8. Šamanské putování

Můj život je někdy, teda spíš často, víc než náročný, a některé situace mě festově drtí a je těžké se s nimi vyrovnat. Hlavně všechno, co se týká smrti mé milované Bambi. I když jsem si myslela, že jsem s její smrtí jakž takž srovnaná, stále mám v sobě kila emocí, kterých se ne a ne zbavit.

Pár dní před koncem roku jsem provedla rituál na odvedení její duše do světla, ale mám takový dojem, že se ne až tak úplně nezdařil.

A proč si to myslím?

Musím se přiznat, že jsem si vytiskla velkou barevnou fotku Bambi, jak se na mě upřeně dívá, a tu jsem si pověsila tak, abych ji měla stále na očích. Kolegyně v práci nechápou, prý by je ten pohled drásal, ale mně naopak dělal dobře. Ale co mi přišlo zvláštní, že v posledních dnech ta fotka každou chvíli spadla na zem. Vždy jsem ji pořádně připevnila, ale další den zase byla dole.

To už mi nedalo a dumala jsem, co to může znamenat.

A napadlo mě – udělám si šamanskou cestu a zkusím se s Bambi spojit a zeptat se jí na to.

A tak se i stalo. Pouštím si do sluchátek šamanské bubnování a dávám si záměr – spojit se s Bambi.

A moje putování začíná. Jdu po lesní cestě, která se najednou svažuje dolů, až se najednou propadne a s ní se propadnu i já. Přistávám v dolním světě. Za chvíli se objeví moje silové zvíře – můj lev.

Pozdravíme se spolu. Prosím ho, aby mě k Bambi zavedl.

Není třeba mě nikam vést, Bambi je už tu. A v tom mám oči plné slz, můžu se ubrečet.

Vezmu ji do náruče, hladím ji a šeptám jí do oušek, jak moc mi schází.

Po chvíli se přece jenom trochu uklidním a ptám se jí, co znamená ta padající fotka.

Dostane se mi odpovědi, že ji stále k sobě poutám a ona tak nemůže odejít do světla. Je nutné ji propustit ze svého srdce.

Namítám, že v mém srdci zůstane navždy.

Ano, v mém srdci zůstane, ale je třeba ji vědomě propustit. Jen tak se ke mně může někdy zase vrátit v podobě jiného pejska. Teda nastanou-li pro to vhodné podmínky. Jak u mě, tak u ní...

Ještě chvíli ji k sobě tisknu, děkuji jí za všechno, co jsem díky ní získala, prožila. A pak ji posílám do světla.

Pak se nechám lvem odvést na krásnou louku, kde se oba svalíme do trávy.

A v té chvíli mi naběhne vzpomínka na dobu před čtyřma rokama, kdy jsem absolvovala šamanský seminář, a poté co jsem se byla součástí jedné šamanské skupiny.

Už samotný začátek semináře byl zajímavý. To jsme dostali za úkol vyvolat část duše, kterou jsme ztratili. K mému překvapení se přede mnou objevil obrovský motýl, ovšem s přišpendlenýi křídly, takže se nemohl hýbat. K tomu mi přišlo vysvětlení. Kvůli tomu, co se dělo kolem smrti mé sestry, jsem se obětovala a ztratila tak část své duše. A teď se mi ta část duše vrátila... Pamatuji si, jak jsem to tehdy mohutně obrečela.

A těch zajímavých prožitků bylo víc. To když jsem chodila na setkání naší šamanské skupiny. Tehdy se děly věci!

Při jedné z cest do dolního světa ke mně přiběhne lev a přivede mě ke své rodině, ke lvici s jejími lvíčaty. Dovádějí spolu. Dívám se na ně a pak se k nim i připojím a hraju si s nimi. Vím, jak jsem si to užívala a prožívala neobyčejnou radost a lehkost bytí.

