1. Vysoká škola života

Život je škola, náročná škola. Teda v mém případě je náročná. Přijde mi, že je to vysoká škola života, skoro až ta úplně nejvyšší, neb jde o hodně. Jde totiž o život... Jo, já vím, všichni si procházíme jednou učební látkou za druhou, a každému se dostává přesně toho, co jeho duše potřebuje. Jenže mně připadá, že ta moje duše si buď tak v minulých životech zavařila a ode mě se teď chce, abych všechen ten mnoha-inkarnacový bordel v tomto životě vyčistila a očistila jak sebe, tak i svou duši... anebo je moje duše opravdu tak ctižádostivá, jak já celá léta tvrdím, a pro tento život si připravila obzvlášť výživnou učební látku? ... No, ať je to tak či onak... anebo úplně jinak, život mi dává pořádně zabrat.

A proč teď po delší době zase píšu o škole života? Protože v tomto roce šlo o hodně. Jak už jsem zmínila v úvodu, šlo o můj život. A nejen o ten můj...

 

Abych vše osvětlila, musím se vrátit o několik měsíců zpět... No, vlastně bych se měla vrátit ještě hlouběji do minulosti, a to o několik let zpět. Do doby, kdy jsem ještě bydlela ve svém domečku na chuchelském vršku.

Nacházíme se tedy v roce 2014. Bydlím ve svém novotou vonícím domečku. Jak už jsem psala jinde, měsíc po přestěhování mě tu zastihla povodeň. Jasně, asi každého napadne, jak by mě na chuchelském vršku velká voda mohla ohrozit. Leč ohrozila. Kus zahrady byl zcela pod vodou, ale co bylo horší, že voda natekla i pod domeček... A to byl průšvih... Ale co bylo úplně nejhorší, že mě ta velká voda odřízla od civilizace, neb silnice dole v Chuchli byly zcela pod vodou, tudíž nebylo možno se odtud dostat ani do Prahy, stejně pak samozřejmě i zpátky domů... A jak už jsem psala jinde, po dobu nezbytně nutnou jsem se proto musela dočasně přemístit do svého předešlého působiště, do bytu na Hájích. Až když voda opadla, mohla jsem se domů vrátit a zahájit příslušné kroky k nápravě škod, jež voda na domečku způsobila...

Dalo mi to zabrat, jak fyzicky, psychicky, ale samozřejmě i finančně. Ale zdařilo se. Ty největší škody byly zažehnány a já si tu bydlení po zbytek roku užívala. Ale jen do nástupu zimy. Tehdy se totiž vyvrbily potíže, které by mě v létě ani ve snu nenapadly. Jednou z nepříjemností bylo to, že všichni chataři na podzim odjeli a najednou bylo kolem mě pusto... Teda v naší ulici bylo jako po vymření, kdežto o pár ulic dál bylo docela živo. Ale protože v té naší byli převážně chataři důchodci, kteří samozřejmě své chaty a zahrady na podzim zazimovali, jen udeřily první mrazíky, někdy i dříve, odjeli pryč. A já tu zůstala, sama s Bambi. Už to samotné bylo nepříjemné. Ale co mi tu ten zimní pobyt ještě navíc znepříjemňovalo, to byla absence veřejného osvětlení. Ani jeden kandelábr tu nebyl. Možná si to člověk bydlící ve městě nedokáže ani představit, ale tady jakmile se sešeřilo a nastala tma, byla tu tma tmoucí, kdy si člověk neviděl ani na špičku nosu. Copak o to, když jsem byla uvnitř v domečku, nevadilo mi to, ale každé ráno jsem se musela vydat k autobusové zastávce, tudíž za tmy, stejně tak za tmy jsem se i vracela z práce domů. S čelovkou na hlavě... A s čelovkou jsem chodila i po zahradě. To když jsem venčila Bambi, nebo když jsem šla pro dříví, abych mohla přiložit do kamen, anebo když jsem potřebovala na zahradě cokoli udělat.

Necítila jsem se tu dobře. Občas na mě padl strach, že kdyby se se mnou něco stalo, nebo mě třeba někdo přepadl, pomoci že bych se nedovolala. A že se tu občas objevovali všelijací. Tu brzy ráno, zrovna když jsem šla na autobus, pro představu bylo to před šestou hodinou ranní, se náhle z lesa kdosi vynořil a v té chvíli by se krve ve mně nedořezal, každou chvíli se všude kolem ozývaly podivné zvuky. Občas přijela policie a vyháněla z chat lidi, co tam neměli co dělat. Prostě pro samotnou ženskou to nebylo zrovna příjemné.

