1. Seminář sebepoznání

Je začátek ledna léta páně 2010 a já se chystám na seminář. Jde o seminář Sebepoznání, pořádaný Petrem Velechovským. Na tomhle semináři jsem už jednou byla, a to před několika lety... To bylo ještě v době, kdy jsem navštěvovala jeden seminář za druhým. Pak jsem se ale rozhodla, že už dál nikam chodit nebudu, že je potřeba taky žít, a ne se pořád patlat ve svých myšlenkách a emocích... Teď ale mám najednou pocit, že bych se sebou měla zase něco udělat... A co mě k tomu vedlo? Asi nejvíc to, že jsem už dlouhou dobu doma, protože jsem stále ještě na nemocenské, a i když mám tolik volného času a ideální podmínky pro meditování, meditovat se mi nedaří.

Je mi jasné, že mnozí teď asi kroutí hlavou a nechápou, proč si raději neužívám života. Proč chci proboha meditovat?

No, já bych si i užívala, respektive v rámci možností si užívám - mám přece doma malinké štěňátko Bambi a s ní prožívám krásné chvíle radosti, hravosti, nicméně cítím jakousi vnitřní nespokojenost. Jako bych byla na rozcestí, na další životní křižovatce, a nevím, kudy se pustit dál. Tyhle pocity se odvíjejí od toho, že nemám dořešenou spoustu věcí – jak to bude s mým bydlením, zaměstnáním, se zdravím, a taky s pomocí pro druhé... Určitě by se našlo spousta dalšího, ale tohle je to hlavní. Bydlení mám vyřešeno částečně - jsem moc ráda, že můžu bydlet v bytě Hely, ale vnímám to jako přechodné a dočasné řešení. To samé je s mou nemocenskou - zatím jsem doma, protože mi stále ještě není dobře, i když s tím, jak mi bylo před pár měsíci, se to srovnat nedá, ale je mi jasné, že donekonečna být doma nemůžu... Ještě že to zatím nemusím řešit, protože doktoři, obeznámení s mým zdravotním stavem, mě do práce neženou. Ještě že tak, protože bych těžko zvládala každodenní dojíždění do práce a pak hlavně celodenní vysedávání u počítače, nemluvě o spoustě jiných s tím souvisejících věcí... Další záležitost, se kterou si nevím rady, je pomoc druhým. Připadá mi, že si nevím se svým životem rady, tak jak bych mohla radit druhým?... A z tohohle všeho vyplývá jediné, pokud se neobírám Bambi, hlavu mám plnou starostí, co a jak se mnou bude.

Vím, že bych si starosti neměla dělat, padají mi na to i karty, i výklad tarotu pro tento rok se v tomto duchu nesl, jenže já si nemůžu pomoct, starosti si dělám.

Ráda bych se ponořila do svého nitra a nalezla odpovědi, které rozumem vymyslet nedokážu, jenže právě tohle mi nejde. A to je taky hlavní důvod, proč mě napadlo přihlásit se na tenhle seminář. Nejde mi o objevování dalších stínů a tajů mého podvědomí, mám pocit, že všechno potřebné jsem už objevila. Ale jde mi hlavně o zklidnění toku mých znepokojivých myšlenek a napojení se na svou duši s cílem dozvědět se, co a jak mám podniknout dál.

Nejdřív ale musím vymyslet co s Bambi. Je to ještě malinkaté štěňátko, a mám ji doma teprve měsíc, za tu dobu nikdy nebyla celý den sama. Nevím, co by to s ní udělalo.

Hela mi nabízí řešení. Mám ji odnést k nim. Určitě by to pro ni bylo lepší, než aby byla doma sama. A hlavně – bude s Yoshikem, takže si to určitě užije.

Jsme domluvené, že ji přivezu už v pátek večer.

V pátek ale už od rána sněží, celá Praha je zapadaná sněhem, a k tomu ještě fouká silný vítr. Bambi obleču do svetříku, který jsem před pár dny shodou okolností zakoupila, do igelitky dám pelíšek, na záda ruksak a mažu na autobus. Přebíhám na tramvaj, kousek pěšky... a už jsem u Hely.

Bambi se rozkoukává jen krátce. Po chvíli je celá rozdováděná a Yoshikovi dává zabrat. Skáče na něj, doráží... prostě provokuje. Ještě že je rozumný a buď její výpady toleruje, nebo když už má všeho dost, zavrčí nebo se stáhne někam do ústraní.