Při dalších šamanských cestách bylo pokračování. Opět jsem se setkala se svým lvem. Vlastně on mě provázel při všech mých cestách v dolním světě. Tentokrát mě zavedl ke stromu s tím, že mám vylézt nahoru. Nahoře jsem objevila ptačí hnízdo se třemi vejci. Nechápala jsem, co to znamená. Dostalo se mi vysvětlení. Stejně jako důvěřuji tomu, že u vajíček prasknou skořápky a vyklubou se z nich nová ptáčátka, stejně tak praskne moje skořápka a vyklube se z ní nový člověk. Je ale podstatné si uvědomit, že ptáčátka se musí vyklubat ven sama, svým vlastním úsilím musí prorazit skořápku. Jsou ještě slepá, nemohoucí, odkázaná na své rodiče. Postupně se staví na své vlastní nohy... a až po nějaké době, kdy k tomu dospějí, zkouší první let... Je to vývoj, který se nedá zastavit. Mají ale kolem sebe stále někoho, kdo je ochraňuje a pomáhá jim.

A teď paralela se mnou: DŮVĚŘUJ, že i u tebe tento proces UŽ PROBÍHÁ. Taky se postupně klubeš ven ze skořápky, ve které jsi byla celý život ukrytá. Tu skořápku sis vytvořila jako ochranu před „zraňujícím“ prostředím. Ale ta skořápka už praská. Jen ty sama, svým ROZHODNUTÍM, tu skořápku narušuješ. Máš kolem sebe spoustu pomocníků, spojenců, kteří tě ochrání, pomůžou ti. Pros je o pomoc, DŮVĚŘUJ jim. A oni, až ta skořápka úplně praskne, ti pomůžou přenést se přes první úskalí. Pomůžou ti orientovat se ve všem tom novém.

Při jiném šamanském putování si máme vyléčit své srdce. Vidím své srdce, jak mi je do něj na provázku spuštěn nádherný velký krystal, který se točí a čistí tak prostor srdce do hloubky. Je to nádherné, čisté, jasné, bílé světlo, které si maximálně užívám. Jenže pak se najednou objeví obrovská želva a ta se do mého vyčištěného srdce posadí. Nelíbí se mi to a snažím se ji odehnat. Jenže místo toho, aby zmizela, naklade mi do srdce vejce.

Jsem z toho zmatená, ale jen do doby, než mi přijde vysvětlení. Želva se stala mým novým silovým zvířetem, a to, že do mého srdce nakladla vajíčka, budoucí malé želvičky, je projev nejen její důvěry, ale také podpory.

Při dalších putováních přišlo pokračování s mým lvem i s jeho lví rodinkou. Při každém setkání si prociťuji takovou lásku a bezpečí, že mnou emoce a dojetí přímo cloumají... A v té chvíli se mi najednou všechno poskládá. Teď mi dochází, proč mám lva jako silové zvíře. U nás doma táta – díky okolnostem – nefungoval jako můj ochránce, natož jako milující táta. Sice byl silná osobnost, ale celý život jsem se ho jen bála. Proto jsem vyfasovala zrovna lva. Protože kdo jiný mě může opravdu ochránit než lev? ;-). A proto i celá ta lví rodinka, lvice, lvíčata – pocit bezpečí a lásky, radosti, hravosti, lehkosti, kterých se mi díky okolnostem doma nedostávalo...

A se lvem zažívám i jiné dobrodružství. Jednou mě zavede i ke staré lvici. Je mi řečeno, že je to moudrá lví babička.

Odehrál se následující rozhovor:

Lví babička se mě ptá, co mě k ní přivádí a jak jsem na tom s důvěrou.

Odpovím, že kvůli starostem se mi nic nedaří.

Doporučí mi, abych se uvolnila, že jsem strachem celá stažená, a tím pádem se k důvěře nemůžu dostat. V té chvíli pocítím obrovské uvolnění a taky dojetí.

Řekne mi, že si nemám dělat starosti, že všechno dopadne dobře.

