10. Mám štěně!

Jak už jsem někde psala, od té doby, co Bambi odešla za duhový most, mi bylo neuvěřitelně smutno.

 

Scházely mi, všechny ty radosti, takové to milé rozptýlení, které každému milovníkovi jakéhokoli mazlíčka ten jeho do každodenního života přináší. Určitě mi každý „páníček“ dá za pravdu, že s tím jeho mazlíčkem jsou spojeny určité rituály, zvyklosti, a když pak člověk najednou zůstane sám, v těch určitých situacích mu vždy naskočí příslušná vzpomínka. A tak i mně, například když jsem otevřela lednici, či zašustila čímkoli, čekala jsem, kdy se mi za zády vynoří Bambi očekávající, zda něco nespadne na zem a ona to s rychlostí blesku sežere... Anebo když jsem vařila a elektrickým zapalováním spouštěla hořáky a čekala jsem, kdy se přiřítí Bambi a štěkotem dá najevo, že se jí právě tento zvuk nelíbí… A co asi nejvíc, že jsem si náhle neměla s kým popovídat... Ne, nevyprávěla jsem jí pohádky, neříkala, co se přes den událo, ale mluvila jsem na ni a ona příslušně reagovala... anebo jen poslouchala. A samozřejmě scházelo mi takové to naše blbnutí... Tohle všechno mi scházelo. Ale jak už jsem někde psala, rozhodla jsem se, že se s její smrtí pokusím citově vyrovnat a teprve pak si když tak pořídím pejska nového...

 

A přehoupl se konec roku a byl tu leden….Jo, to jsem zapomněla napsat, že jsem si vytiskla dvě velké barevné fotky Bambi, jak na mě upřeně hledí, a tyto fotky jsem si zalaminovala a pověsila si je skříň, naproti gauči, abych na ně stále viděla... a aby na mě viděla Bambi. Kolegyně v práci nechápaly, že si prý tím jenom jitřím city, ale mně to nevadilo, naopak měla jsem pocit, že tu se mnou Bambi stále je... A ona taky byla... Po nějaké době se ale začaly dít věci. Fotky, i když byly přilepené pevnou lepící páskou, najednou začaly padat na zem. Tu jedna, tu druhá. Já ji vždy přilepila novou páskou, ale fotky padaly dál...

Přemýšlela jsem, co to má asi znamenat... No, nějaké zkušenosti s pohybujícími se obrazy na zdi či nefungujícím budíkem jsem už měla po smrti táty, kdy jeho duše takto se mnou komunikovala. A tak jsem se zkoušela nořit do svého nitra a napojit se na duši Bambi, abych se jí zeptala, co mi tímto chce sdělit. I šamanské cesty jsem si dělala a tam si její duši pozvala a ptala se jí. Ale nic zvláštního jsem se nedozvěděla, jen že tu se mnou je a nějakou dobu ještě zůstane... Ale abych nekecala, něco jsme si přece jenom řekly. A sice, že pokud to půjde, Bambi se ke mně vrátí v podobě nového štěněte. A mám si být jistá, že poznám, kdy to bude a od jakého chovatele to bude...

Tak jo, i když jsem svým ráciem tyto rozhovory trochu zcenzurovala, stejně jsem měla pocit, že jsme si právě toto spolu dohodly.

 

A čas běžel. Bylo období, kdy fotky držely... a pak zase znovu padaly na zem. Při jedné z terapií jsem se zeptala terapeutky, jestli se mnou duše Bambi je a co se ode mě chce.

Prý ji mám u sebe nechat, protože duše mazlíčků s námi tak rok, dva žijí dál. A protože to ničemu nevadí, nemám nic řešit.

 

Letos na jaře jsem ale měla pocit, že bych mohla začít rozhazovat sítě u známých chovatelů, respektive u těch, kteří mají pěkné krysaříky. Tím myslím tak zvané „old standard“, neboli ty, co vykazují všechny znaky původních krysaříků. Ne těch všech možných barev a jiných variant.

