14. Prozření

Dneska jsem si po dlouhé době sedla k počítači…. Teda ne že bych na něm nebyla celé dny, ale dnes je to s cílem zkusit se spojit se svou duší, se svým vyšším Já… nebo čímkoli jiným než se svým egem. Nejlépe s „hlasem“, který mi v minulosti už tolikrát pomohl, poradil nebo i navedl tím správným směrem.

Naklepu na klávesnici první věty, v nichž prosím o spojení.

A ve chvíli, kdy se mi „napíše“ odpověď, že spojení je navázáno, a jsem dotázaná, o čem dnes bude řeč, vypálím okamžitou odpověď.

„Chtěla bych se zeptat, co mám udělat, abych se posunula dál. Mám pocit, že jsem zaseklá na jednom místě.“

„Nejsi zaseklá, už ses posunula“.

„A že o tom nevím!“

„Ale víš. Jen si vzpomeň, co se nedávno stalo a co z toho pro tebe vyplynulo.“

„No, zase toho tak moc nebylo.“ – oponuji.

„Ale bylo. Bylo to zásadní pochopení, zásadní obrat ve tvém uvažování. No tak, dej se do toho.“

Vzpomenu si dobu nedávno minulou, kdy se mi podařilo dostat se hluboko do své minulosti a tam si prožít zlomové životní situace. Ale úplně jinak než tomu bylo kdy jindy…

Zamyslím se a pak shrnu to, co mi z toho tehdy vyplynulo.

Jde o toto – Vnímat vše, co se mi děje, jako něco, co má svůj význam. A veškeré dění pak chápat právě z tohoto úhlu pohledu. Jestliže se mi toto podaří, bude pak snadné to i přijmout a také za to poděkovat. Tím se přestanu vzpírat tomu, co se mi kdy stalo a přestanu si tím pádem i ubližovat, tj. prociťovat negativní emoce….“

„Ano, a teď si zrekapituluj, jak se to odehrálo.“

„Tehdy mi došlo, co jsem sice věděla už dávno, ale tenkrát jsem si uvědomila, že můj zásadní problém byl ten, že už jako duše jsem se nechtěla oddělit od Jednoty. Už tehdy, v okamžiku oddělení, jsem se vzpírala a křičela – Já tu nechci být! A to se pak se mnou táhlo napříč všemi inkarnacemi. A pokud ne všemi, tak touhle určitě.

Dostala jsem se do okamžiku, kdy jsem se od Jednoty oddělila. Ale místo toho, abych to zase prožívala negativně, nyní jsem se vrátila do okamžiku, kdy jsem v té Jednotě ještě byla.

Užívala jsem si spojení se vším a také s tím, že vše jsem i já sama. Ty krásné pocity Jednoty jsem si dlouho a hluboce prociťovala, a poté, co jsem se těch příjemných pocitů nabažila, nechala jsem se v klidu a pohodě z Jednoty oddělit. Dobrovolně. A už jsem nehrozila pěstičkama, nevztekala jsem se, že tu nechci být. Naopak, cítila jsem se vzrušeně, ve smyslu, že mě čeká jedno velké dobrodružství být tu sama za sebe. Což pro mě byly naprosto nové, neznámé ale přitom příjemné pocity.

Neřešila jsem svoje předchozí inkarnace, místo jsem se ocitla ve známé scéně v bardu. Byla jsem kdesi na ochozu a dívala se vírem dolů na svoje budoucí rodiče. V první chvíli jsem sice pocítila nechuť k nim sestoupit, ale nakonec jsem se nechala ukecat a do víru jsem sama skočila. A opět ne s tím známým – Já nechci!, ale nyní s novým – Já to zvládnu, a bude to velké dobrodružství! … Stejně tak situace, kdy táta řekl, že tentokrát očekává kluka, mě nevyděsila. Naopak jsem zdvihla pěsti a řekla jsem - Já ti ukážu, že i jako holku mě budeš mít rád! … Poté jsem prošla celým prentatálem, pak i porodem…V rychlosti jsem přeskočila pár let a dostala jsem se do svých pěti let, do situace, kdy moje starší sestra začala marodit a všechen zájem se tím pádem soustředil na ni. A já jsem se stáhla do pozadí, ale tentokrát ne s pocity ukřivděnosti a odstrčenosti, ale s vědomím, že situaci chápu a nebudu rodinu zatěžovat ještě svým chováním. A byla jsem v naprosté v pohodě…..

