< Dovolená u moře

 

              

18. Dovolená u moře

Čas běží dál, mezitím jsem odjela na dovolenou, a už jsem se z ní i vrátila zpět.

Sedím doma a po dlouhé, velmi dlouhé době, se ozve známá otázka: „Tak co, jak je?“

Už jsem si odvykla, že se hlas takto ozývá a abych se přiznala, jsem ráda, že ho zase slyším.

Ale to jsem odbočila, přece musím – teda nemusím – ale chci odpovědět. A tak odpovídám. „No mám se dobře... To je nezvyklá odpověď, co?“

„Na tebe opravdu nezvyklá. A mohu se tě otázat, co se děje, že se máš dobře?“

„No kdyby mi tato otázka byla položena před několika měsíci, týdny, odpověděla bych, že se mám děsně. Problémy se na mě valily jeden za druhým, až mi přerůstaly přes hlavu, ale teď se mám momentálně dobře... A abych uvedla věci na pravou míru, právě jsem se vrátila z dovolené.“

„Ale, a to jsi takhle dobře naložená?“

„No jo, mám pocit, že tentokrát jsem překonala sama sebe.“

„Jak to?“

„Jak už jsem říkala, byla jsem zahlcená problémy, o těch se teď ale bavit nechci... A tak jsem si říkala, že bych potřebovala vypadnout z domova, ujet někam pryč, abych vypadla z takového toho stereotypu – do práce, z práce, s Bambi na procházku, o víkendech na chatu, mezitím běhání po doktorech... a tak pořád dokola. Jenže po tom loňském fiasku s tuzemskou dovolenou, přece víš, jak to dopadlo, jsem si říkala, že by to chtělo radikální změnu, nejlépe k moři. Naposledy jsem byla před pěti lety, ovšem vnímala jsem to, jako by to bylo před lety deseti. Jenže když dovolená k moři, tak s kým na ni jet? Sondovala jsem mezi známými a přáteli, ale každý něco měl. Když jsem to probírala s Helou, řekla mi, a proč nejedeš sama? V první chvíli jsem se oklepala odporem, hned mi naběhla loňská dovolená, kterou jsem víceméně protrpěla, a tak jsem řekla, že ani náhodou. A tím to pro mě skončilo. Jenže jsem cítila, že bych tu změnu potřebovala jako sůl. Když na ni Hela po čase znovu zavedla řeč, začala jsem s ní diskutovat a snášela jsem všechny možné důvody, proč to nejde a jako hlavní důvod jsem uváděla svoje chatrné zdraví.

Tak dlouho jsme se o tom spolu bavily, až jsem si na tu myšlenku postupně zvykala... a předběžně jsem přikývla, že bude-li nějaká pro mě přijatelná nabídka, že o ní popřemýšlím. A pak už šlo všechno ráz naráz. Hela našla zájezd do Řecka, který splňoval všechna požadovaná kritéria, což bylo především klidné místo, blízká pláž, a nakonec jsme se domluvily i na all inclusive. To abych nemusela nikde sama běhat po restauracích a tavernách a shánět jídlo. Zájezd byl zarezervován, posléze i zaplacen a já se jen modlila, abych se zdravotně do té doby nesesypala a nemusela ho stornovat. Všechno dopadlo dobře, i když jsem měla namále. Před odjezdem jsem totiž rozjela jednu novou alternativní léčbu a hned bylo zle. Jakmile jsem si ale uvědomila souvislosti, přerušila jsem ji a dala jsem se do jakž takž přijatelného stavu, ve kterém jsem na tu dovolenou nakonec odjela. Ale musím říct, byly to nervy. Všude sama... Začalo to už příjezdem do hotelu. A tady se musím zastavit. Na letišti nám delegátka řekla číslo busu, který na parkovišti patří příslušné cestovní kanceláři, že prý nás řidič – Řek - rozveze po hotelích. Jenže bylo před půlnocí, takže tma, řidič vždy zajel k příslušnému hotelu, vybafl poněkud nesrozumitelně jeho název, lidi vystoupili, a jelo se dál. Takhle jsme jeli hodinu, dvě, autobus už byl téměř prázdný a já si začala dělat starosti, zda jsem ten svůj hotel snad nepřeslechla a abych se třeba pak nemusela s řidičem sama vracet zpátky. Ne, nepřeslechla, vystupovala jsem jako předposlední a sama. Bylo to opravdu náročné. V hotelu se mě naštěstí ujal cepční a pomohl mi s kufrem až do příslušného apartmanu. Jak jsem byla ráda, když jsem si vybalila, vysprchovala se a natáhla se na postel a těšila se, že se vyspím. Ovšem nebylo mi dáno. V pokoji bylo strašné vedro až nedychatelno. Sice jsem otevřela dveře na balkon, jenže se na mě okamžitě vrhli komáři a žrali a žrali, až mě pořádně dožrali, takže jsem zase dveře musela zavřít. Ovšem v tom momentě jsem měla pocit, že se v tom vedru snad zalknu. Spát se prostě nedalo. I rozsvítila jsem lampičku a četla jsem, až někdy k ránu jsem na chvilku přece jen usnula.

