8. Dovolená s pejskama

Dovolená skončila a já jdu opět do práce. Jsem zvědavá, co se tam mezitím semlelo. Přece jen je teď pohnutá doba, doba plná převratných událostí.

Jako první se dozvídám, že se chystá velké stěhování. Vlastně se to dalo očekávat, když nás před časem postihla rozsáhlá reorganizace. Naštěstí já zůstávám na místě, ale kolegyně, co jsem s ní seděla několik let, půjde do jiné kanceláře, a ke mně se přistěhuje kolegyně nová. S tou se moc neznáme... No tak se poznáme... Jsem zvědavá, co tohle nové uskupení přinese... S  dosavadní  kolegyní jsme seděly čtyři roky a byla to velmi výživná látka. Po celou tu dobu jsem se snažila přijít na to, proč se děje, co se děje a co udělat, aby se to nedělo, respektive co udělat, aby se to mezi námi uklidnilo. Vyzkoušela jsem všechno možné, častokrát na dlouhou dobu nastal klid a já si odfoukla, že odteď už to mezi námi bude dobré, ale stejně to nakonec skončilo tak, že jsem kolegyni na ty její „hry“ skočila a hrála je s ní... Až ke konci jsem měla pocit, že už se stávám víc pozorovatelem než účastníkem   ... A možná i proto teď máme možnost jít od sebe... No, uvidíme, co přinesou dny příští...

Na nějaké úvahy, co nás v souvislosti s reorganizací čeká dalšího, není moc času, je plno práce. Nevadí mi to, alespoň čas rychle utíká.

 

* * *

Ještě pár dní a už sedíme jinak.

Teď řeším jiné věci, jak svoje zdravotní problémy, kterých zase přibylo, pak zdravotní problémy Bambi, které se už nějakou dobu vlečou a dělají mi starosti, ale je tu ještě jeden problém. Hela totiž odjíždí na dovolenou a Yoshika si s sebou vzít nemůže.

Copak o to, klidně se  o něj postarám, jen se obávám, aby Bambi nezačala mimo termín hárat.

V tom případě by se situace zkomplikovala stejně jako loni touhle dobou, kdy jsem šla na operaci. Místo toho, aby Bambi šla k Hele, skončila  nakonec  u Michala. Jenže teď k  Michalovi nemůže, je taky na dovolené. A to samé platí o rodičích Davida, ti jsou taky pryč... No, třeba to dopadne dobře.

Ještě dolaďujeme pár posledních věcí, dovolená se už blíží. Hlavně musíme vyřešit dopravu. Vzhledem k tomu, že o víkendech jezdím na chatu, je otázkou,  jak s oběma pejsky pocestuji.

Hela objevuje úžasnou tašku na kolečkách, která se dá nosit i jako ruksak na zádech  a ještě přes rameno. Jenže dva pejsci by se do ní nevešli. Objevujeme ale větší tašku, a tam se vměstnají oba.

Kupujeme ji.

Je bezvadná, vejdou se do ní bez problémů.  Jen pro mě to asi bude náročné... Ale co, poradila jsem si s jinýma věcma, poradím si i s  tímhle.

Přemýšlím, jak všechno zorganizovat, aby to bylo přijatelné jak pro mě, tak i pro psy. Nakonec se rozhodnu vzít si dovolenou.  Budu s oběma pejskama na chatě. Snad to pro nás všechny bude snesitelnější, než kdybych chodila do práce a oni by  byli doma zavření.

 

Odjíždím na chatu, zatím sama s Bambi. Hela mi Yoshika přiveze těsně před odjezdem na dovolenou.

 

* * *

O pár dní později přijíždí. Bambi je nadšená, že Yoshika vidí, on je nadšený o trochu méně. Bambi na něj totiž doráží, nedá mu chvíli klidu.

Hela mi předává instrukce, chvíli popovídáme, a už se loučíme…

Yoshik smutně postává za vrátky.

To jsem zvědavá, jak to tu všichni zvládneme. Je mi jasné, že Yoshik není zvyklý ani na mě ani na tohle prostředí. Asi to tu pro něj bude náročné.

