12. Bety a já

Kapitolu o tom, jak jsem si domů přivezla domů štěně, jsem uzavírala nadšeným popisem toho, jak je nám tu spolu skvěle. To jsem ovšem netušila, jakou učební látku mi tohle štěně do života přinese.

A jaká že je to učební látka? Přece to, co asi hýbe nám všem životem nejvíc a často - naše představy versus realita.

A jaké byly moje představy?

No jaké asi. Že Bety bude věrná kopie Bambi, nebo-li že budu mít doma zase pohodového, poslušného pejska, se kterým budu prožívat klid a pohodu.

A jaká je realita? První dny jsem si opravdu Betynku užívala. Jenže do toho přišla nemoc. Ochořela jsem koronavirem a musela jsem se věnovat především sobě, aby mě tato nemoc nepřeválcovala, abych ji zvládla sama svým vlastním úsilím bez pomoci lékařů.

A zdařilo se.

Co se ale nezdařilo, bylo naše společné soužití – Bety a já.

Betynka byla a je totiž od samého začátku všechno jiné než pohodářka. Je to divoška, dračice, chová se jak divá zvěř… A navíc je hyperaktivní. Být to dítě, její chování bych snad označila za ADHD ;-).

Možná si teď ťukáte na čelo a říkáte si, jak můžu víc jak půlkilové štěně označovat tak nelichotivými názvy. Ale já to vysvětlím.

V úvodu ještě musím zmínit, že se naplnila slova kolegyně, která mě dopředu varovala, abych se vyvarovala srovnávání Bambi s novým pejskem. Protože druhá Bambi už nebude.

A opravdu není. Tohle škvrně se totiž od samého začátku jeví téměř jako nezvladatelné. S čímkoli se k ní přiblížím, na to se vrhá, kouše a trhá to. Nic před ní neobstojí…

No jo, jako bych slyšela – Tohle přece štěňata dělají!

Ano, dělají. Ovšem, to co předvádí Bety, je nad rámec „normálního“ chování štěňat. Čiší z ní totiž neskutečná divokost, dravost až nezvladatelnost.

Nejvíc se to projevuje v momentě, kdy ji potřebuji dát obojek a vodítko. V té chvíli nastává něco jako „boj o život“. Bety se po všem ohání, válí se po zemi, pere se se mnou, kouše všechno – mě i obojek. Jsou to neskutečné boje, které často nakonec musím vzdát, protože jí ho prostě navléknout nejsem schopná. A že zkouším všechno – po dobrém, kdy na ni láskyplně promlouvám, aby mi po chvíli ruply nervy a zařvu na ni.

Ale nezabírá nic, ani domluvy, ani křik. A tak obojek nakonec celá rozčilená odhodím a jdu se trochu uklidnit, abych to za chvíli zkusila znovu. A opakuje se to samé, opět boj – kdo s koho.

A když už se mi po několikaminutovém boji podaří obojek navléct a celá schvácená vypustím Bety na zahradu, to samé se pak opakuje, když jí chci obojek sundat. Opět dochází k boji.

Marně Bety vysvětluji, že ji chci obojku zbavit, opět se se mnou pere, jako by jí šlo o život.

A to nemluvím o tom, že po celou dobu, co ho má, se ho snaží packou odstranit.

Ano, pamatuji si, že i Bambi byl zpočátku obojek nepříjemný a škrábala se na krku, ale neexistovalo, že by se mnou o cokoli bojovala. Klidně si vše nechala navléct, obléknout...

A to samé máme s vodítkem. To už mi přijde, že jde fakt o život. Ne můj, ale Bety. Zamotává se do něj, hryže ho, málem se jím uškrtí.

Mnohdy to vzdám a vypustím Bety na zahradu na volno, ale vím, že ji jak na obojek tak i na vodítko zvyknout musím.

Zkouším se ptát na Facebooku ve skupině pražských krysaříků, jestli by mi někdo neporadil, zkouším se ptát i chovatelky. Ale ta se svou fenkou, sestrou Betynky, problém nemá. Takže si s tím musím nějak poradit sama.

 

A jak tak jednou poté, co se snažím po právě proživším boji s Bety uklidnit, vzpomenu si na situaci, kterou jsem před lety zažila s Bambi. Tehdy se totiž u ní, jinak naprosté pohodářky, náhle objevil problém s jejím chováním. Ten nastal v době, kdy jsme se v krátké době několikrát přestěhovaly a ona tehdy doma začala dělat brajgl. Když jsem to zmínila v práci, kolegyně mi doporučila paní, která míchala Bachovy esence pro domácí mazlíčky. A já jí zavolala, vylíčila situaci, paní namíchala kapičky, a Bambi se po několika dnech úplně zklidnila.