Ráno jsem vstala celá rozlámaná a ještě k tomu seštípaná a vydala jsem se na snídani. Jestli něco nemám ráda, tak pro mě neznámé prostředí, nové lidé. Typický Blíženec, že jo? ;-)

Jídelna plná lidí, naštěstí u dveří postávali číšníci, anglicky jsem zahuhlala cosi ve smyslu, že jsem tam poprvé, aby se mě tedy ujali. A ujali se mě.

Uf, to nejhorší snad bylo za mnou.

Postupně jsem si na stůl odnosila jídlo, pití a dala se do snídaně, přitom jsem nenápadně obhlížela lidi kolem.

No jo, jako vždycky, nikdo nesedí sám, všude u stolu plno. Jen já sama.

Další negativní pocity jsem si ale zakázala, přece jsem věděla, do čeho jdu, ne? A na rozdíl od loňska, tady mám moře a pláž a sluníčko, tak co mi bude scházet? ... No, co by? Přece mít někoho vedle sebe.

Jak jsem špicovala uši, všude jenom němčina, němčina, němčina... i když někde jsem zaslechla i češtinu. Sakra, odkud se to ozvalo? Natáčela jsem hlavu na všechny strany a lovila a lovila... No nic, však na to přijdu.

Dojedla jsem a šla zpátky na pokoj. Venku už bylo už pořádné horko. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila šumění moře, došlo mi, že jsem u moře, konečně si můžu zaplavat, vyráchat se v moři...

Namazala jsem se krémem, pro začátek raději vyšším faktorem – no vyšším, když jsem řekla Hele, že nejvyšší faktor mám patnáctku, nevěřícně se na mě podívala. Ona si s sebou bere podstatně vyšší. Ale co, já už mám slušný základ opálení z chaty.

V rychlosti jsem naházela věci to tašky a vyrazila na pláž.

Nedočkavě jsem se vrhla do moře.

No to je nádhera, blahem jsem se celá tetelila.

Pak jsem utíkala na pokoj, ohlídat si čas, byla schůzka s delegátkou..

Po schůzce zase na pokoj, natáhla jsem se na postel a v mžiku jsem usnula. Až k polednímu jsem se probrala, převlékla se a do hotelu na oběd. Teď už jsem byla téměř v pohodě, už jsem věděla, jak to tu chodí.

U vedlejšího stolu jsem zaslechla češtinu. Trochu jsem se zapojila do hovoru a měla jsem kliku, příjemní lidé, dalo se s nima mluvit. Při dalším jídle jsem si k nim přisedla a pak už jsme takhle spolu sedali skoro pokaždé... teda když jsme se sešli u jídla ve stejnou dobu.

No a v dalších dnech to už bylo stále stejné – hned po snídaně hupky dupky do moře, zaplavat si, pak lehátko, pak zase moře, a to pořád dokola. Mezitím jídlo, a mimochodem, to je teda jídlo! Úplná delikatesa!

Čas utíkal rychle, většinou jsem se cítila báječně, i když občas na mě padly i temné myšlenky. A to buď, když se objevil nějaký zdravotní problém, nebo když ta samota na mě přece jenom dolehla. Se zdravotními problémy jsem si rady věděla, naštěstí nebyly nijak závažné. Okamžitě jsem „nasadila“ energetické cvičení, a cvičila jsem a cvičila, a vždy se mi následně ulevilo. No a na smutky jsem měla taky lék – prostě jsem je stopla a hned přešaltovala na uvědomění, že jsem sem přece jela, abych si to tu užila, tak si to teda užiju... Jo, opravdu jsem si užívala. Jaký to byl rozdíl od loňské dovolené, kterou jsem víceméně celou protrpěla. Tady to bylo o něčem jiném. Jasně, bylo tu moře, sluníčko, měla jsem tu zajištěné jídlo, to všechno loni nebylo. Navíc jsem měla možnost mluvit. Česky. Postupně jsem navázala spojení s ostatními Čechy. Tu jsem prohodila pár slov, tu pár vět, tu i pár souvětí, někdy jsme na sebe narazili v jídelně, někdy při plavání, prostě bylo to úplně o něčem jiném. Jediné, co mě trápilo, ta moje nespavost. Už doma jsem měla problémy se spaním, a to přitom nebylo vedro a komáři. A přesto jsem v posledních měsících většinu nocí probendila, buď jsem si četla, nebo poslouchala hudbu, abych pak ráno vstávala jako zmlácená. Ovšem s tím, co se dělo tady, se to srovnat nedalo. Tady se spát nedalo vůbec. Ještě že jsem se mohla dospat přes den. Naštěstí. I když ty první noci byly dost děsivé. To strašné vedro a ještě s bzučícími komáry – a to jsem přitom měla v zásuvce zastrčené hned dva odpuzovače komárů - jeden jsem si přivezla z domova a druhý jsem koupila na místě, ovšem komárům to bylo evidentně jedno, bzučeli a žrali a žrali... Ale to už jsem zase odbočila... Někdy na mě v noci a ve vedru padla panika, že coby astmatik to v tom vedru a nedychatelnu snad neudýchám, ale vždy jsem zklidnila hormony a přikázala jsem svému podvědomí, že to prostě zvládnout musím. A zvládla jsem to, a pak ze sebe měla obrovskou radost. Vůbec jsem ze sebe měla radost, jak jsem zvládla celou dovolenou. Zvládla jsem toho tolik, až mi nad tím rozum zůstává stát.“

