6. Prázdnota

Čas neskutečně rychle utíká. Nastal podzim a s podzimem jak už bývá zvykem přichází i podzimní chmury. Občas se zkouším ponořit do svého nitra, ale nejde mi to. Jsem nesoustředěná, myšlenky mi těkají z jednoho problému na jiný. Samozřejmě, že je mi to víc než nepříjemné.

Scházím se s kamarádkou, říká mi o kurzu, který nedávno absolvovala. Prý jde o práci s energiemi.

Zbystřím, možná tohle by pro mě, jak jsem pořád unavená, bylo to pravé. Přihlašuji se na něj také.

x x x

Kurz byl velmi zajímavý, úplně něco jiného než co jsem kdy absolvovala. Žádná esoterika, žádné noření se do sebe a svých emocí, pouhopouhá práce s enegií. Svou vlastní.

Kurz mě nadchl a taky pomohl, cítím se příjemně odpočatá. Co je ale důležité, získala jsem na něm návod, co se sebou dál dělat. A taky dělám, pravidelně každý den cvičím energetická cvičení. Teda pokud se dá mluvit o cvičení, tohle se totiž provádí toliko v mysli. Nezabere moc času a přitom mám pocit, že opravdu zabírá.

x x x

A jsou tu vánoce. Stejně jako v předešlých letech se u mě na chvíli zastaví Hela s Davidem a Yoshikem, chvíli pobudou a jedou dál, a já zůstávám sama. Jak já tuhle dobu nemám ráda! Naštěstí díky Bambi se přece jenom trochu rozptýlím. Nedovolí mi, abych smutnila.

Kdybych nemusela, nejraději bych nevylezla vůbec ven. Ale musím. Chodím do práce, a taky i kvůli Bambi.

x x x

Dneska poprvé napadl sníh. Jsem zvědavá, jak si s ním Bambi poradí. Loni sice sníh už zažila, ale to ještě byla štěně, teď už je to dospělá holka.

Brzy ráno vyrážíme ven, všude je čerstvě napadaný prašan. Bambi nejdřív udělá opatrný krůček vpřed, musí vyzkoušet, co to bílé je. Moc se jí to nelíbí, ale za chvilku už odvážně vyráží a utíká o stošest. Jak běží, kutálejí se před ní kuličky sněhu a ona za nima lítá, jako by to bylo něco na hraní. Pouští se i do hlubokého sněhu, je vidět, že si to užívá. Chvílema se i trochu sklouzne. Vychutnává si tu hebkost a měkkost sněhu a vůbec jí nevadí, že se umáčí. No, je to moje zlatíčko. Musím se jejímu nadšení smát, hned se mi vylepšuje jinak chmurná nálada. Mrzí mě, že se musíme vrátit domů, pospíchám do práce.

Tak tohle byl ten příjemnější zážitek, těch nepříjemných je ovšem podstatně víc. Vynacházím se ve značně rozladěném rozpoložení. Uvědomuji si, že čím jsem starší, tím víc zimu nesnáším. Možná ani ne zimu jako takovou, spíš mi vadí mráz a nepohodlí, které přináší. To má totiž neblahý vliv na mou psychiku. Nevím, čím je to způsobeno, že by mi scházel sluneční svit? Možná ano, i když si myslím, že je v tom i něco jiného. Hlavně mi vadí, že se už dlouhou dobu cítím tak zvláště od všeho odtržená. Čas od času se znovu a znovu pokouším ponořit do svého nitra, ale v hlavě se mi točí kolotoč všech možných myšlenek. Žádná za to nestojí, ale nejsem s to je zastavit. Připadám si jako na samém začátku své „duchovní kariéry“ , jako bych nikdy nemeditovala! Nedaří se mi spojit se svou duší, nedaří se mi vůbec nic. A když k tomu ještě přidám zdravotní problémy, které mě vždy touhle dobou drtí, musím konstatovat, že to stojí za houby.

x x x

Konečně jsem se dočkala, jaro je tu! Ale jak už je v posledních letech zvykem, zima se plynule přehoupla rovnou do letního počasí. Skok a je tu zase zima… skok a je zase léto. Jsou to neskutečné výkyvy, a ty mi nedělají dobře. Myslím, že nedělají dobře nikomu, ovšem se mnou cvičí pořádně. A co se mnou cvičí taky, to je situace v práci. Nejen že řeším mezilidské vztahy, které nechutně přiostřily, ale i spoustu dalšího. Se změnou nejvyššího vedení a v souvislosti s obecnou situací v celé zemi, se totiž začíná propouštět. Ach jo, už je to tu zase. To, co jsem zažila před několika lety v bance, opakuje se i tady.

Hmm, tady bych to nečekala. Myslela jsem, že to tu dožiju v klidu až do odchodu do důchodu.

Snažím se nepodléhat všeobecně nepříjemné atmosféře, vím, že co se má stát se stane, ať se tím budu trápit nebo ne, ať se mi to líbí nebo ne. Prostě se to stejně stane. Situace je stejná jako před lety, a tak se snažím rozhovory na toto téma ignorovat nebo se jim spíš snažím vyloženě vyhýbat. Což je ovšem, pokud se tyto rozhovory odehrávají přímo v naší kanceláři, téměř nemožné. Že by to přispívalo k dobré náladě, to tedy nepřispívá. Ještě že mám Bambi, která mě přímo nutí se ze své zachmuřenosti probrat. Každou chvíli mi vyloudí i úsměv na tváři. Jasně, že jsou s ní i starosti, ale těch radostí je podstatně víc. Jsem tak ráda, že ji mám a hlavně jsem ráda za její úžasnou povahu. Je to moje zlatíčko.

x x x

Je fajn, když můžeme zase vyrazit na chatičku, vidím, jak to tu Bambi má ráda. A já ještě víc. Jak to jenom jde, vyndávám na zahradu lehátko, je-li toho zapotřebí obložím se dekami, a s Bambi vedle sebe se pak vyhřívám v příjemných teplých jarních slunečních paprscích.

To je pohoda! Ještě kdyby se mi podařilo navázat spojení se svou duší, to by mi bylo ještě líp. Jenže to se mi stále nedaří. Ať dělám, co dělám, cítím v sobě nepříjemnou prázdnotu… No jo, to jsem nezmínila, že přes krásnou jarní přírodu, která mi vždy dělala tak dobře, cítím v sobě nepříjemné prázdno. To prázdno je přímo hmatatelné, nemůžu ho ignorovat i kdybych chtěla. A to já nechci. Snažím se téměř násilím ponořit se do svého nitra a něco z něj vydolovat. Ale nic, jen ta prázdnota.

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.