Vydržela bych se na ně dva dívat celé hodiny, ale čas běží. Vím, že mě čeká cesta zpátky a hlavně příprava na seminář. Naposledy Bambi pohladím, pohledem se s ní rozloučím a vyrážím na zpáteční cestu.

Cesta je opět náročná, napadlo další obrovské množství sněhu, všude jsou hluboké závěje, kterými se brodím jen s největšími obtížemi. Nepamatuji si, kdy v Praze bylo naposledy tolik sněhu.

Doma mi to přijde takové pusté, prázdné. Zbytečně se ohlížím po Bambi, abych na ni nešlápla, neslyším žádné cupitání, necítím jemné dotyky na nohách, takové to věčné oťupávání. Ale nemám čas, musím si připravit věci na zítřek.

 

* * *

Ráno je sněhu ještě víc, v noci padal a padal, celá Praha je zapadaná. Ještě že jedu metrem, autobusy a tramvaje mají zpoždění.

Během cesty se ladím na svoje nitro a v duchu prosím svou duši, ať se se mnou spojí a řekne mi co dál.

A jsem tu! Je nás necelých dvacet, což je pro mě tak akorát. Meditace stíhá meditaci. Jak se dalo očekávat, mám rozlítané myšlenky a nemůžu se pořádně soustředit, ale co je horší, když už se kamsi ponořím, to co se objeví, mě nenadchne. Přijde mi, že to není nic nového, všechno už je mnohokrát provařené. Skoro začínám litovat, že jsem raději nezůstala doma s Bambi.

Až odpoledne se začínám trochu uvolňovat a tím pádem i „užívat“.

Večer jedu pro Bambi. Jsem zvědavá, jak zvládla noc v novém prostředí a hlavně celý dnešní den. A taky jestli se jí po mně nestýskalo.

Poněkud mě zaskočí fakt, že jsem jí evidentně nescházela. Žádné bouřlivé vítání. Přijde mi, že Yoshik mě vítá víc než moje milovaná Bambi.

Hela mě uklidňuje, praví, že Yoshik, byť je na ní téměř závislý, pokud je ve společnosti jiných psů, taky nikterak nestrádá a chová se stejně jako teď Bambi.

Naložím Bambi do tašky, rozloučím se a už se zase brodím sněhem na zastávku tramvaje. Jako by sněhu nestačilo, celý den vydatně sněžilo, a tak ho notně přibylo.

Odfouknu si úlevou, když konečně dorazíme domů. I Bambi vypadá, že má všeho tak akorát. Samozřejmě že ale z jiného důvodu. Před spaním si ji vezmu ještě na chvíli na klín, trochu si pohrajeme a jdeme spát.

 

* * *

V neděli ráno si chvíli s Bambi pohraji, šeptám jí do ouška, že musím pryč, ať se hezky vyspí a odpočine ze včerejšího náročného dne. Je mi jasné, že pro ni byl opravdu náročný. Vlastně byla poprvé pryč mimo domov, a přes den určitě nespala, jak je doma zvyklá.

Po cestě si vzpomenu na sen, který se mi v noci zdál. Vím, o čem, nebo o kom byl. Týkal se Michala.

Po příchodu na seminář se ptám Petra, co si o snu myslí, uvědomuji si totiž, že stejný nebo podobný sen se mi zdál už několikrát.

To, co mi Petr řekne, mě nepotěší. Prý mám s Michalem něco nevyřešeného.

No že bych z toho byla nadšená, to teda nejsem, už se mi nic řešit nechce. Ovšem co chci nebo nechci já, není směrodatné. Vím, že s tím stejně budu muset něco udělat.

A už jdeme do první meditace. Máme si představit, co jsme si v životě ještě neodpustili.

Okamžitě mi naběhne selhání.

Ptám se – kdy?

V manželství.

V duchu si klepu na čelo. Jak je možné, že si stále ještě vyčítám, že jsem selhala?

K tomu mi přijde odpověď – „Milá Katuško, odpusť si, co se stalo. Nejednalo se o selhání, byl to plán tvého života. Přijmi to jako součást svého učebního plánu. Byla to důležitá životní křižovatka, bez které bys nezačala plnit svoje životní poslání. Neselhala jsi, naopak jsi zareagovala přesně, jak jsi měla. Tvoje duše k tobě promluvila a ty jsi ji poslechla.“

„Tohle přece vím, přijmout to ale nemůžu.“ namítnu.