A opravdu je. Ovšem nejen pro něj, ale hlavně pro mě. Vzhledem k tomu, že mi Hela kladla na srdce, že z něj nesmím spustit oči, aby se třeba nepodhrabal a neutekl pryč, případně ho nepotkalo něco nemilého, snažím se ho mít neustále na očích. A to je teda nezvyk. S Bambi to máme zavedené jinak. Vím, že o ni se bát nemusím, takže si můžu dělat co chci. To ovšem teď nejde.

Abych pejsky trochu unavila, chodím s nima na dlouhé procházky.   Teda v rámci svých omezených fyzických možností.

No pejskové se moc neunavili, já jsem ale utahaná až to není pěkné. A k tomu ještě navíc navzdory únavě skoro vůbec nespím. Pejskové totiž se mnou spí v posteli, každý se ke mně tulí z jedné strany a hřejí až to není pěkné... Každou chvíli se jeden probudí, protřepe si uši, což probudí toho druhého. Yoshik seskočí dolů, po chvíli se zase drápe nahoru. S tím mu ale musím pomoct... Za chvíli totéž provede Bambi... No prostě, noci stojí za starou belu.

Abych se alespoň trochu vyspala, vždy kolem poledne vyhlásím polední klid, zavřu se s pejskama v chatě, natáhnu se na gauč a tak na hodinku si zdřímnu. Samozřejmě že s pejskama vedle sebe... Že by to bylo osvěžující, když je uvnitř vedro na padnutí, to není, ale alespoň že se trochu vyspím a naberu sil...

Napadne mě udělat jim výběh, ze kterého by se pejskové nedostali ven, a já že bych měla chvíli klidu a mohla se věnovat sobě a svým aktivitám. Od první myšlenky není daleko k činům. Vytáhnu roli s pletivem, dřevěné desky, zatluču kůly do země... a za hodinu, dvě,  je výběh hotový. S  hrdostí jej přehlížím.

Vezmu pejsky, jednoho po druhém strčím do ohrádky, natáhnu se na lehátko a odfouknu si - konečně budu mít klid!

Kdepak, tohle mi nevyšlo, Yoshik příšerně vyvádí, v ohrádce být nechce. Copak Bambi, ta si lehla do stínu slunečníku, ale Yoshik vyje a škrábe se nahoru.

Vydržím to snad půl hodiny, pak je raději vyndávám ven.

Nechám je nějakou dobu pobíhat po zahradě, pak je zkusím dát do ohrádky ještě jednou.

Situace se opakuje. Nedá se nic dělat, ohrádku musím rozebrat.

Je s tím spousta práce, vedro na padnutí, pot se ze mě jen lije. Sakra, takové práce, a všechno zbytečné!

 

O pár dní později mě napadne udělat jinou ohrádku, tentokrát na verandě. Ale ani tohle nevyšlo. Pejskové prostě chtějí svobodu.

 

* * *

Týden rychle uběhl. Potřebuji doplnit potraviny, doma něco uvařit, zalít kytky...

Sbalím ruksak, tašku pro pejsky i pejsky, a vydáváme se na cestu.

Cesta ovšem probíhá příšerně, Yoshik v tašce nechce být. Vyvádí tak strašně, že ho musím vyndat a vzít na ruku. Je mi to nepříjemné, lidi se po nás dívají.

Je mi jasné, co se jim asi honí hlavou – Co je to za paničku, že neumí zkrotit vlastního psa? ... Teda tohle bych si asi řekla já, kdybych takovouhle situaci viděla... No jo, já vím, může mi být jedno, co si kdo myslí, jenže mně to jedno není. Je mi to nepříjemné.

 

Konečně jsme doma! Vypustím pejsky, na chvíli se natáhnu na gauči, abych se alespoň trochu vzpamatovala.

Po chvíli odpočinku už vyrážím ven na nákup.

Přiběhnu domů, pustím se do vaření. Ještě v rychlosti se osprchuji a už se dívám na dopravní spojení na zpáteční cestu.

Jo, to by šlo, snad to všechno stihneme. Jídlo dám do ruksaku, psy naženu znovu do tašky a vyrážíme ven.  

Cesta je opět otřesná.