Čas se odvíjel dál, situace se vyhrotily, když sestra umírala. Sice jsem si procítila, že mě to bolí, ale pochopila jsem, že tuhle rodinu jsem si vybrala právě pro tyto náročné situace. Věděla jsem, že je zvládnu. A já je opravdu zvládla…..

A objevila se další zlomová situace. To když jsem přišla z porodnice s miminem v náručí. Rodiče i manžel mimino, mou dceru, zahrnovali láskou. A já místo svého původního chování, kdy jsem se cítila odstrčená a nemilovaná, jsem se nyní ocitla v jejich středu a tu jejich lásku nechala proudit i na sebe. To přece já jsem to mimino porodila, já jsem ta hrdá matka, takže si všechnu tu lásku a obdiv zasloužím!

A nakonec jsem se dostala do situace přímo přelomové. To když se provalilo, že manžel má rád jinou ženu, že je mi nevěrný. I tentokrát situace proběhla jinak, než v reálu. Viděla jsem nás oba, jak v nás světélkují naše duše. Tuto situaci jsem vnímala ze strany Michala jako akt lásky. Přece jsme si kdysi v bardu přislíbili, že se to stane přesně takhle. A já díky této situaci prohlédnu a nastoupím jinou, tu správnou cestu. Jeho role tím končí a já už budu kopat sama za sebe. Nejen, že se naučím samostatnosti, ale probudím v sobě vlohy a potenciál dosud ukrytý. A tak se i stalo.

Tím rekapitulace mého života tehdy skončila, a já pak cítila uvolnění a osvobození. Rázem byly pryč vztek, křivda, zlost, nespravedlnost. Byla jsem naplněna vděčností, že jsem vše pochopila a vymanila se z celoživotních křivd a nespravedlností.

Tak to je asi tak ve stručnosti vše, co se tenkrát odehrálo… No jo, je sice pěkné, co všechno jsem tehdy pochopila a procítila, jenže nevidím, že by se u mě od té doby cokoli změnilo. Ani v mém životě, ale ani v mém zdraví.“

„Ale ty přece nevíš, co všechno se na hlubší úrovni tvého Já odehrálo! Ty přece nevíš, že kdybys k tomuto pochopení a procítění před časem nedošla, jak bys na tom byla dnes!“

„Jasně, to opravdu nemůžu vědět. Ale pravda je taková, že se stejně cítím zaseklá na jednom místě. Prostě mám pocit, že se vůbec nikam neposouvám. A to navzdory všemu pochopení a procítění, či změnám ve svém uvažování, navzdory všem možným terapiím, kterými jsem si kdy prošla.“

„Znovu ti opakuji, nejsi zaseklá. Pořád se posunuješ dál, jen malými krůčky a hlavně na hlubší úrovni, takže ten posun je pro tebe neviditelný…“

„To je sice pěkné, ale mně vadí, že mnou v určitých situacích cloumají stále ty samé emoce. Emoce, které mi na energetické úrovni škodí….Co s tím mám dělat?.... No, co mi na to odpovíš? … A něco ti řeknu. Teď nastává chvíle pravdy, kdy se ukáže, jestli si tu píšu sama něco za sebe nebo si opravdu s někým povídám. Teď totiž moje hlava není schopná nic vymyslet…a opravdu čekám na to, zda mi odpoví někdo jiný než moje ego. Protože ego na tohle opravdu nezná odpověď.“

„Zavři oči a přenes se v duchu do nějaké situace, kdy ti naskočí jedna nebo více z těch tebou neoblíbených situací.“

Tak jo…. Zavírám oči a nořím se do sebe a vyvolám si jednu z takových situací…Okamžitě se mi oči zaplní slzama.

