7. Dovolená

Začíná léto, přede mnou je dovolená. Stejně jako před lety, původně jsem měla jet k moři, bohužel z toho sešlo, a tak místo toho jedu do západních Čech. No to se teda těším!

Aby bylo jasno, proti dovolené v Čechách nic nemám, jenže když mně to moře tak schází…

Tentokrát jedu s Bambi, jsem zvědavá, jak to spolu zvládneme. Vlastně je to moje první dovolená s Bambi, ale taky moje první dovolená, co jedu jinam než na chatu. Teda od té doby, co jsem sama a co na dovolené budu sama. I když ve společnosti svého psa.

Od samého začátku jako by se nic nedařilo. Cesta autobusem je příšerná, vedro k zalknutí, ze všech stran mě tísní zavazadla, a k tomu ještě mám na klíně Bambi. Už abychom byly na místě.

Autobus zastaví kdesi mezi poli. Řidič, kterého jsem prosila, aby mě upozornil, až budu na místě, mi právě toto oznámí.

Ruksak hodím na záda, kufr táhnu za sebou a přede mnou na vodítku šlape Bambi. Jdeme dlouho, cesta se zdá nekonečná. Na mapě se to jevilo podstatně blíž než tady v reálu.

Konečně přicházím k prvnímu stavení. Ještě že je někdo venku, můžu se zeptat na cestu.

Prý je to už nedaleko.

No možná bez zavazadel by to šlo, ale takhle toho mám už plné zuby.

Paní měla pravdu, projdeme jednou zatáčkou, druhou a jsme na místě!

V recepci vyzvednu klíče i potřebné informace, přejdu silnici do vedlejšího penzionu, po schodech nahoru… a už jsem tu!

Odemykám dveře od pokoje, zavazadla shodím na zem hned u dveří, vyndávám pelíšek pro Bambi… a honem do koupelny.

Sprcha mě alespoň trochu osvěží, vybalím to nejnutnější… a padám do postele… a v momentě spím.

Spím docela dlouho, potřebovala jsem to jako sůl. Po probuzení se cítím osvěžená. No možná na těle osvěžená jsem, ale na duchu teda ani náhodou.

Najednou na mě padá samota. Jsem tu sama, bez jediné spřízněné duše, bez auta, jenom se psem. Sedím na posteli, Bambi mám na klíně, hladím ji po hlavičce a chce se mi brečet.

Za chvíli se ale vzchopím, obléknu se a jdu se do recepce pozeptat na spojení do nejbližšího města. A taky se chci dozvědět něco o místních turistických trasách. To abychom mohly chodit na výlety.

Co se týká spojení, teda nic moc. Autobus tu jede jednou, dvakrát za den. Ovšem jeden brzy ráno a další až odpoledne.

To je teda průšvih! Budu muset všude chodit pěšky.

Vracím se zpátky na pokoj, vezmu Bambi a jdeme se projít. Po cestě přemýšlím, jak to tu zvládnu. Dochází mi, že tahle dovolená bude náročná. Jsem tu úplně odříznutá od civilizace, široko daleko není jediný obchod, ani s potravinami, ani s čímkoli jiným, přičemž mám zaplacené toliko snídaně. To jsem teda zvědavá, jak se tu budu stravovat.

Copak o to, kdybych tu byla autem jako všichni ostatní, nebyl by problém, dojela bych si někam nakoupit, ale takhle fakt nevím, jak to udělám… Co ale vidím jako ještě větší problém, to je ta moje samota. Ta tu na mě neskutečně padá.

Ale co! Dneska už jsem jinde než před lety, vím přece, že náhody nejsou, takže se se svými temnými emocemi musím nějak poprat a z téhle dovolené se pokusím vyždímat maximum pozitivního…

x x x

Zpočátku to ale jde ztuha. Nejbližší město je odtud vzdálené šest kilometrů chůze, ovšem až do centra je to skoro sedm. Plus pochůzky po města a pak zase cesta zpátky…

První výlet nám dal pořádně zabrat. Oběma. Poslední roky jsem toho moc nenachodila, takže teď jsem pořádně urvaná. O Bambi nemluvě. Tu jsem dokonce musela kousek cesty nést na ruce.

Takže jak to dopadlo? No, jak jinak, než že po příchodu na pokoj se jdu vysprchovat, pak padnu do postele a spím. No, spíme obě dvě.