A na dovršení všeho mi ujede bus, kterým se máme dostat nahoru.

A co teď?

Po chvíli váhání se rozhodnu jít nahoru pěšky.

Ovšem už za chvíli si nadávám. Že já blbec nepočkala v klidu dole na lavičce na další bus! Nadávám si víc a víc a drápu se s ruksakem narvaným k prasknutí, s taškou a oběma psy nahoru do kopce.

Vedro k zalknutí, každou chvíli se musím zastavit, abych popadla dech. Cesta mi trvá hodinu. Kdybych dole počkala na další bus, vyšlo by to stejně a nebyla bych takhle vyřízená.

Po příchodu na zahradu vyndávám lehátko a natáhnu se na něj. Je mi úplně jedno, co bude s pejskama, však se o sebe postarají, já se potřebuji dát dohromady! Snad ještě s nohama na zemi už spím...

 

* * *

V následujících dnech se postupně všichni sžíváme. Je kouzelné pozorovat  pejsky, jak si spolu hrají, honí se po zahradě. Bambi je hodně hravá. Je taková odjakživa, a teď mi přijde jako by strhla ke společným hrátkám i Yoshika.

 

* * *

Čas běží, dovolená se chýlí ke konci. To by mi ani tak nevadilo, jen ta cesta domů mi nahání strach! Copak o to, když tu jsem jen  s Bambi, nevadí mi, že musím třikrát přestupovat. Už jsem na to zvykla. Teď se té cesty ale děsím. Nevím jak to s  Yoshikem, který odmítá být v tašce, zvládnu.

 

Nakonec jsme to jakž takž zvládli. Teď ještě jak se vypořádáme s domácím režimem. Zítra totiž jdu do práce.

 

Ráno řeším, jestli můžu odejít do práce, nebo mám zůstat doma.  Yoshik totiž celou noc blinkal.

Nakonec zůstávám doma, respektive jedeme na  veterinu. Yoshik dostává dvě injekce. Má se mu po nich ulevit.

Neulevilo se mu, takže jedeme na veterinu znovu. Ach jo, zase nás čeká dlouhá cesta. A ještě navíc v tomhle vedru...

Teď už jsme nafasovali antibiotika a další léky k tomu. A zítra musíme ještě jednou, na další injekci.

 

* * *

Následující den jdu do práce. Nezklamali mě pejsánkové milí, jen zaklapnu dveře od bytu, Yoshik začne naříkat, do toho Bambi začne výt. Než přijede výtah, pejsánkové ječí ostošest. Rozléhá se to celým domem. Až dolů, dokonce i venku je ten jejich jekot slyšet... Na to, že je před šestou hodinou ranní, to není zrovna příjemný zvuk, hlavně pro sousedy...

Snad je to brzy přestane bavit, uklidňuju se v duchu... A snad budou oba v pořádku. Hlavně Yoshik aby neblinkal.

 

* * *

V práci je to náročné. Ač po dovolené, jsem děsně unavená. Jsem tak nevyspalá, že sotva vidím na oči.

A tady je spousta práce. Už abych šla domů.  

 

Pejsánkové mě vítají jako bych se vracela domů ne za několik hodin ale za několik dní. Skáčou jeden přes druhého, šplhají po mně. Jak milé přivítání.

Odložím tašky, navléknu pejskům obojky a jdeme na procházku. Nikam daleko, Yoshik je na antibiotikách, má být víceméně v klidu.

Přijdeme domů, Bambi zaženu do pelíšku, s Yoshikem vyrážíme na veterinu.

Chudák malinkatý, dostává další pigáro. A já abych si taky trochu užila, mu budu   vyvářet speciální dietu.

Je to náročné, nějak mě už všechno zmáhá. Snad je tedy pochopitelné, že když se  koncem týdne ozývá Hela, že už jsou zpátky doma a že si pro Yoshika přijedou, uleví se mi.

Přijíždí pozdě večer. Nastává mohutné vítání.

Poreferuji, jak na tom Yoshik je, jaké má léky a jak je bere, co mu vařím... Ještě prohodíme pár slov a už jsme samy. Já a Bambi.

Snad se konečně trochu vyspím.