželce. Ano, na svatbě jsme se viděly poprvé. A ve mně se aktivovalo všechno, co zřejmě dosud nebylo zpracované. Od toho se samozřejmě odvinuly i příslušné emoce...

No, vyráchala jsem se v nich a ještě nějakou dobu jsem se z právě proživšího vzpamatovávala. Ještě že znám způsoby a metody, jak co zpracovat, a tak jsem opět čistila a čistila...

No a letos v květnu se narodila malá Josefínka. Moje vnučka, úžasná to holčička... A tím se dostávám k současnosti... Nebo vlastně ne, ještě se musím vrátit o pár měsíců zpět.

Tak nějak na přelomu května června se to stalo.

A co že se stalo?

Josefínka je tou, kdo mi zachránil život.

Vysvětlím. Celé to začalo takovou normální lehkou virózu. No, lehkou. U mě virózy nejsou nikdy lehké. Končí totiž vždy zánětem průdušek. A čím jsem starší, tím bývá jejich průběh horší. Ale v tomhle případě to tak zpočátku nevypadalo. Nemoc se pomalounku rozjížděla a já měla pocit, že za pár dní budu z toho nejhoršího venku.

Jak hluboce jsem se mýlila.

Jednou ráno jsem se probudila, pořádně jsem si zakašlala... a v té chvíli se to stalo. Najednou jsem nemohla dýchat. Ale nebyl to astmatický záchvat, tohle bylo daleko horší. Dostala jsem křeč do hrtanu. Mlátila jsem se pěstí do prsou a snažila se uklidnit, ale jak se uklidnit, když do sebe nemůžete dostat ani lok vzduchu?

Po nekonečně dlouhé době, nedokážu to odhadnout, ale pár minut to bylo, ne-li více, konečně křeč povolila a já se mohla volně nadechnout.

Vyděsilo mě to, ale doufala jsem, že se to vícekrát už nebude opakovat. I v tomhle jsem se mýlila.

Raději jsem Hele nic neříkala, nechtěla jsem ji vyděsit. Má přece doma malé miminko a potřebuje být v klidu.

Celý den pak proběhl bez potíží. No, když si odmyslím ten kašel.

Až následující den se to stalo znovu. Zakašlala jsem si a opět ta hrozná křeč hrtanu.

A to už jsem vyděsila, neb křeč nechtěla a nechtěla povolit a já měla pocit, že teď už mi jde fakt o život. Asi nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit, jaké to je, když se člověk nemůže vůbec nadechnout. Padla jsem na kolena, celá se do sebe schoulila, vydávajíc příšerný chropot.

V té chvíli jako by se zastavil čas a já měla možnost si uvědomit a hlavně se rozhodnout, zda tu chci být nebo ne. Tím samozřejmě myslím svůj život jako takový. A já se rozhodla, že tu být chci. Ano, chci pokračování už tak svého pohnutého života.

Naštěstí byl červen, takže dveře od mého vejminku byly otevřené na zahradu, stejně tak je měla otevřené Hela u nich doma. A ta ty hrozné pazvuky, které jsem vydávala, zaslechla a přiběhla se podívat, cože se to se mnou děje.

Když mě viděla, že jsem na zemi a lapám po dechu, hned chtěla zavolat záchranku. Nevím, co to do mě vjelo, asi jsem doufala, že to zvládnu stejně jako předešlého dne, a tak jsem jen zakroutila hlavou, že ne.

Ještě že mě neposlechla a tu sanitku zavolala. Byly to neskutečně dlouhé minuty, než se tu záchranáři objevili.

Hned se jich ke mně vhrnulo několik, pokoj jich byl najednou plný.

A už to jelo, injekce, infuze, a další a další, k tomu nějaké přístroje, které mi měřily kdeco. Po nekonečně dlouhé době, což se samozřejmě zdálo mně, protože už mi docházely síly, křeč konečně povolila a já se mohla jakž takž nadechnout. Sice opatrně, ale už to šlo. A dostavily se slzy a třesavka. Celá jsem se rozvibrovala, že jsem stěží mohla mluvit.

