13. Regrese-bardo

Nedávno jsem hledala něco v zápiscích ze svých terapií, a že jich za ta léta bylo, a narazila jsem na jednu, která se odehrála před dvaceti roky. A teď mi díky ní leccos docvaklo. Třeba i někomu jinému dojde, jak to v našich životech/inkarnacích funguje.

A tady je její přepis:

Jak jsem si odauditovávala smrt mámy až jsem se dostala do barda

Nejdřív Honzovi vyprávím o tom, že nejsem schopná smířit se se smrtí mámy ani po více než roce. Vždy, když si vzpomenu na okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že máma umřela, rozbrečím se.

Proto tedy tuto situaci bereme jako výchozí.

Vzpomínka začíná ve chvíli, kdy volám do nemocnice a ptám se sestry, jestli máma podstoupila operaci a jak to dopadlo. Sestra váhá a po chvíli řekne, že zavolá doktorku. Doktorka mi oznamuje, že máma v noci umřela. Začala prý krvácet, a proto ji museli převézt na JIP, jenže se ji nepodařilo zachránit, zemřela. Nevěřím svým uším, to přece není možné! Sice si uvědomuji, že smrt je pro ni asi vysvobozením, ta operace by byla strašná zátěž, a kdoví jak by bylo po ní, ale tohle nemůže být pravda!

Jak na to teď vzpomínám, zaplavují mě silné emoce a brečím, jako by se to stalo dnes.

Procházíme tuto situaci několikrát, pokaždé se pláčem můžu strhat.

Rozčiluji se, že takhle budu brečet klidně týden, protože mě to bolí pořád stejně.

Honza se mě při dalším průchodu ptá, proč vlastně brečím. Mám si uvědomit, co za tím je.

Zamýšlím se a najednou se objevuje něco velmi překvapivého. A sice, že mámě dávám za vinu, že mě tady nechala. A k tomu ještě přijde rozhodnutí, že až to tady pro mě bude k nevydržení, odejdu za ní.

Tenhle nový obrat mě ovšem popudí. Nejsem si vědoma, že by mě kdy tahle myšlenka napadla... Copak o to, pocit, že tu nechci být, mě v poslední době provází téměř nepřetržitě. Tak dalece mě současná situace drtí. Ale nikdy, alespoň na vědomé úrovni, by mě nenapadlo, že bych si svůj odchod dávala do souvislosti se smrtí mámy... I když co já vím, třeba i tohle k mé nechuti pokračovat v tomto životě dál přispělo...

Honza mi ale řekne, ať nad tím nepřemýšlím a místo toho se naladím na svoje nitro.

Tak jo, znovu se ponořím do minulosti a okamžitě mě zalije silný pocit křivdy. Já tady přece nechci být! A já jsem sem přece vůbec nechtěla! A jak to, že máma odešla a mě tady nechala?!

Jsem dotázaná, proč si myslím, že jsem sem nechtěla.

A tím se ke svému zděšení přesunu k okamžiku početí.

To mě ale pořádně naštve. Tomuhle tématu jsem se přece věnovala na semináři „Kořeny“ celý týden a odjížděla jsem s tím, že už mi to bohatě stačilo. Sice jsem tak nějak podvědomě cítila, že by to chtělo ještě dočistit, ale odmítala jsem se v tom dál vrtat, protože týden mi připadal až až dlouhý na to, abych se k tomu musela znovu vracet. Navíc už mě nebavilo stále dokola si vybavovat celou tu nechutnou záležitost.

Jenže jak to vypadá, teď budu muset kousnout do toho kyselého jablka znovu.

Po chvíli jsem ale mile překvapena. Když teď totiž celou situací procházím, už v ní nenalézám nic nového a traumatizujícího a celým obdobím projíždíme rychle a bez zádrhelů. A co je ještě lepší, že se posouváme před okamžik početí, což je pro mě nové a hlavně zajímavé téma. Mnohem zajímavější, než se trápit pořád dokola s těmi předešlými stále stejnými problémy.

Radostně a s chutí se do nového tématu pouštím.

Dostávám se někam nahoru, do jiné dimenze. Říká se tomu bardo, neboli je to meziprostor mezi dvěma inkarnacemi, místo, ze kterého jsou duše posílány dolů na zem k další inkarnaci.

