15. Postcovidové období

Covid, to je téma. Téma, které hýbe celým světem. A nejenom celým světem, ale bohužel i mně.

 

Už je to půl roku, co jsem jej prodělala, ale pořád mi není dobře. Respektive je mi zle. Ne, nejsem nemocná, jen mám velké problémy s dýcháním... Jj, já vím, mám dlouhá léta astma, takže není divu, že zrovna průdušky dostaly zabrat. Ale přece jen, je mi líto, že loňská lázeňská rekonvalescence vzala za své. A tak mi bylo dobře! Jenže už není. A přijde mi, že místo toho, aby se moje dýchání postupně lepšilo, je čím dál horší.

Až mě napadne objednat se k lékařce celostní medicíny, kam chodím už dlouhá léta. Ale ne pravidelně. Jen když mám nějaké potíže, se kterými si nevím rady a se kterými nechci chodit ke svému praktickému lékaři.

Vyšetření zde probíhá tak, že člověk stojí bosými nohami na kovové destičce a v ruce drží elektrody, a údaje z jeho těla jsou přenášeny do počítače. Ten pak vyhodnotí, co je kde závadného. A protože toho bývá většinou povícero, u mě teda vždycky, vypíchne, co je nejzávažnější a čemu je zapotřebí se věnovat prioritně. A na základě toho pak lékařka dalším měřením zjišťuje konkrétní informace, jak na tom ten či onen orgán je, a dle toho pak volí i příslušný lék. Buď nějaké homeopatikum nebo některou z Joalisek.

 

A tak jsem se objednala. A bylo zjištěno, že hlavní problém mám s plícema, jak taky jinak, že jo. A pak s játry a se žlučníkem. No, to je fakt, pobolívá mě.

Dostanu příslušné kapičky. Joalisky a nějaké homeo. A pak dostanu ještě jeden lék. No budeme tomu spíš říkat preparát. Lékařka říká, že tento pomáhá pacientům, kteří prodělali covid. A že jich je.

Odnesu si vše domů a začnu vše užívat. Jenže! I když jsem u onoho zázračného preparátu zvolila to nejjemnější dávkování, okamžitě se začnu dusit. A žlučník? Najednou mám pocit, jako by mi někdo dal do břicha cihlu. Tak moc mě tíží a tlačí….

Aha, teď si vzpomenu, že lékařka zmiňovala, že může být nějaká reakce. A pakliže bude, je třeba preparát vysadit, pár dní počkat a pak začít znovu s nižším dávkováním.

Přesně to tedy udělám. Jenže jen ho začnu užívat, a to jsem vzala fakt jen pár kapek, okamžitě je zase zle.

Jak to vypadá, tento zázračný preparát nebude pro mě. A tak volám lékařku a seznamuji ji, co se u mě děje.

Jasně, že je překvapená. Prý s ním má ty nejlepší zkušenosti a všem pacientům pomáhá. Jak je možné, že u mě vyvolává takovéto reakce?

Chci vědět, co onen preparát vlastně obsahuje. K mému překvapení jsou prý do něj krom pár vitamínů a minerálů nahrány i nějaké frekvence Covidu.

Aha, tak to je. Bodejť by mi nebylo zle! Jak nad tím tak dumám, je to vlastně něco podobného, jako když jsem před dávnými léty dostávala vakcíny a autovakcíny či léky podporující imunitu. A vždy jsem všechno nakonec musela ukončit kvůli rapidnímu zhoršení svého zdraví. Vlastně takhle to u mě vždy dopadlo i s mnohými zaručeně účinnými léčebnými metodami.

Je mi jasné, že ačkoli je ten preparát přímo zázračný pro většinu lidí, pro mě není. Teď se jen musím dát trochu do kupy. Jaro přede mnou a já potřebuji být fit.

 

Už delší dobu jsem objednaná na plicní. A tady nastává problém. Sestra mi chce natočit spirometrii. A tu já odmítám. Mám strach, abych z přístroje něco nechytila….

No jo, já vím, že tam jsou filtry, které by mě měly ochránit, jenže co když ty filtry nezachytí všechno? Přece jen, chodí sem pacienti s dýchacími problémy, tudíž i s covidem, a já si fakt nemůžu dovolit, abych se znovu nakazila.

A tak vyfasuji záznam do karty, že pacient odmítá vyšetření spirometrií a postupuji dál k lékařce.

Té nezbude nic jiného než si mě poslechnout a konstatovat, že průdušky teda nic moc….

