16. Kvantové léčení

Tuhle jsem na netu narazila na metodu zvanou kvantování. Copak o to, vím o ní už delší dobu, na YouTube jsem na toto téma pár videí shlédla už předloni, a hned to, co jsem se dozvěděla, jsem zařadila do svého repertoáru. A díky tomu jsem asi zvládla lépe i ochoření covidem. Ale o tom píšu někde jinde.

Teď se tu nabízí on-line kurz kvantování. Přihlašuji se na něj a hned zkouším kvantovat.

Je to zajímavá metoda. Díky ní se dá zvládnout to, na co jiné metody nestačí. A přitom je to tak jednoduché! … No, abych pravdu řekla, jednoduchá je až tak moc, že mi to rozum nebere…. No co, hlavně že funguje.

I když ne všechno a ne hned. Ale možná je tomu tak proto, že si vybírám náročné záměry… No jasně, kvantuji si hlavně to svoje zdraví. A protože jsem nemocná dlouho a hodně, nemůžu přece očekávat výsledky hned, že jo.

Postupně se dozvídáme další a další informace, ale i nástroje, jak si s tím či oním pomoct.

Učíme se kvantovat sami na sobě, ale můžeme kvantovat i ve dvojicích či větších skupinách. Jsme-li ve dvojicích, tak buď sobě navzájem, nebo si můžeme kvantovat každý ten svůj záměr oba najednou. O to je to pak silnější.

Je to pro mě spousta nových informací. A i když mě občas přepadnou pochybnosti, zda mi kvantování funguje, neb nevidím ten okamžitý efekt, přesto kvantuji ráda a často.

V mém životě přituhuje, objevují se nové problémy. Teď nemyslím zdravotní, i když ty taky. Už je to několik měsíců, co jsem stále ještě na šetrné žlučníkové dietě, ale přidávají se i další zdravotní potíže. A od toho se odvíjí i strach z možných operačních zákroků. Píšu zákroků, protože jich hrozí víc… Jenže já vím, že na žádnou operaci nechci, ale ani nemůžu...

Ale co mě trápí ještě víc než ty moje nemoci, jsou vztahy.

A tak není divu, že po absolvování kurzu o kvantování se přihlašuji na další on-line kurz, který řeší právě vztahy. V první řadě vztahy se svými rodiči, ale pak nejvíc vztah člověka sama se sebou.

Vím, že rodiče zpracované nemám, byť jsem je x-krát řešila při regresích. Ale určitě tam je ještě spousta bolavého… A tak se dle návodu pouštím do čištění vztahu nejdřív s mámou.

I když jsem mámu milovala a myslela si, že s ní to bude procházka růžovou zahradou, zaskočilo mě, jaké hluboké emoce jsem u toho prožívala….Prolévala jsem úplné potoky slz…

Ale aby nebyla mýlka. Jsem za to slzavé údolí ráda. Neb jsem přesvědčená, že pokud jsou emoce, a ještě v lepším případě slzy, opravdu se něco děje. Emoce jsou pro mě vždy totiž důkazem, jak já s oblibou říkám štemplem, že jsem si nic nevymyslela, ale že něco opravdu proběhlo… Jj, takhle to mám v sobě nastavené….

 

Ještě ale musím odbočit. Před tímhle kurzem jsem totiž absolvovala ještě něco, a sice spirituální regresi... No jo, já vím, před časem jsem se zařekla, že už do žádné regrese nikdy, ale opravdu nikdy nepůjdu. Jenže teď jsem najednou cítila, že by mi mohla pomoct s tím, s čím já sama nejsem schopná hnout. A tak jsem se objednala.

A to byl teda nášup... Ale než se pustím do vyprávění, jak to při ní probíhalo, osvětlím, k čemu tenhle druh regrese slouží.

Takže, během spirituální regrese bychom se měli setkat s našimi duchovními průvodci a měli bychom se dozvědět informace, týkající se například úkolů naší duše a vše další s tím související.

Abych se přiznala měla jsem trochu pochybnosti, jak se mi bude dařit. V posledních letech ve víru všech možných událostí, které se na mě navalily, jsem absolutně neměla ani čas, ale ani náladu či rozpoložení meditovat nebo se alespoň naladit na svoje nitro. A teď se mi má podařit naladit na moje duchovní průvodce? ... To jsem teda zvědavá.

Kupodivu vše ale šlo jako po drátkách. Hned na samém začátku jsem se dostala do barda, kde byly nějaké vysoce postavené bytosti (že by oni slibovaní duchovní průvodci?) a těm jsem přednesla následující dotaz, vlastně to, co mi v poslední době vrtá hlavou:

Jestliže si dopředu plánujeme, kde se narodíme, komu se narodíme, jak bude náš život v hrubých rysech probíhat, tj. včetně úkolů, které tu máme zvládnout, čemu se máme naučit, co odčinit a z toho vyplývající hlavní povahové rysy, pak to, že se teď chovám tak a tak, což má dopad na vztahy v naší rodině, bylo součástí plánu mé duše? Anebo jsem si to něčím sama v tomto nebo v minulých životech způsobila? A je možné s tím v tomto současném životě udělat? A pokud ano, co to je?

Chvíli čekám, zda mi přijde nějaká odpověď. A přišla.