Ocitám se v ohromném prostoru, kde v kruhu sedí nějaké bytosti, a v čele sedí na trůnu ten Nejvyšší. Nevím, kdo to je, ale onen Nejvyšší má právo rozhodovat co a jak, komu a kdy se bude v našich životech odehrávat.

Jsem před něj předvolaná a dotázaná, zda jsem si vědoma, čím jsem se provinila.

Sice to vím, ale odmítám to přiznat. Moje vysoké postavení mi „nedovolí“ se před ostatními shazovat.

Znovu jsem vyzvaná, abych se pokorně přiznala. Pokud to udělám, bude to pro mě polehčující okolnost.

Jenže já odmítám. Jsem plná vzdoru a pýchy.… Jsem si sice vědomá, že jsem svého postavení zneužila, ale to to mám teď před ostatníma přiznávat? A tím dát najevo, že jsem si vědoma, že sama si můžu za to, že jsem se do této situace dostala? Ani náhodou!

Tyto pocity nepokory a nadřazenosti prožívám dost intenzívně i tady v reálu a docela si je vychutnávám.

Ten Nejvyšší se ke mně naklání, usmívá se na mě a mírně mi domlouvá: „Rozumíš mi? Pokorně to přiznej. Jestliže to uznáš, bude to pro tebe snadnější tam dole na zemi.“

Já jsem ale přesvědčená, že se tak moc nestalo, abych se musela takhle ponížit. Přiznání totiž beru jako akt ponížení…

A najednou letím dolů černým vírem na zem. Někdo do mě totiž kopl. Tak dlouho jsem otálela, až mi někdo musel pomoct dolů, abych neprošvihla termín.

Letím dolů vírem a křičím – Nechci!!! Vztekám se. Jak si dovolil do mě někdo kopnout?!

Ocitám se dole v mámině těle, a ještě pořád se vztekám - Já tady přece nechci být! Navíc zjišťuji, že rodiče, protože doma už jednu holku mají, přáli by si jako druhé dítě kluka. No jo, jenže já jsem holka! Dokonce v téhle chvíli ani nevědí, že už jsem tady.

V té chvíli mi dochází, že součástí mého učebního plánu bylo stylizovat se do role kluka a chovat se dominantně, a tahle vlastnost že mě má provázet celý život.

Celý prenatál pak prožívám s pocitem křivdy, že rodiče by raději kluka… Dostaneme se až k porodu. Jsem najednou venku a cítím ohromnou úlevu, že mě máma má ráda i jako holku a táta taky.

Při dalších průchodech jsem stále plná vzdoru a zdá se, že se to hned tak nezmění.

Ten Nejvyšší mi proto nabízí, abych se podívala, jak bude můj život na zemi probíhat.

Souhlasím a v té chvíli se přede mnou začne odvíjet průběh mého života v budoucnu. Jestliže se budu stavět na zadní proti všem a všemu, co život přináší, celý život mě budou provázet křivdy, kterým nebudu rozumět. A i když budu prosazovat své pravdy a odmítat cokoli jiného než je, a i když budu mít pocit vítězství, ve skutečnosti budu prohrávat, aniž bych cokoliv pochopila. A teprve poté, co mě všichni opustí a zůstanu sama, pak se zastavím, doslova si sednu na zadek a řeknu si proč? A teď přichází můj čas a příležitost, abych se zamyslela, proč se mi to všechno stalo, proč jsem takhle dopadla. Pokud ovšem tuhle příležitost promarním, další už nepřijde a budu se se vším potýkat až do smrti. A v dalším životě mě čeká zase totéž.

Jak mi tyto souvislosti dojdou, rozbrečím se. Je mi to líto, protože začínám rozumět, jak to s mým životem asi je.

Promítání mého životního příběhu je u konce a letím vírem dolů.