Nakonec jsem ale zimu přežila bez úhony a těšila se na jaro. A tehdy přišel návrh mladých k přestěhování, respektive sestěhování nás všech dohromady. To proto, že oni se chystali opustit Prahu, přestěhovat se někam do svého, a co já tady, že jo?

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, zda do toho jít nebo ne. Nebýt té dlouhé a nepříjemné zimy, nebýt toho, že bylo třeba ještě tolik věcí tady zařídit a peníze a síly už docházely, bylo mi tu přece fajn. Fajn ano, ale ...

A proč jsem teda váhala? Lekalo mě to naše společné soužití. Nedokázala jsem si představit, jak bude probíhat, a co všechno do našich životů přinese.

Události se ale daly do pohybu. Mladým se podařilo objevit dům se zahradou v Unhošti. To místo je okouzlilo natolik, že dům koupili a přestěhovali se sem. A teď přišlo na přetřes, co bude se mnou tady v Chuchli.

Vzhledem k tomu, že kromě jejich domu tu byl takový menší domeček, nabízela se možnost, že v něm bych mohla bydlet já. Bylo by to ono dvougenerační bydlení, které mladí původně plánovali.

Jenže situace se každou chvíli měnila. Jednou mi bylo řečeno, že se mnou počítají, jindy zase že ne. Nakonec jsme se dohodli, že se přestěhuji a že můj domeček se pokusíme prodat.

A tak jsme s Helou přes server Bezrealitky podaly inzerát a čekaly, co se bude dít.

Samozřejmě že první se ozvali realiťáci.

Dlouho jsme jejich tlaku odolávaly, až po vzájemné dohodě jsem se pro jednu z realitek rozhodla. A začaly chodit návštěvy.

Jenže! Pokaždé se objevil nějaký háček. Copak lokalita se jim líbila, ale většinou jim vadilo, že domeček je pro víc lidí malý a kvůli stavební uzávěře není možné ho jakýmikoli způsobe rozšířit, případně se jim nepozdávala doprava, či něco jiného... Prostě nakonec z toho nebylo nic.

Další zima se pomalu blížila. A protože ta předešlá byla pro mě náročná a dá se říct i nebezpečná, domluvili jsme se, že na zimu se přestěhuji k nim, respektive do toho malinkatého domečku naproti tomu jejich velkému, a tam zimu přečkám. Jen jsem nevěděla, co všechno mám vzít s sebou. Zda jen to nezbytné na pár měsíců, nebo úplně všechno.

Nakonec jsem se přestěhovala se vším všudy s tím, že domeček příští rok znovu nabídneme k prodeji a za utržené peníze mladí splatí hypotéku, kterou si na koupi domu vzali.

 

Začátky tu byly krušné. Byly to nervy. Často jsem litovala, že jsem se k přestěhování nechala přemluvit. Možná že mladí taky litovali, ale to byl jejich problém. A zase můj problém byl, že mi chvílemi bylo opravdu ouzko a smutno. O dalších emocích raději pomlčím...

Ale stalo se a už jsem tady. Hned zjara jsme začaly s Helou domeček znovu inzerovat. Ale stále se nic nedělo. Stále ty samé námitky. Až mi Hela dohodila makléře, který pomohl jim najít bydlení v Unhošti. A pak se konečně zdařilo. Domeček byl prodán mladým manželům, kterým učarovalo jak místo, tak i domeček samotný. Bodejť by taky ne, bylo tu tak nádherně!

Ale už mi neříkal „pane“. Byla jsem nájemnicí ve vejminku v Unhošti, jak já jsem svůj nový příbytek, pojmenovala.

 

První měsíce, roky tu byly opravdu krušné. Naše společné soužití mi dávalo pořádně zabrat. Asi i proto, že každý měl jinou představu. Teda abych to upřesnila, týkalo se to především zahrady. Té zahrady, kterou jsme měli společnou. Mladí měli tu svou představu, a z té nehodlali ani o milimetr slevit.

A co to dělalo se mnou? To je přece jasné. Já, která jsem byla v posledních patnácti letech zvyklá v Chuchli si pěstovat, co jsem chtěla a jak jsem chtěla, tady mi byla notně přistřižena křidélka. Musela jsem se podřídit. Tj., zachovat zahradu okrasnou, zatímco já chtěla samozřejmě i zahradu užitkovou...