„Rozum možná ano, ale tvoje duše ta ví.“

„Máš pravdu. Několikrát na mě padl pocit bezradnosti, že nevím jak si s tou či onou situací poradit, ale vždy jsem si nakonec poradila... Mnohokrát jsem si uvědomila, jak jsem za ty roky, co jsem sama, a víceméně pořád si všechno dělám, co a jak já chci, a jak mi to vyhovuje, mívám pak často problém podřídit se jinému rytmu života, jiným nárokům a podmínkám. V první chvíli se ve mně vždy všechno vzepřelo, že tohle teda ne, ale pak mi hned došlo, že tudy cesta nevede, zařadila jsem zpátečku a hned se ve mně rozhostil klid. V tomhle si uvědomuji obrovský posun, to tu dřív nebylo. Jistě, zásluhu na tom měl fakt, že jsem byla u moře, které tak miluji, ale stejně jsem přesvědčená, že kdybych neměla tyhle nové postoje, i tady bych si často znepříjemňovala život. Pokaždé, když mě přepadly nepříjemné pocity, hned se ve mně ozvalo – Je to jen na tobě, jak se k té situaci postavíš. Můžeš se vztekat, litovat, ale změníš tím něco? Pokud tu situaci přijmeš, sama se vyřeší a v klidu. A tohle mi ohromně pomáhalo... Já vím, nic nového pod sluncem, tohle přece vím už celé roky, ale tady se mi to podařilo aplikovat v reálu. A pak mi pomohla ještě jedna věc, knihy co jsem si vzala s sebou. Jedna z nich byla jak na míru ušitá pro tyto situace. Ani jsem nevěděla, o co jde, půjčila jsem si ji z knihovny, a byla jsem překvapená, jak je úžasná. Mimo jiné byla i o tom, co to je být obětí. A protože v prvních dnech mi zrovna tyhle pocity naskakovaly, měla jsem díky ní možnost si je daleko víc uvědomit, a rychle pak přešaltovat na pocit, že zvládnu všechno. A další co mi pomohlo, byla energetická cvičení. Jejich cílem je totiž změnit vibrace, a poté co jsem začala cvičit, cítila jsem, že se opravdu mění. A hlavně jsem zklidnila psychiku ve smyslu, že to zvládnout musím... No a taky mi pomohla i Hela. Nejen, že mi celou tuhle dovolenou zorganizovala, víceméně mě do ní přemluvila, ale vždy když jsem pocítila něco nepříjemného, vzpomněla jsem si, jak mi v takové chvíli vždy řekne – na všem máš něco dobrého a špatného, tak to prostě chodí a nezbude ti nic jiného, než se s tím smířit... Jasně, ani tohle není nic nového pod sluncem, ale stejně mi to pomohlo. Prostě mám pocit, že se přece jenom hnuly ledy a že snad bude lépe... tedy věřím a doufám.“

„To přece záleží jen na tobě.“

„Jasně, to vím. Všechno záleží jen a jen na mně, jen si to člověk mnohdy neuvědomí. Mnohdy máme pocit, že spousta věcí nebo spíš záležitostí se odvíjí od těch druhých, že jsme na nich závislí. Jsme závislí na lidech, na věcech, okolnostech, situacích a máme pocit, že není v naší moci s tím něco udělat, ovlivnit. Ovšem pravda je taková, že okolnosti a situace ovlivnit nemůžeme, ale svůj přístup k nim ano... No to jsem se rozjela, tohle všechno vím, a ví to i spousta lidí, teda těch „probuzených, uvědomělých“, jen se nám to nedaří aplikovat v životě. A s tím bych pro dnešek skončila, však život ukáže, jak to s tou uvědomělostí myslím vážně. :)“

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.