9. Lázeňská rekonvalescence

Tuto knihu píši na pokračování. Stejně jako život se stále vyvíjí, stejně tak se vyvíjejí a odvíjejí i naše životy.

 

Loňský rok, tedy rok 2019 byl pro mě víc než náročný. Dvakrát jsem se ocitla na hranici života a smrti, a jen díky jistým „náhodám“ jsem přežila. Jak všichni ale víme, náhody nejsou. Proto jsem celé to dění kolem mých ohrožení života brala jako něco, co se stát mělo a co by mi mělo i něco napovědět... V rámci svých možností jsem i pochopila;-). Třetí darda byla, když jsem přišla o svou milovanou Bambi.

Vše to dohromady se podepsalo na mém zdraví, především na mých průduškách, respektive plicních sklípcích. Co bylo ale stresující, že od toho posledního onemocnění jsem se přes všechnu snahu nedokázala dostat do jakž přijatelného stavu. Samozřejmě že k mému neutěšenému zdravotnímu stavu přispěla i ztráta Bambi. To se podepsalo na mé psychice, a následně i pak na mém zdraví.

 

I proto, při lednové návštěvě plicního oddělení jsme se s lékařkou domluvily na lázeňském pobytu. Ten by mi měl pomoct dát mé průdušky do přijatelnějšího stavu.

Jenže do toho se namotala koronavirová krize se vším souvisejícím.

Zpočátku jsem se bála, stejně jako se asi bál každý. Nikdo nevěděl, jaký tento vir je a co všechno dokáže. Naštěstí v práci jsme dostali volno, takže jsme zůstali doma. Já vzhledem k rizikovému věku a své nemoci jsem zůstala doma jako první. V prvních dnech jsem se bála i chodit nakupovat, proto jsem si objednala nějaké potraviny přes eshop. Postupem času jsem ale našila roušky a už jsem chodila ven. Tu nakoupit, tu s hůlkama na procházku.

 

Jak se postupně situace uklidňovala, Hela se mě zeptala, jestli si nechci dát žádost na ty lázně, že by mi určitě prospěly.

Mně se ale moc nechtělo, přece jenom v lázních je velká koncentrace lidí... tak abych si ještě odtud něco nepřivezla.

Ale situace se postupně uklidňovala víc a víc a dokonce i lázně se otevřely, a tak jsem si tu žádost podala. Za pár dní už jsem měla doma dopis od pojišťovny se chválením lázeňské péče. A to plně hrazené. A na čtyři týdny.

Mezitím jsem začala chodit do práce. Na chodbách musíme nosit roušky. V kanceláři naštěstí ne. Zato v MHD jsou ještě povinné.

 

A protože jsem si už vybrala lázně Karlova Studánka, domlouvám se s nimi na termínu. Polovina července….No, že bych se těšila, to teda ne, ale beru to tak, že se mi tam snad ty průdušky přece jenom trochu zaléčí a bude mi líp.

Protože vím, že na co člověk myslí, to si i přitahuje, začala jsem si představovat, jak si lázně užiju a jak mi prospějí… Sice mi občas naskočila pochybnost, ale já ji vždy „přebila“ tou pozitivní představou… A takhle běžel čas a já si začala chystat věci. Přemýšlela jsem, co všechno si s sebou vezmu, když jedu sice uprostřed léta, ale do hor, a co když se počasí zvrtne a výrazně se ochladí?

A taky jsem byla omezena poměrně malým kufrem. A tak jsem postupně dávala na hromadu jak teplé věci, tak i ty letní. Kufr byl nacvaknutý, že ho nebylo skoro možné zavřít, ale zdařilo se. A ke kufru samozřejmě přibyl i narvaný ruksak. A ještě navíc hůlky. Chystala jsem se tam totiž „hůlkovat“.

 

Den D nastal. Ráno vyrážím na autobus, který mě odvezl na Zličín, odtud pak na hlavní nádraží, odkud mi jede vlak do Olomouce. No, počkala jsem si, ale dočkala. V Olomouci došlo trochu ke komplikacím, protože místo podchodem na nádraží jsem šla opačným směrem, až po několikerých dotazech se mi podařilo nabrat ten správný směr. S tím těžkým kufrem a ruksakem to nebyla procházka růžovým sadem. Navíc vše probíhalo ve spěchu, musela jsem totiž stihnout další vlak do Bruntálu. Pokud bych tento prošvihla, počkala bych si dvě hodiny na další. A to se mi nechtělo... S vypětím všech sil i dechu se nakonec podařilo a už sedím ve vlaku a jedu do Bruntálu….V Bruntálu další přestup, tentokrát na autobus až do Karlovy Studánky. Cesta byla náročná, autobus nacpaný k prasknutí, do toho já s kufrem, který evidentně překáží, jenže ho nemám kam dát...

