6. Sen

Tuhle se mi zdál velmi podivný sen. Byl opravdu zvláštní a hlavně jsem si ho i ráno pamatovala do nejmenších detailů, že musí určitě něco znamenat.

A o co v něm šlo?

Jsem v neznámém bytě, objeví se neznámý mladík, vyjde najevo, že je to další bratr Michala. Ovšem do té doby naprosto neznámý. Netuším, jakou roli v tom hraje, ale přijde mi zvláštní, že na dotaz, kde celou dobu žil, když jsme o něm nevěděli, pravil, že v jiné dimenzi. No toto? Vzápětí se odvine taková dost často ve snu opakovaná scéna, jsem doma s rodiči a chystám se do školy, je totiž první školní den, a já absolutně nestíhám. Ani nemám připravenou tašku, nic. Nakonec se mi podaří ve spěchu opustit byť, s tím 4.bratrem v patách. Tak jsem totiž toho neznámého kluka pokřtila. Dosud byli bratři tři, teď jsou čtyři. A on je ten čtvrtý.

Jdeme po ulici, u toho si povídáme...

Zbystřím, když míjíme výlohu jednoho obchodu. Zapadnu dovnitř a tlačím se k pultu. Za ním je paní, která si z nás všech, co tu jsme, vybírá. Na základě toho, co jsme si přinesli. Jde o cosi kreativního.

Jenže já s sebou nic nemám.

Není problém, ona nás zná, ví kdo je kdo.

Jenže mě už tlačí čas a ona si stále ještě nevybrala.

Řeknu jí, že už musím jít, že se stavím odpoledne...

V pohodě, jsou tu prý do pěti.

Vyrážím ven na ulici, teď už pospíchám, abych to do školy stihla včas.

Podaří se. Jsem před školou, je to střední škola, kam jsem kdysi chodila.

Rozloučím se se 4. bratrem a vcházím dovnitř.

Vestibul znám, ale tím to známé končí. Dívám se na vyvěšený rozvrh učeben.

Vypadá to, že ta moje – 2A, pokud teda patřím do ní, protože najednou si nejsem jistá, kam vlastně patřím, je ve 2. patře.

Jdu do 2. patra. A odteď už je vše neskutečné. Dveře od tříd nejsou takové, na jaké jsme zvyklí, ale jsou takové zvláštní šedé kovové, nebo občas cosi jako obrovská tmavá vrata. Nikde žádné označení. Vlastně označení tu je, ale nerozumím mu. Jedním slovem bordel.

Lítám po chodbách, občas nakouknu dovnitř do třídy, zda někoho nepoznám. Ale nikde nikdo známý. A hlavně, vždy je mi jasné, že sem nepatřím...

Až se na chodbě objeví žena v bílém plášti.

Odchytím ji a ptám se na 2.A.

TA prý není tady, ale v jiné budově. A ještě dodá - Musíte tady tou spirálou dolů, tak projdete do druhé budovy, a tam to je... Spirálou myslela točité schodiště.

Seběhnu po schodišti dolů a ocitám se v obrovské hale, kde je plno lidí.

Rozhlížím se, kterým směrem se vydat, je to tu všechno tak nepřehledné.

Intuitivně se jedním směrem vydám.

A zdařilo se, jsem tu! Před dveřmi třídy sedí nějaký kluk a říká – Tak jsi to taky našla! Jdi dovnitř...

Vcházím a nestačím se divit. Je to obrovská místnost svažující se seshora dolů, přičemž na přední stěně místnosti je cosi jako obrovský monitor. Taky stoly jsou zvláštní, jsou to lavice, kovové a zvláštně uzpůsobené.

Rozhlížím se a hledám jak známou tvář, tak volný stůl. Známá tvář není žádná a stoly jsou skoro všechny obsazené. Až jeden volný nakonec objevím.

Posadím se a dívám se, co ten divný stůl obnáší.

Přijde ke mně paní a řekne – "Vítej Kačko, počkej, někdo ti počítač probudí..."

Já ale vím, co dělat, zašátrám pod deskou stolu a vytáhnu nahoru na desku stolu cosi jako comp.

Do místnosti vstoupí žena, asi naše učitelka a přivítá nás.

"Vítám vás všechny, jste ve třídě nové generace, v multidimenzionalitě. Odteď budeme komunikovat výhradně prostřednictvím počítačů. Všichni se přihlaste svým rodným číslem. Já tak budu vědět, kdo tu je a kdo schází, a kdo je kdo. Vše bude probíhat přes tato PC.

Naťukám do počítače otázku – A v této třídě budeme až do konce roku nebo se budeme stěhovat? ...

"Správně Kačko, pochopila jsi, že otázky od teď budete klást výhradně přes počítače, stejně tak odpovědi na mé otázky budete psát opět přes počítač... Ano, v této třídě budete až do konce roku. Jste tu proto, že jste ve svém vědomí dosáhli určitého stupně, proto také - až na výjimky - své spolužáky neznáte. Každý se totiž posouvá jiným tempem... Takže ještě jednou – vítám vás tu všechny, jste na dobré cestě!"

No, tak takový to byl sen. Divný, co?