A tak jsem si teď na onu paní vzpomněla, vyhledala její telefonní číslo a zkoušela jí zavolat. Optala jsem se jí, zda kapičky ještě míchá.

Paní pravila, že ano a zeptala se, v čem tkví náš problém.

Asi hodinu jsem jí líčila, kde je jádro pudla, a co ona na to. Zda si myslí, že by i v tomto případě kapičky mohly pomoct. Zdůrazňovala jsem, že hlavní zádrhel je v tom, že Bety odmítá úplně všechno. A protože vím, že je zapotřebí pojmenovat hlavně emoce, vyzdvihla jsem její odpor, vzdor a odmítání.

Paní odpověděla, že zkusí něco namíchat.

Namíchala a poslala.

Jenže nastal problém. Jak dostat kapky do psa, který odmítá všechno a nelze se k němu ani pořádně přiblížit, aniž by se po vás, či vaší ruce ohnal? Natož jak do něj vpravit kapky? A ještě k tomu pravidelně a minimálně čtyřikrát denně?

Tak opět telefon, kdy s paní konzultuji, jak do psa kapky dostat. Něco sice poradila, ale její rady si minuly účinkem.

Zkoušela jsem všechno možné, až jsem nakonec vymyslela následující. Na dlaň jsem si rozdrobila malinkatý kousek psího piškotku, ale fakt jen pár drobků, na ty jsem nakapala příslušné kapičky a dala Bety k olíznutí.

Naštěstí vůně či chuť piškotků, byť v tak malém množství, pro ni byla natolik lákavá, že ruku vždy olízla.

 

Po nějaké době jsem měla pocit, že se Bety přece jenom trochu zklidnila. I když s obojkem i vodítkem byly problémy stále….

Mezitím jsem si ale lámala hlavu, jak je možné, že jsem „vyfasovala“ takovéhle štěně? Vždyť mi chovatelkou bylo řečeno, že Bety je ta klidnější a mazlivější než ostatní sourozenci. Jak tedy asi vypadají ostatní? A co si budeme povídat, takhle si teda klidné štěně nepředstavuji… Mazlivá opravdu je. Chce být neustále u mě. Jenže! Ani tohle neprobíhá v klidu. Násilím se ke mně dere, ať dělám co dělám. Skáče po mně, olizuje mi obličej, pusu, nos, uši, vlasy, ruce, nohy… a nenechá se od toho ničím odradit. Nepomáhají zákazy, příkazy. Je to prostě divoška.

A zase, možná si řeknete, tohle je přece u štěňat normální. Ano, normální by to bylo, ale opět, i v tomhle je její chování přes míru. A hlavně, stejně jako v jiných situacích, nedá se absolutně nijak a ničím zkrotit…

Ale abych se vrátila k tomu, co se mi celou dobu honí hlavou. Je náhoda, že zrovna já mám takhle akční štěně, které mi místy až přerůstá přes hlavu a nejsem schopna ho zvládnout? Přece jsem se tak moc těšila, že si s novým pejskem budu užívat? Jenže místo toho mám nervy na pochodu… No jo, ale já přece vím, že náhody nejsou, tak proč se mi toto děje?

Jak se tak zaobírám nastalou situací najednou mi něco dojde. Za prvé – Bety se narodila koncem července, to znamená ve znamení Lva. Tak se tedy jako lev chová. A hned vidím souvislosti. O tom, jak jsem se lvy propojená sice píši jinde, jen zmíním, že mám lva jako silové zvíře, a pak ty moje neuvěřitelně krásně prožité návštěvy u lví rodinky i lví babičky při šamanských putováních. To přece nemůže být náhoda, že mám doma psa ve Lvu narozeném, ne?

A další – když si uvědomím, jaké problematické vlastnosti Betynky jsem uváděla kvůli namíchání kapiček - vzdor, odpor, odmítání, boj, proti všemu a všem. Vždyť to samé jsem já! Že by náhoda? Jasně že ne!

A co z toho teda pro mě vyplývá? Že s tím musím něco udělat… No jo, ale jak na to?

Zkouším se v meditaci napojit na sebe a učinit rozhodnutí, že jsem ochotná se tohoto svého nastavení vzdát… Jenže se mi jaksi nedaří…

 

Shodou okolností jdu v těchto dnech zrovna na terapii, a tak se zmíním i o štěňátku, které vykazuje stejné povahové vlastnosti jako mám já.