To vím taky, že jo. Ptám se proto, zda by pro mě neměla jiný lék, než ten, co celé roky užívám. Samozřejmě že řeč je o kortikoidech, které beru už přes 40 let.

K mému překvapení se dozvím, že nějaký fungl nový lék tu je, a že ho můžu vyzkoušet.

Jsem ráda. Uvidím, zda zabere.

A zabral. Okamžitě se mi dýchání vylepšilo. Jenže vzápětí se objevily vedlejší účinky, a ne malé.

Takže opět žhavím dráty. Nedá se nic dělat, musím ho vysadit a vrátit se k tomu původnímu.

Ale přece jenom z návštěvy na plicním vzešlo něco dobrého. Když jsem se zmínila lékařce o tom, že jsem na netu objevila informaci o plicní rehabilitaci pro covidové pacienty a otázala se jí, zdali o tom něco neví, lékařka nejen že věděla, ale dokonce mi dala doporučení a kontakt na jednu takovou ordinaci. A dokonce hrazenou pojišťovnou.

 

O pár dní později se tam vydám. Jsem změřena – tím myslím míry mého hrudníku a břicha při nádechu i výdechu, doporučen jistý plicní přístroj, cosi jako plicní trenažér, díky němuž by se mi mělo zlepšit dýchání, ukázány cviky... a mažu domů.

 

A čas běží, začalo jaro, pracuji na zahradě co mi síly a dech dovolí. Naproti na pronajatém pozemku, zřizuji nové záhony, nechávám si přivézt dalšího půldruhého kubíku zeminy, kterou po zahradě rozvezu. Do kelímků zasadím semínka, vzrostlé sazeničky pak otužuji na sluníčku a nakonec je zasadím jak do skleníku, tak i naproti na zahradu. Prostě normální jarní práce, které tak miluji.

Miluju celé tohle jarní období. Pozorovat, jak se rostlinky od počátečního semínka mění ve vzrostlé a posléze plodící rostliny.

 

Po nějaké době se mi přece jenom pozvolna dýchání lepší. Jsem ráda, konečně můžu chodit na delší procházky. To jsem vlastně zapomněla zmínit, mám hůlky a s těmi chodím na procházky. Tady je pro to vhodné okolí. Dosud jsem ale kvůli problémům s dechem chodila jen krátké trasy, teď se odvažuji dál a dál. A vždy mám ohromnou radost, když vidím, kolik kilometrů jsem ušla.

 

Abych se snad co se týká zdravotních problémů nenudila, začne mě bolet žlučník. A ne málo. A každý den víc a víc.

No jo, mám s ním problémy už dlouho, nejhorší to bylo při covidu. A od té doby každou chvíli zabolí. Ovšem teď, to je fakt síla!

Beru si přírodní preparáty na podporu trávení, beru si i lék, co tu mám z minulosti, ale místo toho, aby se mi ulevilo, bolesti gradují. A večer se blíží.

Hela, když mě vidí, jak se kroutím, doporučuje mi, abych se sebrala a jela nechat vyšetřit do Motola, abych to pak nemusela řešit v noci. Můj praktický lékař má totiž dovolenou.

A tak si pro sichr sbalím do ruksaku věci, to pro případ, že by si mě tam nechali. Hledám spojení jak se do Prahy dostanu... A jedu.

Do motolské nemocnice dorazím někdy v půl osmé večer. A nastává problém. Nevím, kde je ambulance a není člověka, kterého bych se zeptala. Je tu totiž liduprázdno. Bloudím po chodbách a hledám ceduli, která by mě nasměrovala tím správným směrem.

Kéž bych potkala alespoň jednoho človíčka, který by mi poradil. Naštěstí po nějaké době bloudění narazím na pána, který mě k ambulanci nasměruje.

A tak se konečně dostávám do obrovské čekárny plné lidí. Postavím se do fronty k okénku a když na mě přijde řada, přednesu své zdravotní potíže.

Ne, nebudu komentovat, jak náš rozhovor probíhal. Snad jen podotknu, že k tomu, jak je mi blbě fyzicky, přidala se i psychika.

A jdu se posadit. Kolem mě sedí lidé v hloučcích nebo alespoň v párech. Jasně, nikdo tu není sám, jen já jsem tu sama.