Doktoři se mě totiž začali vyptávat. Samozřejmě nejdřív vyzpovídali mladé, ale pak se zaměřili na mě. Vysvětlovala jsem, že nešlo o astmatický záchvat, ale o křeč hrtanu, kterou znám už z minula. Přesně tohle jsem totiž zažila před deseti lety. Tehdy, bylo to po operaci, v okamžiku, kdy mi z krku odstranili intubaci, mi taky otekl hrtan a já se dusila. Ovšem tehdy jsem byla na operačním sále a okamžitě byly provedeny patřičné kroky k tomu, aby hrtan zase oplaskl. Ale pamatuji si na ty okamžiky děsu – člověk se probudí z narkózy a dusí se.

Ale zpět k současnosti. Doktoři pokývali hlavou a chystali nosítka s tím, že je zapotřebí hospitalizace. Tentokrát jsem se nebránila, byla jsem vylekaná a bála jsem se, co se mnou bude dál.

Naložili mě do sanitky a už jsem frčela do kladenské nemocnice.

Tam to bylo taky výživné. Na urgentu mě opět měřili a snímali kdeco. Vystřídalo se u mě několikero lékařů. Každému z nich jsem opakovala stále to stejné, a sice že nešlo o astmatický záchvat, ale o laryngospasmus, a přidala jsem i zkušenost, jež se mi stala před lety.

Přišlo mi ale, že doktoři si myslí své. Až přišla další lékařka, tentokrát ORL. A ta se vytasila s kamerkou, že mi ji prý strčí do krku a podívá se, cože se mi tam děje.

Teď přišla má chvíle. Ne, to si dělám legraci, i když do smíchu mi v té chvíli fakt nebylo. Kamerku jsem odmítla s tím, že se bojím, aby mi hrtan znovu neotekl.

Chvíli to vypadalo na patovou situaci, lékařka si vedla svou, že jinak mě nemůže vyšetřit, a já, že toto vyšetření odmítám.

Až jsem nakonec svolila. Naštěstí jsem to zvládla, samozřejmě že za pomoci silné medikace.

Lékařka jen konstatovala, že tam nic patologického nevidí a že teda nechápe, co mi vlastně bylo, a přišlo mi, že snad ani nevěří, že k tomu laryngospasmu vůbec došlo.

Už jsem neměla ani chuť ale ani sílu ji zase zopakovat své zkušenosti z minula. Přesto jsem snad už posté znovu všechno odrecitovala.

Neudělalo to na ni dojem, sbalila si svá fidlátka a chystala se k odchodu s tím, že je zapotřebí hospitalizace po nezbytně nutnou dobu. A s tím odkráčela.

Pak už se události daly do pohybu, převezli mě na pokoj a byla zahájena léčba. To obnášelo další a další infuze, injekce, léky... a samozřejmě i všechna potřebná vyšetření.

Pobyla jsem si tu několik předlouhých dní.

Jak jsem byla ráda, když se začalo zatím jen v náznacích hovořit o mém propuštění. Snad je každému jasné, že jsem notně zatlačila na pilu ... a dokázala jsem to. Přijela sanitka, a ta mě odvezla domů. To bylo radosti!

Pak ovšem trvalo ještě hodně dlouho, než jsem byla uznána neinfekční a mohla jsem se přiblížit jak k mladým, tak hlavně k Josefínce.

Samozřejmě že jsem dumala nad vším právě prožitým. Došlo mi, jaká souhra náhod byla, že se vše odehrálo takhle a ne jinak. Kdyby totiž nebyla Josefínka, mladí by byli v práci a tudíž by tu nebyl nikdo, kdo by mě slyšel a zavolal sanitku. Já sama jsem toho totiž v tom stavu nebyla schopná... A to, že byli doma, byla další „náhoda“. Ráno totiž odjeli s malou do Prahy na nějaké vyšetření a měli se vrátit domů až pozdě odpoledne. Ale oni to tam zvládli dřív a tudíž i doma byli dřív. A tak mě slyšeli... A ještě poslední „náhoda“ – bylo léto, tudíž teplo, a jak u mě, tak i u mladých byly otevřené dveře na zahradu. Kdyby se tohle odehrálo kdykoli jindy a dveře byly zavřené, neslyšeli by mě. Netroufám si domýšlet, jak by to se mnou dopadlo. Asi špatně.

A co z toho všeho vyplynulo? Jsem neskonale vděčná za všechny ty „náhody“, jakože ty to teda nebyly ani náhodou, díky nimž jsem dostala šanci v životě pokračovat dál. A nejde jen o pokračování jako takové, ale dostávám tím pádem určitě šanci k naplnění svého životního plánu. A tak se nechám překvapit, co všechno mě ještě čeká...