Překvapí mě to. Ale zároveň je to pro mě potvrzení, že za to nemůže moje ego či rácio , ale že se opravdu něco děje….

A v té chvíli slyším, jak mi hlas – ano, po dlouhé době je to opravdu hlas, kdo ke mně promlouvá.

„Co teď cítíš?“

„Lítost a smutek.“

„Proč cítíš lítost a smutek?“

„Protože se cítím zaseklá na jednom místě, necítím nic z toho, co se teď odehrává. O čem teď mnozí mluví a píší, že se mění vibrace planety Země, respektive že se vibrace zvyšují, a co všechno to obnáší. Jenže já nic takového necítím.“

„Protože jsi těmto změnám zavřená. Je třeba otevřít se jim. Otevřít své srdce.“

„A jak to mám udělat?“

„Proto jsi teď tady a povídáme si spolu… Představ si, že se všemu novému otevíráš. Pozoruj svoje tělo, jestli se něco děje…“

A světe div se! Ve chvíli, kdy si právě toto představím, mám pocit, že se opravdu něco změnilo. Jako by do mě a mnou začala proudit energie… Začínají mi žhnout ruce, nohy, žhnu celá….Po tvářích se mi koulejí slzy a já si toho energetického proudění užívám…

„No, vidíš, že to jde. Chce to jen chtít. Ale ne rozumem, ale na hlubší úrovni, srdcem.“

„Jenže já mám pocit, že moje srdce, teda tím myslím duchovní srdce, se se mnou moc nebaví.“

„A co si myslíš, dá se s tím něco udělat?“

„Já nevím, asi dá. Ale jak na to?“

„A co kdybys to duchovní srdce otevřela?“

„O to se přece snažím už roky. Někdy se mi to i podařilo, ale vždy jen na nějakou dobu, a pak se zase zavřelo.“

„Ano, strach, obavy a zahlcení vším možným děním se vaše srdce uzavírají, a pak přijde ke slovu rozum, rácio, ego, a pak je vnímání úplně na jiné úrovni. A dokud si tohle neuvědomíte, tak se propadáte hloub a hloub do negativního prociťování veškerého dění.…

Ale dost povídání, jdeme na to…. Naciť se do svého duchovního srdce a pokus se ho otevřít. Otevřít se pro tebe novým energiím, které tebou právě proudí.“

Udělám to a mám pocit, že se něco změnilo, že se moje srdce opravdu otevírá.

Prociťuji všechno to příjemné, co se ve mně právě odehrává… a nepřestávám brečet. Ale jsou to slzy radosti. Jak je to krásné, oblažující! Najednou cítím i lásku.

„A teď do té lásky v sobě pošli všechny emoce, které tě sužují, které ti vadí…“

A tak tam posílám strachy, obavy, smutek, lítost, hněv, vztek, vzdor, boj, nenávist, závist… a další a další … A cítím, že se mi opravdu ulevuje. A cítím, jak mnou proudí příjemné energie….A nejen to, teď si představuji své blízké a vidím je najednou jinýma očima. Očima lásky…. A pak vidím i svého pejska, Betynku. A najednou i ji vnímám jinak. Cítím k ní opravdu lásku a pochopení, že se ke mně vrátila Bambi, ale v jiném „provedení“. Vrátila se proto, aby mě něčemu naučila. Ano, je to opravdu převtělená Bambi. A co mě má naučit?