Chvíli spolu poklábosíme a při loučení mi dá dárek. Něco jako zrcátko z Týtý. Mám si ho vzít a kdykoli se s ní budu chtít setkat, nebo promluvit si, pomocí toho zrcátka si ji prý můžu přivolat.

Při další cestě do dolního světa sklouznu hned zase k ní, ke lví babičce. Cítím se u ní tak krásně, cítím tu neuvěřitelnou lásku a dojetí. A v té chvíli mi dojde zase něco. Stejně jako mi scházela láska matky, stejně tak mi scházela láska babičky, kterou jsem nikdy nezažila. Ano, já opravdu nezažila ani babičku, ani dědečka. A vím, jak je důležité, aby každý člověk lásku svých prarodičů prožil. Protože pokud mu tohle schází, může pak mít v životě problém. A já teď vyfasovala babičku tady, v dolním světě, a ona mi dává přesně to, co jsem jako dítě potřebovala.

Lví babička mi řekne: Důvěřuj, že vše, co potřebuješ, pakliže se tomu otevřeš, dostaneš.

A při šamanských cestách mám další a další nádherné prožitky. Většinou vždy sklouznu hned ke lví babičce. A v okamžiku, kdy jí řeknu – babičko, vletí mi slzy do očí. Procítím si, jak mi opravdu scházelo, že jsem žádnou babičku nezažila. Scházela mi tahle láska, a proto teď to dojetí.

Babička má pro mě i ponaučení. Mám nechat ve svém srdci rozhořet plamen lásky, to je první ochrana. Pak mám svá silová zvířata, která mě ochrání a dodají sílu a sebejistotu - lev, tygr, panter. Samé kočky. To není náhoda. Kočky jsou hebounké, mazlivé, ale vnitřně silné... A co ta želva a želvičky? Vzhledem k tomu, že jsem si v dětství nenaplnila svou citovou nádrž, jakýkoli projev lásky jsem buď vůbec nevnímala, nebo jsem ji nechala protéct zase ven. Proto jsem stále pociťovala její deficit. Želva do mého srdce nakladla svá vajíčka. Je to projev důvěry, že u mě budou v bezpečí, že se o ně postarám. Co z toho pro mě vyplynulo? Teď se mi dostává tolika a v takových podobách lásky, jako jsem v životě nezažila. Místo toho, abych ji zase nechala odtéct, je třeba ji v sobě držet a opatrovat kvůli želvím vajíčkům, aby se jim dařilo a mohla se v bezpečí vyklubat ven. Dále je mi řečeno, že si mám té lásky užívávat, naplnit se jí až po okraj, aby každá buňka mého těla jí byla nasycena. Pak ji teprve můžu rozdávat. V mém případě totiž neplatí ono známé – rozdávej lásku a dostane se ti jí zpátky daleko víc. Vzhledem k tomu, že já jsem byla celoživotně láskou vyprahlá, je jasné, že jsem nebyla schopná ji rozdávat.

Užívám si své šamanské cesty. Teď si při nich například vrchovatě vychutnávám to, že lví babičku můžu oslovovat babičko.

Všechna svá šamanská putování jsem většinou, teda až na výjimky, vždy obrečela. A slzy nebo mohutné emoční pohnutí byly a jsou pro mě vždy důkazem, že něco opravdu proběhlo, že jsem si to nevymyslela. Ano, takto se stále ještě můj skeptik hlásí o slovo ;-)...

Jak si tak vzpomínám na všechno, co jsem při šamanském putování před lety zažila, najednou mi dojde jedna věc. Náhody nejsou, to co jsem při nich prožila, nepřišlo jen tak náhodou, omylem, to pro mě bylo přímo klíčové. Protože já si díky šamanskému putování vlastně prožila a užila lásky od babičky. Je jedno, že to nebyla moje babička, ale lví babička. Procítila jsem si její babičkovskou lásku. A teď já sama jsem babičkou malé Josefínce a mohu svou lásku vyzářit směrem k ní...