5. Covidstory 1

Jak ten čas letí. Léto je pryč a přihlásil se podzim. A tím se dostávám k přítomnosti, o níž jsem se zmiňovala na začátku této knihy.

Je středa ráno, jsem už v bundě přichystaná u dveří k odchodu do práce. Hlídám si hodinky, abych stihla autobus. Jenže. Od samého rána mi je tak nějak divně, z ničeho nic kašlu, sotva dýchám. Nepřikládám tomu ale pozornost doufajíc, že po cestě se mi uleví... No, nevím, kam jsem dala rozum, bylo přece jasné, že se mi ulevit nemůže ani náhodou. Pak mě ale napadne, už jak jsem tak přichystaná u dveří, že si pro jistotu změřím teplotu. Sichr je sichr, že jo.

Ve chvíli, kdy zjistím, že ji mám zvýšenou, je rozhodnuto. Na teploty netrpím, takže jakmile se objeví teplota byť jenom zvýšená, znamená to průšvih, a je třeba zůstat doma v teple.

Odstrojím se, padnu na gauč a v rychlosti napíšu mail do práce, že se o mě cosi pokouší, a že teda zůstávám doma.

Celý den pospávám, totálně vyčerpaná, motá se se mnou celý svět. Ale co je horší, sužuje mě suchý dráždivý kašel. Můžu se roztrhnout, jak je prudký. A to mi dělá starosti.

Ale pořád si říkám – no, je to nějaká zákeřná viróza, a tu já zvládnu.

Napíšu textovku Hele, že zůstávám doma, neb se o mě něco pokouší, a jsem ráda, že nikam nemusím.

Celý den je mi zle, kašel se stále zhoršuje.

Hela se pravidelně přeptává, jak mi je a nabádá mě, abych šla k lékaři. Já mám ale pořád pocit, že to zvládnu i bez lékaře. Sama.

Ležím na gauči a zírám na televizi, aniž bych vnímala, oč tam jde. Hlavně když to odvede mé myšlenky od strachu, který se mě postupně zmocňuje.

Večer mám už horečku a kašel je stále dusivější.

Tím je rozhodnuto, zítra chca nechca k tomu lékaři jít musím. Jen mám obavy z cesty. Stále se mi totiž neskutečně motá hlava a skoro se neudržím na nohou. A navíc mám hlad. Nejsem totiž schopná do sebe nic dostat. A tak jsem na suchých houskách. Není tedy divu, že krom už zmíněných potíží jsem taky pořádně zesláblá.

A čeká mě cesta autobusem do Prahy, pak cesta metrem, a hlavně od metra je to k lékaři docela slušný kus... No, kus. Když mi nic není, zvládnu to levou zadní, ale dnes se toho lekám.

No, nakonec jsem to zvládla, ale s odřenýma ušima. Copak jízda autobusem a metrem, to ještě šlo, ale pak ten kus pěšky. Ten mi dal zabrat. Šourala jsem se pomalu jak stará babča, opatrně nadechujíc, abych se zase nerozkašlala.

Konečně jsem tu. Přicházím do čekárny. Naštěstí je tu jen pár lidí. Snad to tu přečkám.

Přečkala jsem a už jsem v ordinaci.

Doktor se táže, cože mi je.

Odvětím, že mě skolila nějaká viróza.

No, moc mi nevěří, asi na mě není nic vidět. Ovšem jen do okamžiku, kdy se rozkašlu. Opět tím hrozným dávivým kašlem.

Doktor mě vyšetří, sestra nabere krev na CRP, a v mezičase mu vypovím, jak nemoc probíhala.

A je to tu – CRP 220!

No, to je průšvih. Aspoň to vidím dle reakce lékaře. Bere si roušku a zmíní cosi o tom, že se teď vyskytuje i černý kašel.

Namítnu, že v dětství jsem ho prodělala.

To nevadí, můžu ho klidně dostat ještě jednou.

Vyfasuji recepty jak na antibiotika, tak i na Prednison, a s varováním, že kdyby léky nezabraly, mám vyhledat pohotovost.

Dostanu papír na rentgen plic, mám si tam hned zajít.

Konečně mám za sebou i ten. Vycházím ven na ulici a dívám se, kdy mi jede autobus zpátky do Unhoště.

Když si přichvátnu, mohla bych jeden chytit. A pokud ne, tak ze Zličína se nechám odvézt taxíkem domů.

Zdařilo se. Autobus jsem stihla jen tak tak.

Hurá, jedu domů.

 

V Unhošti nejdřív zamířím do lékárny, vyzvednu léky a odplahočím se ještě do potravin, kde si kupuji veku. Ta mi přijde stravitelnější než housky.

Nakoupím a pomalu se ploužím domů. Jindy cestu ani nevnímám, teď mě stojí úsilí každý metr.

 

Konečně jsem doma.

Volám Hele, že už jsem doma. Nabádala mě, abych jí dala vědět, jak jsem dopadla.

Poreferovala jsem a už se těším, až se převléknu a natáhnu se na gauči.

Antibiotika naštěstí rychle zabrala, ale jen na teplotu. Ale ten můj kašel, ten je hrozný a vysilující.