A v té chvíli se zase ozve hlas. „Od tebe se chce, aby ses vzdala svých představ a očekávání. Tvoje představy jsou rigidní a ty na nich lpíš a nechceš přijmout realitu, která se od tvých představ diametrálně liší. Teda v určitých případech. A proto je třeba si připustit, že jsou to jenom a jenom tvoje představy a očekávání. V jakémkoli směru. Jen když si toto uvědomíš a připustíš, že je za tím jen a jen toto, pak se ti uleví a tvoje emoce, v tomto případě negativní emoce, se můžou rozpustit…. Vždy, v každém okamžiku, kdy tě tyto emoce zaplaví, v duchu se zastav, jak ty říkáš - udělej si inventuru svého rozpoložení, a uvědom si, že jde zase jen o tvoje porovnávání představ a očekávání s realitou. A jestliže si toto procítíš, pak se ti musí zákonitě ulevit….“

A já si to opravdu prociťuji a dochází mi, že díky Betynce se mám právě toto naučit. Protože to je to, co cloumá mým životem asi nejvíc. A myslím, že nejen mně. Protože připusťme si, my všichni, že se nám stává, někdy často a někdy jen občas, že se cítíme nepříjemně. Ale co za tím ve skutečnosti je? No přece naše představy a očekávání, co a jak bude, co se má stát, anebo jak se ten či onen člověk má chovat. Jenže realita je pak jiná, věci se ději jinak, situace se vyvíjí jinak, lidé se chovají jinak. Dle našeho názoru špatně, nevhodně. A nám pak zákonitě naskočí negativní emoce. Každému jiné. Dle jeho nastavení, bloků, programů, naturelu. …

No, ne že by tohle bylo pro mě něco nového pod sluncem, tohle přece vím už celé roky. Ale teď v souvislosti s Bety a jejím naturelem se to ukázalo tak markantně, že to nešlo přehlédnout. A hlavně, cítím, že tohle je alfa omega našeho života. Nás všech. Od toho se pak odvíjí naše spokojenost/nespokojenost s naším životem. A s tím souvisí úplně všechno. Jak vnímáme situace, lidi, ale i sebe samotné v každodenním životě. A jak to vše přijímáme. Především jak přijímáme sami sebe. Svoje konání, cítění. Protože co si budeme nalhávat, kolikrát za den si vyčítáme, že jsme udělali to či ono dle našeho mínění špatně? Kolikrát se zlobíme na lidi kolem sebe, že se chovají tak a tak, kolikrát za den jsme rozladěni, že se situace nevyvíjejí tak, jak my bychom si představovali….? Prostě naše spokojenost a nespokojenost je přímoúměrně spojená s našimi představami. A pokud si toto jsme schopni vždy a za každých okolností uvědomit a hlavně připustit, musí se nám žít lépe…. A další, pokud se nám toto podaří jednou, dvakrát…. časem se nám bude dařit častěji….. a odrazí se to i na realitě. Do života nám bude „přicházet“ více a více situací a lidí, kteří s námi budou rezonovat….

Ovšem je nutné si uvědomit, že tohle se nezmění hned, ale je to běh na dlouhou trať.

A jak si tak tohle všechno procítím, zalije mě k Bety láska a vděk…. A opět, jako už mnohokrát mi dojde, že náhody prostě nejsou. Protože není náhoda, jak už jsem pochopila a psala dříve, že jsem „vyfasovala“ takovéhle štěně. Není náhoda, že se Bambi reinkarnovala do takovéhle dračice, která mi tak často brnká na nervy. Není náhoda, že mi Bety ukazuje moje vlastní vnitřní nastavení. Moje věčné boje, vzdory, odmítání. Není náhoda, že se nechce podřídit nikomu a ničemu. Není náhoda, že se od mé milované Bambi tak diametrálně liší. No přece je tak tomu proto, abych si uvědomila, jak se chovám já sama, abych si uvědomila, že její odlišná nátura mě má „donutit“ přijmout ji „jinou“, odlišnou od mých představ a očekávání. A nejen to, ale abych si znovu a pořádně procítila, kde je „jádro pudla“ mých rozčarování a nespokojeností. Nejen v souvislosti s Bety, ale ve všem dění v mém životě.

Najednou mě zalije vděk, že mě dnes „cosi“ přinutilo zasednout po dlouhých měsících k počítači a zkusit se zase ptát a hlavně být připravená a otevřená i následným odpovědím.

„Děkuji, děkuji za vše.“