Po probuzení se cítím líp. Tentokrát nejen na těle, ale i na duchu. A proč i na duchu? No protože jsem zvládla takovou náročnou procházku… No jo, já vím, 15 až 16 kiláků nic moc, ale pro mě, sužovanou nemocemi a neskutečnou únavou, je takový výšlap hoden téměř oslavy…

Po pravdě řečeno, do oslavy mám daleko, ale alespoň se v duchu poplácávám po rameni – jsi dobrá! A jak jsem tak ze sebe nadšená, jdu se poptat do recepce na dopravní spojení na další výlet.

Paní je ochotná, na internetu mi najde spojení, sice poněkud komplikované, ale hlavně že nějaké.

x x x

Hned následující den vyrážíme. Musíme jít pár kilometrů pěšky, pak autobusem a posléze vlakem. Pro mě cestování neznalou a hlavně neochotnou… Nevím proč, ale ačkoli jsem Blíženec, strašně nerada cestuji. Teda pokud mě někdo někam odveze, nevadí mi to, ale putovat takhle sama a ještě v neznámém kraji, to pro mě není.

Výlet se vydařil. Ještě že jsem si s sebou vzala klokanku (taška pro psy, která se nenosí v ruce nebo přes rameno, ale je zavěšená na krku). Bambi po včerejším náročném vejšlapu byla přece jenom unavená, takže jsem ji místama musela nést. A její půdruhého kila čisté váhy, se unést dá.

Místo bylo zajímavé. Jednalo se o místní přírodní rezervaci s rašenilišti. Škoda jen, že je takové sucho, rašeliniště byla skoro vyschlá.

Po příchodu na pokoj se vždy opakuje totéž – sprcha a postel. Začínám být na sebe hrdá, jak to zvládám. Dneska jsem ušla zase něco přes deset kiláků. Fakt jsem dobrá!

Zajdu do recepce a obhlížím nabídku jejich welnes. Mají tu bazén, masáže, cvičení… a další.

Objednávám se do bazénu a taky na masáž. Alespoň něco si tu dopřeju.

x x x

I v následujících dnech podnikáme s Bambi výlety. Každý den ujdeme něco přes deset kilometrů, někdy i víc. Ke konci týdne mi už ale docházejí síly. Asi jsem to s těmi výlety trochu přehnala. Co je ale zajímavé, že fyzicky jsem sice vyčerpaná, zato psychicky jsem na tom líp než na začátku. Už jsem se vyrovnala s tím, že jsem tu sama, že nemám s kým popovídat. To jsem totiž zapomněla podotknout, že tu skoro není slyšet češtinu, všude zní němčina. Proto ani u snídaně nemám s kým prohodit řeč.

No, nějak to tu už vydržím.

Ještě že na recepci jsou příjemní, dokonce mi sami nabízejí, že mě, až pojedu domů, autem hodí do města, abych se nemusela s kufrem trmácet tu dlouhou cestu k autobusové zastávce. Potěšilo mě to.

x x x

Týden utekl docela rychle, dovolená končí, balím a vyrážím na zpáteční cestu.

S úlevou vydechnu, když jsem konečně doma. Naházím prádlo do pračky, uklidím věci a přemýšlím, kdy vyrazíme na chatu.

Nakonec ale jedu až následující den. Výrazně se totiž ochladilo…a hlavně prší.

Vlastně jsem ráda, alespoň si můžu odpočinout a nabrat trochu sil.

x x x

Ráno první pohled patří obloze. Tak co, jak to vypadá?

Jo, docela to jde. Sbalím ruksak, tašku s Bambi a vyrážíme. O několik hodin později už jsme na chatě. Nejdřív ze všeho se vrhnu na ovoce, pak vyndávám lehátko a s Bambi na klíně se vyhřívám ve slunečních paprscích.

To je relax! Myšlenky mi zalétnou k právě proběhnuvší dovolené.

Proč byla takováhle, proč se mi zase vrátily ty už dávno zapomenuté pocity osamocenosti, smutku, lítosti, vzdoru a vzteku? Proč?

„Ty nevíš?“ – ozve se hlas.

„Ale jo, vím, protože to všechno v sobě stále mám. Kdybych už měla všechno zpracované, vyřešené, nic by mě nedostalo.“

„A když to víš, proč jsi s tím teda něco nedělala?“

„Já myslím, že jsem dělala, co jsem jenom mohla, přesto jsem se často cítila mizerně.“

„Proč?“

„No protože jsem tam byla jediná sama a ženská k tomu, a ještě bez auta. A to v téhle končině s tak špatným nebo skoro žádným dopravním spojením bylo víc než komplikované. Pokud jsem se chtěla někam dostat, všude jsem musela šlapat pěšky. Nejbližší město bylo hodně daleko. Škoda, že jsem to nevěděla dřív, asi bych si vybrala jinou lokalitu… I když nevím, okolnosti byly takové, že jsem na výběr moc neměla… No, jediné pozitivní na celé věci je to, že jsem zjistila, že na tom nejsem tak špatně co se týká fyzičky. Během dovolené jsem našlapala kolem šedesáti ne-li více kilometrů. To docela jde.“