Noc byla snad nejdelší a nejhorší, jakou jsem kdy zažila. I když, něco podobného, sice s jinými obtížemi, nastalo před deseti lety. To jsem byla po operaci štítné žlázy a příštítných tělísek, a tu první noc doma po propuštění z nemocnice se mě zmocnily křeče. Ty křeče celého těla, jak jsem je znala ještě z nemocnice. Jenže tam mi byl vždy hned aplikován do žíly vápník. Co si ale počít doma bez lékařské pomoci? Pamatuji si na tu hrůzu až paniku, která se mě tehdy zmocnila, že to nezvládnu. Ale zvládla jsem to, stejně tak jsem zvládla i tuto noc. Ale bylo to náročné. Celou noc prosedím rovná jako pravítko, při sebemenším pohybu se mě zmocní ten strašný dávivý kašel, který se ne a ne uklidnit. Musím se přiznat, že stejně jako před těmi deseti lety, i teď jsem se obrátila na Boha, na archanděly, anděly, prostě na všechny bytosti světla a prosila a prosila, ať mě v tom nenechají. Ať mi pomůžou.

Už si nepamatuji, co všechno se tu noc dělo, ale napojila jsem se po dlouhé době na hlas své duše, a ten mě celou tou hrůznou nocí provedl. Během této noci jsem znovu, jako už poněkolikáté, musela přehodnotit svůj skeptický přístup k životu a ke všemu iracionálnu, ale tentokrát jsem slíbila, že takhle už to zůstane. Že tedy „masku skeptika“, za kterou se úspěšně celý život schovávám, definitivně opouštím.

Jen díky tomu všemu, co se odehrálo v mém nitru, za pomoci všech zúčastněných ;-), samozřejmě musím ale zmínit i mentální léčení, všechna energo-cvičení, afirmace, a já nevím co dalšího, jsem tu noc hrůzy přežila.

A ráno mi bylo o mnoho líp... teda až na ten kašel. Ten mi dává zabrat! Ale už se můžu hýbat... Jasně, pomalounku a opatrně, hlavně žádné natahování, shýbání. Všechno jen ve vodorovné rovině.

Takhle jsem přečkala další den, neděli. Když mi pak Hela večer volala a poptávala se, jak mi je, rozbrečela jsem se a líčila jí, co se v noci odehrávalo.

Nechápala. Proč jsem jí neposlala textovku? Přece jsme byly domluvené, že si nechá zapnutý mobil u postele, aby mi když tak přivolala záchranku, kdyby bylo třeba.

Nedokázala jsem to vysvětlit. Prostě jsem věděla, že to musím zvládnout. Sama. Bez lékařské pomoci... A zvládla jsem to? Zvládla, tak co!

Horší je, že mě čeká další noc. Opět jsem ji strávila v sedě, tentokrát ale u televize. To proto, že když začal ten dusivý záchvatovitý kašel, nedařilo se mi natolik zklidnit psýchu, abych to ustála. Proto jsem se raději přesunula do pokoje a na gauči u televize jsem strávila celou noc. A opět aniž bych vnímala, co tam běží. To nebylo podstatné. Podstatné bylo, že moje mysl byla zaměstnána a pozornost odvedena jinam. A já opravdu přestala kašlat....

No? Další důkaz o fungování naší mysli.

 

V pondělí mě čeká cesta do Prahy, na kontrolu. Nevím, jak toho budu schopná. Obávám se, že se v autobuse rozkašlu a co pak? A krom toho se bojím, aby zvuky, které při kašli vydávám, ostatní cestující nevylekaly. Tenhle kašel je totiž tak hlasitý a děsivý, že i mě samotnou děsí. Natož někoho jiného.

Objednávám si proto taxík. Ten mě doveze až k poliklinice, tam už to snad v čekárně nějak zvládnu.

Copak o to, tato část proběhla v pohodě. Stejně tak i odběry krve. A pak zas zpátky k lékaři.

Tady se situace ale komplikuje. Doktor mi znovu nabral CRP a pravil, že mám stále 220, a to po třech dnech užívání antibiotik. To je teda průšvih! A další průšvih jsou výsledky z rentgenu plic z pátku. Doktorovi se tam něco nelíbí, hodně nelíbí.

Podá mi lékařskou zprávu s tím, že mě předává na plicní.

Myslela jsem, že tam nejdřív zavolám a domluvím se, kdy mám přijít. Jenže doktor mě rychle vyvede z omylu. - Seberete se a pojedete tam hned teď. – nařídí mi.

Jdu si nechat vypálit CD s rentgenovým snímkem a pomalu se sunu k metru. Čeká mě další cesta. Na plicní, které je zase úplně někde jinde.

Na plicním předám zprávu s CD a čekám, až přijdu na řadu.

Že by ze mě lékařka byla nadšená, to nebyla. Není čemu se divit. Ale já mám našponované nervy k prasknutí. Bojím se toho rentgenu plic.

Lékařka si snímek prohlíží a pak monitor otočí směrem ke mně, abych na něj taky viděla.

