10. Vnitřní dítě

Jsem na chatě, mám dovolenou. Je takové vedro, že jen posedávám, polehávám ve stínu.

Zazvoní mi mobil.

Podívám se na displej.

Honza. To je překvapení! Už jsme spolu nemluvili ani se nepamatuji.

Ptá se, jak se mám, co dělám, a jestli nebudu zítra na chatě, že by si ke mně udělal výlet na kole. Z Radotína to má ke mně co by kamenem dohodil… Jen ten kopec musí vyšlápnout.

Zítra tu nebudu. Ale co dneska? – navrhuji.

Souhlasí. Dnes taky může a přijede.

Asi tak za hodinku je tady. Už mám pro něj připravené lehátko. Sedneme si a začneme povídat.

Vyprávím mu o tom, co jsem nedávno absolvovala, jak jsem doufala, že už bude lépe, ale že se mi pořád nedaří i přes veškeré snažení s určitými věcmi pohnout.

Honza prý občas prožívá to samé, a zrovna dneska mu přišla inspirace, jak spojení navázat. A jestli mám zájem, můžeme to zkusit společně.

Jsem pro.

S Bambi na klíně se pohodlně uvelebím na lehátku, zavírám oči a nechávám se vést.

Nejdřív se osmkrát nadechnu a vydechnu a soustředím se na svůj dech. Pak přesunu pozornost na srdeční čakru. Rozšířím vědomí do všech stran, jednou se zhluboka nadechnu a vydechnu, přesunu svou pozornost do oblasti krku, rozšířím vědomí, nádech, výdech, pozornost přesunu do oblasti třetího oka, rozšířím své vědomí nádech, výdech, přesunu svou pozornost do oblasti sedm centimetrů nad korunní čakru, rozšířím své vědomí, nádech výdech.

„Uvědom si svou touhu po Bohu. Cítíš něco?“ – ptá se Honza.

„Cítím“. – odpovídám.

„Tak zaměř svoji pozornost nahoru.“

Okamžitě se přede mnou objeví jakási velká nádoba, v ní jsem já jako malé dítě. Ta nádoba se příjemně houpá, cítím se v naprostém bezpečí. Okamžitě mi vletí slzy do očí.

„To je tak krásný pocit, takový jsem už dlouho nezažila.“ – komentuji své nezvykle příjemné rozpoložení.

Honza je rád: „Vidíš, jak nám to spolu pěkně funguje. Netušil jsem, že si to společně vyzkoušíme a že se to takhle vydaří. Děkuji ti.“

Povídáme si dál. Zmiňuji se o tom, jak mi často naskakují určité vzorce chování, kterých se stále nemůžu zbavit, ačkoli jsem podnikla tolik terapií. Jejich společným jmenovatelem je přesvědčení „NECHCI TADY BÝT“.

Honza říká, že se v posledních letech věnuje v terapii především léčení vnitřního dítěte.

Zajímá mě to. Co ta terapie obnáší?

Honza vysvětluje:

„Tak jako mluvíme česky, aniž bychom se to nějak učili, ale protože na nás touto řečí mluvili naši rodiče, stejně tak používáme emocionální jazyk, který se odvíjí od toho, jak se k nám rodiče chovali. Toho si sice většinou nejsme vědomi, ale používáme ho pak celý život.“

„No jo, ale já si nepamatuji, jak se ke mně chovali rodiče, Já mám celé dětství totálně vytěsněné.“

„To se stává i v lepších rodinách, tak do toho půjdeme přes současnost. Vybav si, kdy ses v poslední době cítila nejhůř.“

Nemusím vzpomínat dlouho. Včera jsem tu měla kamarádku a v řeči jsme narazily na problém, se kterým jsem si nevěděla rady. A tehdy mi naskočily nepříjemné pocity. Uvědomila jsem si, že na vyřešení toho problému nestačím, protože jsem sama. Sama že to nezvládnu.“

Honza mi k tomu říká:

„Tyto emoční prožitky mají obrazně tři patra pod sebou. První patro je na povrchu, což obnáší otázku: Jak ses při tom cítila?“

„Osamělá a bezmocná.“

„Druhé patro pod tím obnáší další otázku: Co sis na základě toho o sobě myslela?“

„Že jsem neschopná si někoho najít.“

„Třetí patro je ještě pod tím: Jaký trest za to následuje?“

„Definitivní osamění.“

„Čím jdeme hlouběji, tím emocionální negace houstnou. A teď si zkus si vzpomenout, kdy jsi měla podobný pocit v dětství?“

Hned mi naskočí vzpomínka, kdy mi máma říkala: „Ty jsi tak nemožná, že si nikdy nikoho nenajdeš.“

„Co jsi tehdy cítila?“

„Bezmoc a vztek.“

„A jak ti bylo včera s tou kamarádkou?“

„Úplně stejně.“

Přijde mi zvláštní, že tohle všechno bylo v pozadí naprosto nevinného povídání s kamarádkou, kdy jsem nic výrazně negativního nevnímala.