Oslovila jsem tedy tři čtyři chovné stanice, ovšem dozvěděla jsem se, že o krysaříky v poslední době je neuvěřitelné velký zájem a že nabídka absolutně nepokryje poptávku. Na štěňátka už je celá řada čekatelů, někteří čekají až přes rok... No, to je teda rána! Jednou z chovatelek, které jsem oslovila, byla i ta, od které má Hela svého pejska, respektive její pejsek je z rodové linie této chovatelky, na kterou jsem se teď obrátila. A ta mi sdělila, že bude mít štěňata asi na podzim. Vlastně i ti ostatní chovatelé mi napsali to samé, štěňata budou, ale od podzimu do konce roku... Copak o to, tohle mi vyhovovalo, bylo mi jasné, že před tím musím duši Bambi odvést, aby měla možnost přijít v novém štěněčím tělíčku, ale byl tu ten problém, že zájemců je mnoho a štěňat málo.

 

A jak šel čas, fotky s Bambi začaly padat dolů čím dál častěji. I když jsem měnila lepící pásky, stejně padaly. I proto jsem si říkala, že je nejvyšší čas duši Bambi odvést do světla, a také s ohledem na to, aby měla čas se připravit na nové vtělení... Zkoušela jsem ji odvést sama, ale s mým ráciem to nějak nebylo to ono. A tak jsem se při další návštěvě terapeutky zeptala, zda je duše Bambi ještě stále se mnou.

Prý ano.

Prosím ji, zda by mi s jejím odvedením nepomohla, že na to sama nestačím.

Ale místo toho, abychom odvedení provedly společně, odvedla ji sama terapeutka a následně mi to jen oznámila.

Na mou námitku mi řekla, že na to emočně nemám. Že ji mám tak moc ráda, že bych ji „nepustila“. Proto odvedení provedla ona.

Asi měla pravdu,

 

A někdy začátkem června jsem dostala mailík právě od té známé chovatelky, že její fenka je březí a čeká štěňátka. Jasně, že jsem obratem odpověděla, že doufám, že mezi štěňátky bude i fenka, protože já chci zase fenečku, a ta bude pro mě. Ale tohle člověk holt neovlivní, můžou se narodit samí kluci a holka žádná... anebo bude jen jedna fenka a tu dostane někdo jiný...

Mezitím jsem odjela do lázní, o tom píšu v předešlé kapitole. Takže jsem jen s napětím čekala, až mi chovatelka napíše, že se štěňátka narodila, a hlavně v jakém složení.

A říkala jsem si, že nebudu řešit, jestli v tomto vrhu bude i štěňátko pro mě… nebo si budu muset počkat na štěňata od ostatních mnou oslovených chovatelů…anebo budu muset počkat třeba na příští rok? Tak nějak jsem si to v sobě srovnala, že pokud štěně pro mě bude teď, beru to, pokud nebude, počkám si... a pokud pro mě nemá být vůbec, přijmu i toto. Nechť se věci dějí, jak se dít mají... A víc jsem se tím neobírala…

 

Až mi v mailové schránce přistál mailík s informací, že štěňátka už jsou na světě – dvě holky a dva kluci, přičemž paní chovatelka si jednu holčičku chce nechat. Tudíž volná bude jen ta druhá. A zájemců je mnoho.. Následovala další korespondence, kdy jsem se dozvěděla, že vzhledem k tomu, že se jedná o krysaříky s plným kvalitním rodokmenem (mimochodem tohle je už mezi chovateli skoro rarita), chovatelka bude požadovat, aby fenka byla dovedena k bonitaci a pakliže bude vše v pořádku, měla by mít i štěňata.