Při dalších průchodech se dovídám, že pakliže pochopím teď tady nahoře, co se stalo, pokorně to přijmu a smířím se s tím, život na zemi pak pro mě bude jednodušší. Jinak že si ponesu pocit nepochopení a pýchy celý život. Jestliže nepřiznám svou chybu teď, nebudu schopná ani v celém svém životě cokoliv pochopit. Nepochopím-li teď, že se mi neděje křivda, nebudu schopná celý svůj život pochopit, proč se mi údajné křivdy dějí. Pokud budu odmítat přijmout tohle, budu odmítat celý život všechno a všechny, tak dlouho budu bojovat proti všemu a všem, až od sebe všechny odeženu a zůstanu sama. A tehdy přichází moje jediná příležitost pochopit, proč se mi děje co se mi děje. Ale pokud tuhle příležitost promarním, jiná už nepřijde.

Tento úsek procházíme donekonečna a beze změny stále dokola, až se to náhle "zlomí" a pocit převahy nad ostatníma mizí. Křivda, vztek a ponížení jsou vystřídány pocity uvědomění si své viny a zjištěním, že mám celý život na to, abych přemýšlela, proč musím za svou zpupnost a povýšenost pykat. Což je určitým aktem pokory. A to je jeden z úkolů, které v tomto životě mám. A dalším úkolem je umět rozdávat kolem sebe bezpodmínečnou lásku a odpuštění.

Při dalším průchodu jsem dotázaná, zda teď je ta příležitost k pochopení.

Ano, je to teď.

Další dotaz zní, zda mám možnost změnit současnost.

Ano, tím, že si uvědomím, proč jsem dopadla jak jsem dopadla a smířím se s tím, a až si vše dám do souvislosti s děním ve svém životě, pak se všeho trápení zbavím a bude se mi žít lépe.

Jsem dotázaná, zda si tohle uvědomuji a zda to přijímám.

Slzy mi najednou vletí do očí. Ano rozumím všemu, pokorně to přijímám a smiřuji se s tím.

Najednou se nade mnou otvírá krásný svítivý prostor, z něj se vynořuje ten Nejvyšší, stojí nade mnou s rozpřaženýma rukama a říká mi – „Snímám z tebe obruče, které tě svírají celý život, teď už bude záležet jen na tobě a tvé svobodné vůli, jak budeš ve svém životě pokračovat dál.“ A ještě dodává - „Jsi na dobré cestě, ale jsi teprve na začátku, dej si proto pozor, abys zase nezpychla.“

Vracím se do přítomnosti a hned mě napadne - Vymyslela jsem si to, abych si pro sebe vytvořila naději, jak se z téhle pro mě nesnesitelné situace konečně dostat? ... Nebo je to snad pravda? ...To nevíme ani já ani Honza. I když on na to pohlíží z jiného úhlu než já. Ode všeho má odstup, a tak leccos chápe jinak a lépe než já. Jenže jak to vypadá tam nahoře, to neví nikdo. Těžko říct, jak dalece je člověk schopný takhle fantazírovat, a ještě k tomu o něčem, o čem vůbec nic neví. Teprve čas přinese odpověď. Až pocítím nějakou změnu ve svém životě, pak uznám, že je to pravda a že takhle to opravdu funguje. A já budu věřit a doufat, že to takhle opravdu je.

Tak tolik vzpomínka na dobu minulou, kdy jsem rozklíčovala důvod, proč mě neustále v životě provázely pocity křivdy. A taky mi dochází, co všechno se od té doby v mém životě změnilo. Samozřejmě že k lepšímu... Teda ne že by teď můj život byl procházka růžovou zahradou, ale už „řeším“ něco úplně jiného... I když, čistě mezi námi, ono je to stále o tom samém, totiž o pokoře ;-).

A ještě jedna poznámka na závěr. Do barda jsem se dostala při regresích ještě vícekrát a vždy to tam vypadalo stejně. Je samozřejmě otázkou, zda to bylo jen moje vnímání nebo to tam opravdu takhle vypadá? Opět musím konstatovat, že to neví nikdo. Jen ten, kdo si to tam prožije v reálu, totiž jako duše. Takže to poznáme všichni, až z tohoto světa odejdeme ;-)…. Ale co vím určitě, že bardo je rozděleno na více úrovní, do nichž se dostávají duše dle „stupně jejich vývoje“… A ještě poslední, domnívám se, že ten, kterého jsem nazvala ten Nejvyšší, je Strážce karmy. Ale jak říkám, je to jen můj názor ;-).