Honza mi vysvětluje: „Vnitřní dítě je část tvých emocí, kterým se v dětství zastavil vývoj, protože nedostaly dostatečnou emocionální podporu.“

Ptá se mě: „Jaký máš ke své vnitřní holčičce vztah?“

„Nejraději bych ji zaškrtila:“ vyletí ze mě. „Kazí mi život. Kdo má tu její bezmoc snášet?“

Honza pokračuje: „O emocionální nádrži jsme spolu mluvili, že jo? Ty máš svou emocionální nádrž, tvoje vnitřní dítě má taky svou. Obě citové nádrže jsou propojeny tenkou kapilárou. Co prožívá tvoje vnitřní dítě se odráží s určitým zpožděním i u tebe. Jestliže bys svoji vnitřní holčičku nejraději zaškrtila, ona s tebou nechce být. Kapilárou ta její nechuť nepozorovaně přiteče k tobě a ty cítíš „NECHCI TADY BÝT“. Tak už to máme, tohle je ono, toto je příčina tvého trápení. Vidíš to?“

Naprosto zřetelně.“

„Ale co se s tím dá dělat? – ptám se Honzy.

„Na to znám jedinou trochu fungující cestu – rituál péče o vnitřní dítě. Jestli chceš, ukážu ti, jak se dělá.“

Jasně, že chci.

Následuje ukázka.

„Chceš si to taky vyzkoušet?“ – ptá se Honza.

„To víš, že chci.“

Zavírám oči a nořím se do sebe, dle pokynů provedu rituál. Zpočátku to jde poněkud ztuha, ale jak mi Honza vysvětlil, je zapotřebí nedůvěru a nechuť překonat, prostě hrát to jako divadlo.

Rituál skončí. Honza se ptá, jaký mám z něj pocit.

„Jo, docela dobrý.“

Ptá se mě, na kolik procent si myslím, že to bylo pravdivé.

„Na začátku tak 10%, na konci něco přes 50 %“

„Pouze pravidelným trénováním to procento lze postupně zvyšovat tak, abys věděla, že už nic nehraješ, ale že je to pravda. Je třeba to nejprve nacvičit ve chvílích, kdy jsi v pohodě, aby sis na tento nový emocionální jazyk zvykla, teprve pak ho můžeš aplikovat v zátěžových situacích.“

„Teď to zkontrolujeme. Zavři oči, představ si mikrofon, a dej ho do ruky vnitřní holčičce. Já se jí budu ptát, holčička bude odpovídat do mikrofonu a tvoje pusa bude její odpovědi tlumočit.

„Holčičko, jak ti tam je?“

„Těžko...“

„Jak se ti to líbil rituál péče?“¨

„Ano, líbil.“

„Chceš ho častěji?“

„Ano, chci.“

„A jak často?“

„Dvakrát denně, vždy ráno a večer.“

„Udělal by ti radost nějaký dárek?“

„Ano, plyšové zvířátko.“

Honza se s holčičkou rozloučí a pro jistotu zopakuje celý rozhovor pro mé bdělé vědomí.

„Káťo, je ti to jasné?“

„Copak o to, jasné mi to je zcela, jen nevím, jestli to vydržím opakovat.“

„A proč by ne?“

„Protože takové to opakování nemám ráda, nebaví mě to.“

„To je tvůj postulát, na který Vesmír říká ANO. Chtělo by to změnu… Jak by se ti líbilo místo toho tvého si říct – „Ráda dělám své holčičce radost“. Jak to cítíš, je to pro tebe přijatelné?“

„Ano je.“

„Tak fajn, pravidelně prováděj rituál o péči a asi za tři týdny bychom mohli zkontrolovat, jak na tom tvoje holčička je. Zdali jsi ji dodávala péči tak, jak jsi slíbila.“

„Dobře.“

„Zkusíme si závěr propojení nahoru?“

„Jo jo, moc ráda“

O chvíli později se už zase koupeme v hřejivých Božích paprscích. Je nám oběma nádherně.

A o něco později už jsme zase v reálu.

Honza mi děkuje, já zase jemu. Jsem ráda, že jsme se po dlouhé době viděli a jaké příjemné prožitky tohle setkání přineslo.

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.