Ajaj, já chtěla fenku ale jen na mazlíčka, stejně jako tomu bylo u Bambi. Sice zbonitovaná a uchovněná byla, ale pak skrzevá její zdravotní problémy jsem ji musela nechat vykastrovat… A ve svém věku a bez jakýchkoli znalostí jsem si nedokázala představit, že bych se teď vrhla na chov... Takže nic!.... Odepsala jsem, že k bonitaci ji klidně dovedu, ale víc že ode mě nemůže chtít, neb na to se necítím…

Ale stále jsem nad tím přemýslela... Co když zrovna tato fenka je „moje Bambi“? Co kdybych se nebála a jednou zkusila pak, až bude čas, fenku nakrýt? Teda pakliže bude uchovněná…. Proč se už dopředu bránit a tak výstavní štěně odmítnout? A tak proběhl náš první telefonický rozhovor, kde jsem předběžně slíbila, že pakliže mi fenku prodá, že do toho půjdu. Samozřejmě za předpokladu, že ostatní čekatelé odpadnou a fenka na mě zbyde…. A vypadalo to, že mám naději. Předchozí čekatelky z různých důvodů postupně odpadly a teď bylo na mě, zda jsem ochotná do případného chovu jít či ne… A já se rozhodla že půjdu.

Pomyslně jsme si plácly... a já se začala těšit.

 

Zatím jsem byla v lázních, a stejně bylo jasné, že si musím počkat, abych se na štěně zatím jen jela podívat.

Ale stalo se. Už jsem doma. Abych se trochu natěšila a připravila, zatím si prohlížím fotky štěňátek, které chovatelka uveřejnila. Jsou kouzelní, všichni čtyři. Jak mi bylo řečeno, chovatelka ještě nemá vybráno, kterou fenku si nechá, a která zbyde na mě... Já bych si už vybrala, tu jednu, zatím je rozeznávám jen podle mašlí, takže tu žlutou.. Ale vím, že musím počkat, jak to celé dopadne.

A mezi mnou a chovatelkou probíhá korespondence, kdy se vyptávám na vše možné a dozvídám se potřebné informace.

 

Až jednou v pátek večer obdržím sms s prosbou, abych zavolala, že se domluvíme na návštěvě.

Ihned žhavím telefon. A jsme domluveny – v neděli se pojedu na štěňátka podívat.

Nemůžu se dočkat. Vyrážím hned ráno, cesta je náročná, chovatelka bydlí na druhém konci republiky, výlet je to na celý den. Ale dočkala jsem se. Konečně jsem tu a stanu tváří v tvář jak mamince štěňátek, tak i těm čtyřem mimískům. A nesmím zapomenenout na jejich 18tiletou prababičku...

Jedno ze štěňat ke mně přihopká. Paní praví – to je ta žlutá, asi bude vaše.

Zatetelím se blahem, to by bylo super. Strávím tu přes dvě hodiny, nemůžu se těch mrňousků nabažit. Ale už si hlídám čas, abych nezmeškala spoj na cestu domů...

Domů přijedu až večer. Jsem plná dojmů a očekávání. Která že holčička na mě zbyde?

Nakonec to dopadlo dobře, zbyla na mě ta žlutá, ta co se mi líbila nejvíc. A pojedu si pro ni už za dva týdny.

Teď ale musím vyřešit, jak ji dopravím domů. Pro štěně, které odtrhnu od rodiny, od sourozenců, by asi celodenní putování vlakem a pak autobusy, plus třeba hodinové čekání na další přípoj, byla taková cesta náročná. A bohužel v mém okolí teď nemám nikoho, s kým bych se svezla.

 

Až náhoda tomu chtěla, zastavil se tu Michal, přijel se podívat na svou vnučku. Zastavil se i u mě a trochu jsme si popovídali. A já chytila příležitost za pačesy a zeptala se ho, zdali by mě pro štěńátko a hlavně pak zpátky neodvezl.

Přikývl.

Oddechla jsem si. Už si nemusím dělat starosti.

 

Dva týdny utekly jako voda. Je sobota ráno, jedu busem na Zličín, kde se setkávám s Michalem, nasedneme do auta a už frčíme...

U chovatelky je živo. Ve dveřích se zrovna míjíme s paní, která si odváží pejska. Jen se pozdravíme a jdeme dovnitř. Teď už jsou tu jen tři prťouskové. Zdržíme se asi hodinku, vyřídíme potřebnou administrativu včetně placení a už si Cetynku, jak se holčička jmenuje, odnáším do auta.

Jak jsem ráda, že nemusím cestovat vlakem. Za prvé na nádraží je to pořádný kus, a pak ty další spoje... A jako na potvoru se zrovna dnes výrazně ochladilo a ještě k tomu lije jako z konve. Takhle jsme v teplíčku, takže mi počasí nevadí.