Je zapotřebí odpustit si…. No to je pro mě teda novinka … Je třeba přijmout vše jako součást plánu mé duše… Mám připustit a hlavně přijmout za své, že tohle všechno jsem si opravdu vybrala já sama naprosto dobrovolně … V duchu přikyvuju, no jo, vždyť já vím….

Ale přijde pokračování. Chce se ode mě totiž, abych si procítila, pochopila, že to, co bolí dneska mě, musela kvůli mně v minulosti prožít spousta jiných lidí. A proto se nyní dostávám do podobných situací, a proto prožívám právě toto na vlastní kůži. Tím se jakoby vyrovnají váhy – karmické dluhy.

Tak jo, snažím se v rámci možností vše vstřebat a hlavně přijmout.

Pak postupně procházím klíčovými momenty tohoto života, vzápětí mě ale vzpomínky přenesou do minulosti, do života jiného… a pak ještě do jednoho… a dalšího….

Nebaví mě tohle courání v minulosti a odkrývání všeho možného. Možná bych odtud i zdrhla, ale je tu jeden háček. Pociťuji tak silné mrazení po těle, že mě do těch minulých situací i inkarnací víceméně donutí jít a všechno to tam vyčistit... Zajímavé je, že většinou se jedná již o známé situace, které jsem rozkryla v dřívějších regresích, ale fakt je, že se objevilo i něco úplně nového, neznámého.

Procourám se minulostí a nakonec se ocitnu zase zpátky v bardu, kde na mě vykoukne další známá situace, kterou je třeba zpracovat a vyčistit….

 

No, tak to byla jen odbočka…. A teď zpátky ke kvantování. Vzhledem k tomu, jak jsem teď emočně prožívala vztah s mámou, napadlo mě, že při té spirituální regresi jsme možná někde něco odšpuntovaly, a proto teď ty mohutné emoce…. I když kdo ví….

Poté, co jsem vyčistila všechna možná příkoří (samozřejmě viděno mnou), která jsem si ze strany mámy procítila, pouštím se čistění vztahu s tátou. A protože naše vztahy byly víc než problematické, očekávám – ano, vím, že naše očekávání jsou ošidná a většinou v rozporu pak s realitou – že tady budou emoce ještě silnější, že to bude hotový emoční uragán.

No, jak to asi dopadlo? Emoce skoro žádné….

Kroutím hlavou a přemýšlím, zda je na „vině“ právě to moje očekávání? … Anebo je to tím, že tátu jsem na rozdíl od mámy v regresích už zpracovávala?... No, ať je to tak či onak, při závěrečné kontrole (na tu máme zase další nástroj) vyjde najevo, že s tátou už je vše OK.

Zase kroutím hlavou a říkám si, jestli můžu věřit tomu, že jsem fakt nemusela nic zpracovávat? Jak je možné, že to proběhlo tak hladce?

No nic, jdeme na další vztah – a to sama se sebou. A to je teda nářez!

Nejdřív je třeba zpracovat si přesvědčení, které na mě v poslední době vykukuje čím dál víc. A sice že mám ten život těžkej, ale fakt hodně těžkej, že nic nejde jednoduše a že si všechno musím oddřít... Podotýkám, opět se jedná o témata již mnohokrát v minulosti zpracovávaná…

A tak ze všeho nejdřív se pustím do tohoto.

Pak přijde na řadu „objev“, že nejsem šťastná a svobodná, a to už hodně dlouho.

Dostanu se do vzpomínky mých pěti let, kdy těžce onemocněla moje starší sestra, která po pěti letech léčení nakonec zemřela, a já byla odstavená na vedlejší kolej (v regresích opět x-krát řešeno), a neslušelo by se, abych byla šťastná, veselá a svobodná. Tehdy jsem si kvůli tomu svoje štěstí "zazdila".... A asi na celý život....

A máme tu další přesvědčení – nevěřím si. Následně se dostávám do další vzpomínky, tentokrát na dobu dávno minulou, kdy jsem byla jakýmsi mágem, který zneužil svých schopností a následně o ty své schopnosti přišel. A moje duše se tehdy zařekla, že už nikdy si nebude věřit, nikdy už žádné schopnosti, dovednosti nechce, aby opět neselhala, aby zase nepřišlo pokušení… a další podobná prohlášení... A opět, i tohle jsem už mnohokrát řešila při regresích, přesto to tu na mě vykouklo…..

Poté, co jsem si zpracovala vztah s mámou a tátou, dostává se na řadu moje vnitřní dítě. Jsem docela zvědavá, s čím na mě moje malá Katuška vyrukuje. S tou totiž normálně nekomunikuju, ani nevím, jak se k ní dostat.

Ale kupodivu to nebylo vůbec těžké. Najednou jsem u ní. Je ke mně ale otočená zády. A i když jsem na ni promlouvala, nechtěla se ke mně otočit, natož si popovídat.

Až po nějaké době se otočí a hned spustí…

No, byl to zajímavý rozhovor, ale konec dobrý – všechno dobré. Katuška se totiž ke mně vrhla a já ji sevřela v láskyplném objetí a zahrnula láskou… A opět se objevily i slzičky. A já jí slíbila, že už nikdy ji neopustím a že vždy u mě bude v bezpečí.

Howgh, prozatím končím, příště bude pokračování….

Obsah knihy XVI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství Transformační terapie.