„Vidíš, jak jsi dobrá.“

„Hmm, jsem… Musím říct, že si to tady na chatičce po dlouhé době zase užívám. Ale stejně přemýšlím nad tím, proč v poslední době v sobě cítím takovou prázdnotu, proč se mi nedaří ponořit se do svého nitra, navázat spojení se svou duší, prostě proč se cítím taková odtržená od všeho?“

„Opravdu tě nic nenapadá?“

„Ne“.

„Ty ses rozhodla, zřejmě se na to nepamatuješ, že už máš všeho dost, dost vší práce na sobě a že už budeš jenom odpočívat. Tak odpočíváš, jenže klid v duši ti to nepřináší. Proto ta prázdnota.“

„Jo, ta tu je, jenže nevím, čím ji vyplnit.“

„Přece prací na sobě a taky pomocí druhým.“

„Vím, že bych se do toho měla pustit, jenže to je právě to, že se cítím úplně od všeho odstřižená. Žádné informace, žádné prožitky.“

„Protože to všechno sis zakázala.“

„A co mám teda udělat, abych se někam posunula?“

„Stačí se rozhodnout.“

„To už jsem zkoušela několikrát, ale …“

„Právě, jenom jsi to zkoušela. Je zapotřebí se opravdu rozhodnout. Srdcem.“

„O to se pokouším, ale pořád se mi nedaří. I o to prosím, ale pomoc nepřichází. Poraď mi tedy, co mám udělat.“

„Opravdu to chceš změnit?“

„Ano, chci.“

„Je tu ale jedna překážka, která ti v tom brání – stále si pohráváš s myšlenkou, že tu nechceš být. S tím musíš něco udělat.

„Ale co?“ – nechápu.

„Rozhodnout se, zda tu chceš být nebo ne. Ale definitivně. Ne jako doposud, že se rozhodneš, a pak při každé náročnější situaci, kdy se dostaneš do problémů, zase hodíš zpátečku a říkáš, že už máš všeho dost a že tu být nechceš.“

„Máš pravdu, ale jak se mám rozhodnout takhle definitivně? Poraď mi prosím tě.“

„Pokus se zaměřit pozornost do svého nitra a tam se zeptej. A počkej na to, jaká odpověď ti přijde.“

Udělám, co mi bylo doporučeno a čekám na odpověď.

Nemusím čekat dlouho, odpověď přišla hned – Chci tu být a chci splnit úkoly, které jsem si do tohoto života dala, což obnáší kromě jiného i pomoc druhým.

„No jo, ale má to háček.“ namítnu.

„Jaký?“

„Potřebovala bych pomoct.“

„V jakém smyslu?“

„Mám problém, a to dlouhodobý, že vůbec nejsem schopná se koncentrovat, nic procítit. Můžete mi s tím prosím trochu pomoct? Stejně tak bych ráda zase procítila nějaké energie. Mám pocit, že jsem v tomhle směru úplně zablokovaná.“

„Opravdu chceš pomoct?“

„Ano, chci.“

„Buď bez starosti, pomůžeme ti.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Tak děkuji.“

Celý den se povaluji na lehátku a je mi opravdu blaze. Zapomenuta je dovolená i všechny nepříjemné pocity, které mě tam pronásledovaly.

Obloha se zatáhne, začíná pršet.

Honem schovávám lehátko a jdu se schovat do chaty.

Sedám si na gauč a pokouším se ponořit do sebe. Netrvá to dlouho a najednou cítím, že se něco změnilo. Myšlenky se zklidní, ruce začínají hřát.

To snad není možné, ono to opravdu funguje! Ta pomoc opravdu přišla!

Objevuje se přede mnou žluté světlo, není to jenom světlo, je to takové světle žlutá průhledná bublina. Nastupuji do ní. Bublina se mnou stoupá vzhůru, dostávám se do barda. Tam sedí spousta bytostí v čele s tím Nejvyšším, jak já mu říkám.

Padám na kolena a mám k němu dlouhou řeč. Prosím ho o pomoc.

Máme spolu delší rozhovor, výsledkem je přislíbení pomoci.

Poděkuji, nastupuji do cestovní bubliny a klesáme dolů.

„Po dlouhé době takový krásný prožitek. Děkuji moc.“