Nebylo to pro mě snadné. Netýkalo se to totiž jen zahradničení, ale i jiných věcí. A tak kvůli rozdílným názorům a představám o mnohém docházelo mezi námi k častým nedorozuměním až střetům... A protože v minulých letech jsem si rozhodovala a dělala všechno, jak jsem chtěla já, a hlavně proto, že odjakživa jsem nepřizpůsobivý jedinec, a nikdy jsem se podřizovat nechtěla, mezi námi ani jsem nemusela, proto teď v tomhle zralém věku jsem měla pocit, že se děje něco, co jde přes mou přirozenost...

A byl tu ještě jeden zásadní problém. Hned od samého začátku, co jsem se sem nastěhovala, vyšlo najevo, že vejminek není až tak v dobrém stavu, jak se na první pohled zdál. A k tomu, aby byl obyvatelný, aniž by mě to zdravotně zdecimovalo, bylo zapotřebí jistých stavebních úprav... Snad je pochopitelné, že i tohle se promítlo do našich vzájemných vztahů...

No, byla to síla. Ale pořád někde vzadu v hlavě jsem měla myšlenku, že takhle to má být. Že tohle je má jediná šance vyčistit všechno dosud nevyčištěné. Kdybych zůstala v Chuchli a mladí byli v Unhošti, mnohé by zůstalo skryto. A protože jsem před lety nastoupila cestu "vědomého žití", bylo mi jasné, že je jen jediný způsob, jak se dobrat zlepšení našich vztahů, totiž - ono skryté a nevyčištěné zpracovat, vyčistit. A tak jsem průběžně chodila na různé terapie a objevovala a rozkrývala letité nánosy všech možných programů a přesvědčení, jež jsem čistila a čistila a čistila... a opravdu se pak mnohé zlepšilo...

 

Ale občas to stále ještě mezi námi zaskřípalo.... Až jednou, kdy jsem se opět snažila vyrovnat se s pro mě nepříjemnou situací, vyplývající ze společného bydlení, náhle na mě vykouklo něco, co už jsem tak nějak podvědomě věděla dlouho. Ale teď mě to pochopení zasáhlo až do hloubi mé duše.

Celé to shrnu takto:

Život je jedna veliká HRA a my v ní každý vyfasujeme určitou roli, kterou máme zvládnout. Já si vybrala to naše společné bydlení, protože přesně k tomuhle mě asi moje duše nebo já nevím co ve mně silně táhlo. Věděla jsem, že do toho mám jít... No, mezi námi, ono moc možností na výběr ani nebylo. Tím, že se mladí stěhovali z Prahy a já měla v té době chuchelského žití zrovna tak akorát (o tom jsem se rozepisovala jinde), jsem na nabídku společného bydlení nakonec kývla. A věděla jsem, že je to správné rozhodnutí. A možná přesně takhle se to mělo vyvrbit. Abych v podstatě jinou možnost ani neměla. Kdybych totiž byla v Chuchli spokojená a bez problémů, jako tomu bylo na začátku, asi bych si to sakra rozmýšlela... Ale zpět k těm rolím. Když to budu brát s tímto přístupem, je nutné se zeptat, co se ode mě asi v této roli očekává?... Abych se vzpěčovala, rozčilovala či urážela? Určitě ne. Když to vezmu tak, že okolnosti nás dotlačily ke společnému bydlení, a ještě za jakých podmínek, je třeba, abych se z ničeho „neposírala“. A tak opět, po tolika letech, přichází ke slovu pokora. Sklonit hlavu a přijmout, že takhle to tu je nastavené, a s tím že se moc dělat nedá. Nejde ale o to, nechat na sobě dříví štípat. To ne. Ale až se zase dostanu do nějaké pro mě nepříjemné situace, vždy si říct – život je hra a tohle je moje role v ní... A zachovat si chladnou hlavu a být v klidu. A věnovat se tomu, co mě baví, co mě naplňuje, co mi přináší radost. A ostatní hodit za hlavu. Prostě zůstat ve svém středu a nenechat se z něj ničím a nikým vyhodit. Nebo ještě jinak – ať je realita jakákoli, nechtít ji změnit, ale změnit svůj přístup k ní...

Tenhle „nový“ postoj se odteď snažím si udržet ať se děje co se děje. A ono to funguje!