„Pošli do té události – tehdy před deseti lety – světlo, lásku a vděčnost. Prožij si ten vděk a pokoru za to, co se stalo. Obal celou situaci láskou a světlem.“

Jako film se mi před očima odvíjí scéna, kdy jsme s Michalem probírali jeho zrovna prozrazenou nevěru. Vidím se, jak mnou projíždí ostrá bolest... Vtom se ale situace změní - uvnitř nás obou se jasně rozzáří naše duše, a já ke svému překvapení vnímám to, co Michal udělal, jako akt lásky. Vidím role, které jsme si tam nahoře v bardu dohodli a on teď tu svou plní. Vzájemně si děkujeme a vysíláme k sobě proudy lásky. Navenek mě sice celá ta situaci rve na kusy, ale uvnitř cítím, že všechno je jak má být.

„Neselhala jsi. Nejsi poražená, jsi vítěz.“

Scéna se opět mění - Jsem na obrovském stadionu, uprostřed jsou stupně vítězů a na nich stojím já. s medailí kolem krku. Jak tam tak stojím sama samotinká, cítím úžasný pocit hrdosti, radosti z vítězství. Lidi v ochozech stojí a provolávají mi slávu.

Poté, co obraz potemní, omlouvám se své duši, nebo svému vnitřnímu dítěti?, nevím, to je fuk, ale mám potřebu se omluvit: „Katuško, promiň mi, že jsem ti celou dobu ubližovala, že jsem ti stále vyčítala selhání. Promiň a odpusť mi to. Ty jsi vyhrála!“

Meditace končí. Ačkoli jindy jsem značně ostýchavá, teď cítím, že se musím s ostatními o svůj prožitek podělit. Dovoluji se proto Petra, a začnu mluvit. Zaskočí mě, že se mi do očí derou slzy a hlas mi zadrhává dojetím. Cítím, že se ve mně něco událo.

Odpoledne jdeme do další meditace. No ona to ani meditace není, máme jen zavřít oči a představit si sebe jako dítě.

V duchu se rozčílím – proč Petr neřekne, jak staré to dítě má být?!

Vzápětí mi ale dojde, že musíme nechat na našem podvědomí, jaký obraz nám nabídne.

A nabídlo. Stojím u velkého zrcadla, je tam narozeninový dort se čtyřma svíčkami. Jsem šťastná a usmívající holčička v šatičkách.

Jo, tuhle situaci znám z fotky, kterou jsem před časem někde vyhrabala, dala jsem si ji na stůl, abych ji měla stále na očích. A abych ve chvílích, kdy mi bude těžko a smutno a nebyla jsem schopná ze sebe vydolovat špetku radosti, se alespoň kochala obrazem, kdy jsem byla šťastná a bezstarostná. Tohle totiž z té fotky přímo čiší.

Teď mě to ale naštve. Proč zrovna tenhle věk? Tehdy jsem přece řešit nic nemusela, byla jsem stoprocentně šťastná! Proto se snažím doslova násilím posunout se o rok později, kdy už situace byla odlišná, to už jsem byla všemi odstrčená a nemilovaná.

Ale ať se snažím sebevíc, nejde mi to. Stále se mi tam tlačí ta rozesmátá a očividně šťastná čtyřletá holka.

Jsem z toho poněkud rozpačitá, přijde mi, že něco není v pořádku... No jo, zase mi to nefunguje, máme něco řešit, jenže já jakoby nemám co...

Po zbytek meditace už jenom pozoruji tuhle veselou holčičku a lámu si hlavu, co mi má říct.

Po meditaci proběhne kolečko, každý má říct, co se mu objevilo, případně co kdo řešil. Když se dostane na mě, vyprávím svůj příběh a ptám se Petra, co si tom myslí.

Jeho odpověď mě překvapení a zaskočí. Ve své podstatně jsem prý šťastná a spokojená i radostná, nemám nic řešit, ale užívat si TEĎ A TADY. Vše, co se mi během života děje, je jenom moje hra. Proto mám všechno přijmout, nechat plynout, odevzdat. Problémy si vyrábím já sama, abych měla co řešit.

V podstatě se mi potvrdilo to, co mi vyplynulo téměř z každé meditaci tohohle semináře: Nechat vše plynout, nestresovat se, nebát se, užívat si toho, co je.