I takhle autem cesta trvá dvě hodiny…

Konečně jsme doma. Hela nás už vyhlíží, jen nakoukne do tašky, a už maže domů. A já jdu do svého domečku. Michal se ještě podívá, až Cetynku vyndám z tašky a jak se rozkoukává, pak se rozloučí a jde se ještě podívat na Josefínku. Já tu s mimískem zůstávám sama.

Cetynka, bobánek malinkatý, je asi přepadlá z toho, že jsme ji vytrhli z rodinné idylky a najednou je tu sama, v cizím prostředí. A tak zaleze do pelíšku, který jsem od chovatelky vyfasovala. Zkouším jí dát granulky nebo napít vodičky. Ale nemá zájem.

Až později, až někdy večer vyleze ven a začíná prozkoumávat pokoj.

Nemůžu se jí nabažit. Je tak malinkatá, nádherná, heboučká. Vždyť váží něco kolem 700gramů! ... No, i Bambi byla takhle malinkatá. Ale jak jsou ta štěňátka kouzelná, se mi už vykouřilo z hlavy.

 

První noc byla náročná. Na rozdíl od Bambi, která skoro celou nc prospala, Cetynka kníká a naříká. Vždy si ji vezmu na chvíli k sobě, utiším ji, dám do pelíšku, aby za nějakou dobu začala naříkat znovu. Takže opět to samé – pochovat, pomazlit a zpátky do pelíšku. Prostě je jí smutno...

Druhý den ráno ale se už holčička rozkoukala a začíná řádit. Je nádherná, hravá, jak dovádí ... radost pohledět.

 

Následující noc je výchovná. Vezmu si její pelíšek k posteli a i když Cetynka naříká a drápe se ke mně, nedám se oblomit. Vysvětlím jí pravidlo – já spím v posteli a ona v pelíšku... Po nějaké době Cetynce dojde, že dneska muchlání nebude, zaleze do pelíšku a usne... A takhle si to za noc několikrát zopakujeme.

A přes den si spolu hrajeme, házím jí hračky a ona je nadšeně přináší zpět ke mně... Případně si tu s nima sama hraje. Je to tak oblažující, kouzelné ji pozorovat.

Ale má taky pořádně ostré zoubky, jako jehličky, a na všechno se vrhá. Na oblečení, na ruce, na nohy, boty. Nic před jejími ostrými zoubky neobstojí.

 

S chovatelkou řeším, co Cetynka, nyní už ale Betynka, jak jsem ji přejmenovala, může papat. A tak jsem uvařila krůtí masíčko, nakrájela ho na kousky a vývarem a kousky masa jsem smíchala s granulkama. A světe div se, miska byla během chvilky vymetená. Super! Jsem ráda, že jí chutná. Byla jsem připravená na to, že zrovna toto štěňátko moc jídlu nedá….

Celý den uběhne v pohodě, Betynka si chvíli hraje, aportuje hračky, pak se unaví a chce ke mně.

Já ji trochu pomuchlám, ona se uklidní, zavře očička…a já ji po chvíli odnesu do pelíšku a ona spí...

A když se probudí, jedeme nanovo to samé…

Najednou je večer. Vezmu její pelíšek a dám si ho k posteli, Betynku do něj uložím, vedle dám čůrací plínku, zhasnu a jdeme spát. Jak jsem mile překvapená, že celá noc proběhne v poklidu. Betynka ani jednou nezakňourala.

Jak je vidět štěňátka jsou velmi učenlivá. Záleží jen na nás, jak dalece se jim budeme věnovat a co je naučíme, případně jak je usměrníme, aby z nich byli sebevědomí a poslušní psi.

Jsem ráda, že tu Betynku mám, cítím, jak pozvolna roztávám. Dělá mi dobře hrát si s ní, pozorovat, jak tu blbne, dělá mi dobře, když blbneme společně. A co mi dělá úplně nejlíp? Když se mi Betynka stulí pod krkem. Ona je blažená a já též. A o tom to je!