A už je tu Karlova Studánka. Vystupuji na silnici a snažím se zorientovat. Naštěstí mě nějaká paní nasměruje tím správným směrem, k lázeňskému domu Libuše... Ale ouha! Cesta je do pořádného kopce a ještě po kočičích hlavách. Kufr drncá, drncání se mi přenáší po celé páteři, dech se postupně krátí, až mám pocit, že s ním až nahoru nevystačím... Ale jasně, vystačil, jen se hlásím na recepci celá zadýchaná.

Proběhnou příslušné administrativní úkony, zaplatím za nadstandard, tj. za jednolůžkový pokoj. Taxa mi málem vyrazí zbytky dechu, ale co bych neudělala pro to, abych byla na pokoji sama, že jo? ...Obdržím klíč a vyrážím směrem ke Slezskému domu, kde budu ubytovaná...Opět do kopce a opět po kočičích hlavách. Teď už se ale opravdu šourám pomalu a ještě se každou chvíli musím zastavit, abych popadla dech.

Konečně jsem tady! Odfukujíc stanu ve vestibulu. Ještě že tu jsou křesílka. Do jednoho z nich zapadnu a rozhlížím se. Vedle sedí nějaká paní, jinak je tu pusto prázdno. Žádná recepce.

Vznáším dotaz, kdeže je výtah.

Nene, výtah tu není.

V očích se mi objeví zoufalství. Proboha jak ten kufr vytáhnu do druhého patra nahoru? Vždyť je tak těžký, že ho neunesu?

S paní si trochu popovídáme a já postupně uklidním dech. Ovšem představa kufru taženého po schodech mi nahání strach.

V řeči se dostaneme i na ty schody. Jak milé je, když paní se mi nabídne, že kufr mi do 2.patra odnese!

Jsem nesmírně vděčná, že jsem na tuto hodnou paní tady natrefila. Kdyby tu nebyla, snad bych tam dole pod schody seděla dodnes…

S úlevou odemknu dveře svého pokoje, vybalím jen to nejnutnější a svalím se na postel.

A obhlížím pokoj, prostor svého působiště na dalších 28 dní.

No, je pěkný, slunný, je tu lednice, televize, samozřejmě příslušenství...a jako bonus - pod okny mi zurčí potok. A hlavně – jsem tu sama! Copak o to, nevadilo by mi být na pokoji s někým, ovšem mé noci jsou víc než problematické. Kvůli zdravotním problémů většinu nocí totiž probdím i prochodím.

Ne, nebudu to popisovat den za dnem, jak probíhal, shrnu to. Po prvních dnech, kdy jsem byla naprosto vyřízená a po jídle, případně nějaké proceduře jsem vždy skončila v posteli a spala a spala, postupně jsem nabývala sil a mohla i chodit na vycházky, později i na tůry...

Ještě jen vysvětlení, proč ta únava. No asi proto, že v Karlově studánce je prý klima jako v Alpách, proto byla nutná aklimatizace mého organizmu na to zdejší ...

 

Klika byla, že jsem tu našla spřízněnou duši, dívku, se kterou jsme lezly po kopcích. A musím přiznat, že ač velmi dýchavičně, byla jsem nyní schopná na ty kopce vylézt. A že to byly kopce! Tady totiž byly samé kopce, rovinka žádná. A s každým dalším výšlapem jsem cítila, že moje fyzička i stav mých průdušek se zlepšuje. A opravdu, při kontrolním vyšetření na konci pobytu tady jsem měla lepší spirometrii než na začátku. Hurá!

Čas tu rychle utíkal a já už se začala těšit domů. A dočkala jsem se. Čtyři týdny utekly jako voda a dnes jedu domů. Zpáteční cesta proběhla podstatně pohodověji než cesta sem... a než jsem se nadála, jsem doma!