Čas běží, kroutím se bolestí, už nevím, jak si sednout. A čekám a čekám. Samozřejmě, že lidi jsou voláni do ambulancí podle urgentnosti. Na mě přišla řada až za dvě hodiny, někdy v půl jedenácté. Jdu dovnitř, odrecituji problémy, doktor mě vyšetří, změří tlak. Mám 195/105. Bodejť by ne, když jsem vynervovaná a vystresovaná od bolesti i čekání. A nebudu si nalhávat, i od strachu. Je mi nabrána krev a poté se jdu zase posadit do čekárny, teď už prázdné, kde mám čekat na výsledek…

Po další hodině čekání se dozvím verdikt. Naštěstí z krve zánět patrný není, i jaterní testy mám v pořádku. Dostanu injekci na bolest (podotýkám, že upozorňuji na své alergie) a jsem vypuštěna s tím, že na hospitalizaci to není. Jdu si proto objednat taxík, který mě odveze domů. Domů přijedu někdy po půl jedné v noci…..

Jak jsem ráda, že jsem doma! Fofrem vyvenčím Bety, vyndám věci z ruksaku, osprchuji se a hurá do postele…..

Jenže místo radosti z toho, že už jsem doma ve své postýlce, začínají se mi svírat průdušky. Postupně víc a víc, až je tu astmatický záchvat jako hrom. A je to tady - alergická reakce na injekci!

Ach jo, i když si několikrát fouknu spray na dušnost, dusím se čím dál víc.

Je mi jasné, že tohle sama nezvládnu, a tak ač nerada, volám rychlou. Se zbytky dechu nadiktuji vše potřebné, jdu se obléct a sbalit si zase věci.

Přijede sanitka i s vozem, ve kterém je lékařka.

Myslela jsem, že mě vyšetří doma, ale ne, mám se přesunout do sanitky. A tam mě nejen vyšetří, ale hlavně zavedou infuzi s léky. Jak na astmatický záchvat, tak na zlidnění.

A řeší se, kam mě odvezou. Jestli jako reklamaci do Motola nebo do Kladna.

Nechci nikam, vždyť je mi už skoro dobře.

Ale je mi řečeno, že alergická reakce může přijít ve dvou vlnách, takže nemocnice je nutná.

Nakonec mě odvezou do Kladna.

V Kladně dostanu další infuzi a s konstatováním, že na hospitalizaci to není, mě vyhodí z ambulance na chodbu. A mám si sehnat odvoz.

No jo, ale kde asi v půl třetí ráno? A tak lovím na mobilu čísla na nějaké taxi.

Ovšem nastává problém. Pražské taxi do Kladna nepojede. Proto hledám na netu – ještě že mám nějaká data, taxi jiné, které by mě z Kladna do Unhoště odvezlo.

Hurá, podařilo se! Taxi přijede a přiveze mě až k nám před dům. A do postele se dostávám až někdy po třetí hodině ranní. Ale hlavně že jsem doma.

 

V následujících dnech pak lítám po doktorech. Potřebuji přece sono žlučníku, které mi v nemocnici neudělali. A když už se konečně po měsíci na sono dostanu, dřívější termín totiž nebyl, je konstatováno, že mám zánět žlučníku a že je to na operaci.

A to je průšvih! Já na operaci nechci a ani nemůžu! A mám pro to povícero důvodů.

 

Od chvíle, co mě žlučník vzal, jsem na přísné dietě. Nejdřív můžu jen suchou veku, bramborovou kaši… a nic jiného. Až po nějaké době se odvážím přibrat i jiné potraviny. Jasně že přísně dietní.

A do toho všeho jsem přihlášená s Bety na výstavu. Naši první výstavu. Protože jsem odkázaná na MHD, vybírala jsem nějakou takovou, která je pro mě dostupná. Takže míříme do Horních Počernic. Pro Pražáky nebo ty, co jezdí autem, to není problém, pro mě je to cesta složitá. Autobusem do Prahy, pak metrem z jedné konečné na druhou… a pak ještě busem. Problém je, že Bety je vystrašená, vystresovaná. Tolik hluku, tolik lidí a zřejmě i pachů. Ale co se dá dělat.

Ještě že jsme na Černém mostě narazily na paní s pejskem, která na výstavu taky jela, a s tou jsme pak absolvovaly jak zbytek cesty, tak i samotnou výstavu. Bety byla na téhle výstavě jediný pražský krysařík a zvládla ji na výbornou. Dostaly jsme krásné ocenění.

Jen si nechám zapsat výsledek výstavy do průkazu původu a už uháním na autobus, abych se dostala domů co možná nejdřív.

Uf, to teda bylo! Protože jsem pořád ještě na suchých houskách, slabostí se mi podlamují nohy, a k tomu ještě stres jak z cesty, tak i ze samotné výstavy.

Ale máme za sebou první výstavu. Hurá!