Terapeutka se zasměje a pak mi řekne: „A co kdybys objednala kapičky i pro sebe a braly jste je obě současně? Třeba by se ti podařilo udělat něco ty sama se sebou, a tím se to odrazí i na chování Bety? Zkus to, za to nic nedáš.“

Tak jo, je to dobrý nápad. Hned volám paní a objednávám další lahvičku kapiček pro Bety a zmíním se i o tom, že bych chtěla ty samé i pro sebe, neb disponuji stejnými povahovými vlastnostmi jako Bety.

Ani se nedivím, že paní se také zasměje a praví, že kapičky namíchá.

A tak jsme začaly brát kapičky s Bety obě najednou. Na sobě sice žádných změn nepozoruji, i když kdoví, možná na hlubší, podvědomé úrovni k nějaké změně došlo, ale Bety se postupně začala zklidňovat. Pomalounku, ale přece.

Netuším, zda je to tím, že se jako štěně nějak ve svém vývoji posunula sama, nebo že by zapůsobily kapičky?

Na každý pád už se mi daří obléct jí jak obojek, tak i vodítko, a po krátkém boji dokonce i obleček. Předtím totiž stačilo, že jsem se k ní s oblečkem jen přiblížila a už se na něj vrhala a kousala a rvala ho, že absolutně nepřicházelo v úvahu, že bych jí ho oblékla. Nejsem příznivcem oblékání pejsků jen tak pro parádu, jenže začala zima a bylo nutné ji něco obléknout. Krysaříci jsou drobní pejskové a štěňata obzvlášť.

A mezitím jsem dál přemýšlela o tom, proč mám takového, z mého pohledu problematického pejska. Proč u Bety nic neprobíhá v pohodě, ale jen a jen s problémama?

 

Po nějaké době jsem šla na další terapii, ke kamarádce. Nejdřív ze všeho jsem vylíčila trampoty s Bety. A zmínila jsem, co všechno do mého života přinesla Bambi. Hlavně lásku. Ale teď? Jen nervy.

A kamarádka mi na to řekla: „Co když je to tak, že Bambi k tobě přišla v jiné fázi tvého života? Měla tě naučit otevřít se lásce, naučit se ji přijímat i dávat… Proto byla pohodář a kliďas... Bety k tobě přišla v další fázi tvého života, aby ti ukázala, zobrazila tvoje vlastní nastavení - vztek, vzdor, odmítání, a aby ti pomohla vyčistit vzteky, které máš v sobě naskládané za celý život. Proto je třeba ve chvíli, kdy pocítíš vztek, když tě něčím vyprovokuje, procítit si ten vztek, ale překlopit jej na vděk, že ji tu máš."

Jo jo, má naprostou pravdu, je to tak.

Na závěr jsme ještě provedly krátkou konstelaci, do které jsem si postavila Bambi, Bety i svou bezmocnost a vztek. A poté se mi ulevilo. Hodně. Díky právě prožitému jsem se tak nějak vnitřně srovnala s realitou, která se lišila od mých očekávání. A sice, že mám sice doma vytouženého pejska, ale že Bety je úplně jiná než mnou oplakávaná Bambi... A možná je to tak, jak jsem se dočetla, že naši mazlíčci se k nám vracejí v podobě jiného zvířete, a tak je Bety ve skutečnosti znovuinkarnovaná Bambi, tentokrát ovšem v nové "roli" ;-).

 

A čas běží. Betynce je už půl roku a jsme spolu - jak že je to dlouho? Už jsou to čtyři měsíce. Naše soužití se pomaloučku a velice zvolna uklidňuje. Bety sice občas, někdy více, jindy méně, o něco/s něčím bojuje a chvílema se chová jako nevyzpytatelná dračice, kterou je zapotřebí zkrotit, jak já říkám je třeba jí trochu „přistřihnout křidélka“ .... No, mezi námi, i mně byla v posledních letech značně přistřižena křidélka a z vlastní praxe vím, jak se tomu člověk brání, ale Bety tak nějak už pochopila, že je třeba poslouchat. Alespoň někdy :-). Faktem ale zůstává, že musím být neustále ve střehu... No, uvidíme, co přinesou dny příští. Ovšem s ohledem na to, co jsem se dočetla o psech narozených ve znamení LVA, a sice že v mládí jsou hůře zvladatelní...vlastně ani není se čemu divit, když jsou to LVI, že jo..., tak pokud s nimi zvládneme pubertu, budou nám prý skvělými a věrnými společníky. To jsem teda opravdu zvědavá, co všechno nás s Bety ještě čeká :-) ....

A místo foteček jsou tu videa: Bety 1 Bety 2 Bety 3 Bety 4