Tady máte stín – to je zápal plic. A tady na druhé straně máte pneumotorax.

Vyděsím se a lovím v paměti, o co vlastně jde. Už jen ten název zní hrozivě.

Dostane se mi vysvětlení, že kašlem mi popraskaly plicní sklípky.

Průšvih!

Lékařka se chvíli rozmýšlí a pak řekne. - Vím, že hodně zvládnete, vím, jaký máte vztah k lékařům a léčení. Mám pro vás dvě možnosti: Buď se hned necháte hospitalizovat v Motole, anebo si půjdete nechat udělat kontrolní RTG, aby se vidělo, jestli ten pneumotorax tam ještě je. A podle toho se rozhodne.

No, co jsem si asi vybrala? Samozřejmě že rentgen. A tak nezbývá vydat se do Kartouzské. Takže další štrapác.

V duchu si říkám, hlavně že jsem si ráno vzala taxíka, a teď tu lítám po Praze...

Na plicním pak předám výsledný popis rentgenu a čekám na ortel. Doktorka si zprávu přečte. Naštěstí pneumotorax se vstřebal. To je dobrá zpráva.

Jsme domluvené, že jí přepošlu výsledky laboratoře, jakmile je obdržím od praktického lékaře. A podle výsledku se rozhodne, co bude dál...

Zbytek dne ujde, ale ta noc! Po hodině spánku se probudím a zase ten hrozný kašel. Po několika pokusech zvládnout to sama, či knihou, to vzdávám a opět se přesunuji k televizi. Tam se kašel okamžitě zklidňuje. Opět se tím potvrzuje, co už vím. Stačí odvést svou pozornost jinam, pak přijde uklidnění.

Ráno je mi zase o trochu líp, ale zatím stále jen sedím. Bojím se položit.

Během dne mi přijde mail s výsledky laboratoře. Samozřejmě si ho prohlédnu a vyděsím se. Moje CRP je ještě vyšší – 265! To znamená, že antibiotika nezabírají? A co ten černý kašel, ten tam nevidím.

Hned volám doktora a ptám se ho na to.

Tahle vyšetření prý trvají déle, snad budou do konce týdne... A CRP? No, je vysoké. Víc to se mnou doktor nechce probírat.

To je teda průšvih. Sice se cítím líp, ale výsledky krve tomu neodpovídají.

V hlavě se mi rozběhnou katastrofické scénáře.

Ne, takhle to nejde, uvědomím si. Je třeba se uklidnit. A tak opět přichází ke slovu televize, jen ta odvede mou pozornost od paniky, která se mě začíná zmocňovat.

V dalších dnech to docela jde, ale až na ty noci. Stále je trávím vsedě u televize.

 

Ve středu mi přijde mail od plicní lékařky, mám přijít ve čtvrtek ráno na kontrolu a na další odběr krve

Zřejmě jde do tuhého. Jestli se totiž CRP nehne směrem dolů, nemocnice je jasná.

Co v té nemocnici se mnou ale můžou dělat jiného než teď já doma sama? Antibiotika mi stejně jiná dát nemůžou skrz ty mé alergie, kyslík v této chvíli nepotřebuji, takže zbývají jedině kortikoidy. A ty si můžu nasadit sama, bude-li třeba. Ale je mi jasné, že lékařka si případně další komplikace na triko nevezme.

Celý den se programuji, jak moje CRP klesá a jak se moje plicní sklípky hojí... a další a další.

 

Noc ze středy na čtvrtek se to zlomilo. K lepšímu. Poprvé za celou dobu téhle nemoci jsem si mohla lehnout.

Ráno vstávám v podstatně lepší náladě. Sice se ve mně občas ozve červíček pochybnosti, ale hned ho umlčím – Však to dopadne dobře.

A dopadlo. Na plicním vyfasuji žádanku na odběr krve označenou STATIM, s tou se přesunu na statimovou laboratoř, kde mi naberou krev, a pak zase mažu zpátky na plicní, kde čekám na ortel.

Lékařka se mě nejdřív ptá, jak mi je. Poreferuji o dnešní úžasné noci, a jak mi je den ode dne líp. Pak mluví ona.

 

CRP konečně kleslo na 110. Hurá!!! Nadšením málem poskakuji.

Kdo má taky radost, je doktorka. Vím proč. Pro ni to totiž bylo obrovské riziko. Kdyby se přidaly nějaké komplikace, měla by na triku, že mě nechala doma.

Jsme domluvené, že za týden přijdu na další kontrolu a odběr krve. A taky mě ještě čeká kontrolní rentgen plic.

P.S.

Až dodatečně, poté, co se ke mně dostaly informace o tom, že koncem loňského roku a začátkem letošního spousta lidí, stejně jako já, onemocněla zápalem plic s těžkým průběhem, mě napadlo to, co asi napadlo víc lidí, že už tehdy, i když v té době nikdo o nějakém Covidu neměl tuchy, jsme byli tímto virem nakaženi a tuto nemoc prodělali... No, jak to bylo doopravdy se už asi nikdo nedoví, ale přišlo mi, že bych proto měla tuto kapitolu přejmenovat na covidstory 1 ;-)