4. Operace

Nevím, jestli je to počasím, příšerná vedra se střídají s prudkým ochlazením, a to stále dokola, nebo něčím jiným, ale je mi pořád zle. Ať jsem doma nebo na chatě, sotva se ploužím, nemůžu popadnout dech, víceméně jenom polehávám a pospávám. Leze mi to na nervy, já dřív taková aktivní, a teď tohle. V duchu si stále opakuji afirmace, jenže mi přijde, že jsou absolutně k ničemu. Všechno je teď nějaké divné….

Je večer, jsem doma a dělám si starosti. Hlavně s tou svou příšernou únavou. Kdoví, co za ní je. Ačkoli jsem podstoupila tolik vyšetření, nikdo na nic nepřišel. Dneska jsem po delší době zase zašla k léčiteli a všechny svoje neduhy jsem s ním probrala. Včetně té mé únavy a ospalosti. A říkám mu, co mi tuhle proběhlo hlavou. Zda jsem si při minulé operaci nenatáhla nějakou přivtělenou bytost.

Ano, taky si to myslí.

No jo, ale co s tím?

Teď nebudeme dělat nic, jdu na další operaci, pokusíme se to vyřešit, až budu mít po ní.

Tak tohle všechno se mi teď honí hlavou. Najednou mě napadne zavolat Marušku.

Je doma. Říkám jí o tom, co se mi děje a ptám se jí na její názor.

Ano, mám přivtělené duše, a hned několik.

Ale to snad ne! Stačila by mi jedna!

Říkám jí o afirmacích, které si už asi měsíc odříkávám, a sice – Vzdávám se přesvědčení, že součástí mého života je utrpení.

Jak jsem překvapená, když se dozvídám, že jsou k ničemu. Nepomáhají mi, naopak ubližují. Jestliže prý říkám, že se něčeho vzdávám, jedná se vlastně o boj, díky němuž to negativní jen přiživuji. Měla bych je proto pozměnit za jiné.

No, to je teda nadělení! A pak se divím, že se moje snažení míjelo účinkem.

 

* * *

Termín operace se rychle blíží. Kvůli předoperačním vyšetřením obíhám posledních pár lékařů.

A už je to tu, zítra jdu do nemocnice. Scházím se s Helou a předávám jí Bambi, pak honem domů, sbalit si věci.

Ráno jedu do Motola. Příjem proběhne rychle a hladce, z ambulance přecházím na lůžkové oddělení a očekávám věci příští.

Den ubíhá poměrně rychle, pořád se něco děje – tu přijde sestra s dalšími a dalšími formuláři k vyplnění, tu přijde lékař a zve nás na vyšetřovnu.

Na pokoji jsme tři. Sestra nás seznamuje s tím, jak se připravit na operaci, jak bude vše probíhat. Do té doby hladký průběh se zadrhne v momentě, kdy do pokoje vejde lékař a sdělí mi, že mají prázdninový provoz, tudíž je zavřená JIPka, a s ohledem na moje zdravotní problémy se anesteziolog bojí komplikací, které by se bez JIPky nemusely zvládnout. Proto navrhuje odklad operace.

Zježí se mi vlasy na hlavě. Jen to ne!

Lékař ještě dodává, že na operaci se normálně připravím a ráno, až přijde internista, rozhodne co a jak bude dál.

No, to je průšvih, to znamená, že v noci toho moc nenaspím, ráno se budu nervovat, a to vše až bůhví dokdy.

A taky jo. Noc jsem navzdory uklidňujícímu léku víceméně probděla.

 

* * *

Ráno je docela fofr, honem se vysprchovat, natáhnout punčochy a čekat na věci příští.

Zatímco druhé dvě ženy jsou postupně odváženy na operační sál, já stále čekám na verdikt.

Až někdy v devět přichází lékař se zprávou – je rozhodnuto, operace se odkládá. Co ale zatím rozhodnuto není, na jak dlouho. JIPka se sice za týden otevírá, ale je obsazena naléhavými případy.

Vyskakuji z postele, balím si věci a jdu čekat na chodbu na lékařskou zprávu a hlavně na konečné rozhodnutí, kdy mám do nemocnice znovu nastoupit.

Čekám několik hodin, nechápu, proč to trvá tak dlouho. Mezitím volám Helu a domlouvám se s ní kvůli Bambi. Ráda bych si ji po cestě domů vyzvedla a vzala domů.

Konečně jsem se dočkala, mám zprávu i termín operace. Do nemocnice mám přijít v neděli ráno.

Vystřelím ven. Jedu k Hele do práce, abych si vyzvedla klíče od jejího bytu, jedu pro Bambi a nakonec volám svou lékařku, abych ji seznámila s vývojem událostí a optala se, zda k ní musím zajít.

Nemusím, super. Táhnu se s taškami k domovu. Hlavou se mi honí starosti, obávám se, aby se nevyskytly nějaké komplikace, které by operaci znovu odložily, především abych se nedejbóže nenastydla.

 

* * *

Pár dní uteče jako voda, domlouvám se s Helou kvůli předání Bambi. Situace se ovšem poněkud komplikuje. Bambi totiž začíná hárat. A co teď?

Hela volá Michalovi a vyloží mu situaci.

Michal se nabízí, že pokud by nastaly komplikace, vypomůže.

Bezva!

S Helou se domlouváme, že zkusíme dát Bambi s Yoshikem dohromady, třeba to naši pejsánci zvládnou.

Scházíme se v kavárně, pěkně si popovídáme, rozloučím se s Helou i s Bambi, Hela si ji dává do tašky a jede domů. Já taky.

Zrovna vylézám ze sprchy, když mi Hela volá a hlásí, že Yoshik po Bambi silně zatoužil a Bambi jak se zdá by byla povolná, takže nepřichází v úvahu, aby byli spolu. Hela po mně chce, abych si pro Bambi okamžitě přijela. Když je totiž od sebe oddělí, Yoshik zoufale vyje a skáče metr vysoko.

Řešíme, co s tím udělat. Hela navrhuje, abych si Bambi odvezla, ráno že bych odjela do nemocnice, Bambi nechala doma, a ona že by si pro ni během dopoledne přijela a odvezla ji k Michalovi.

Jo, to by šlo, jen je tu zádrhel. Jsem celá mokrá včetně vlasů, než bych se dala do kupy, ona už bude na cestě ke mně.

Nakonec se domluvíme, že mi Bambi přiveze, a aby se vše odbylo co možná nejrychleji, to kvůli Yoshikovi, počkám na ni u stanice autobusu, kde mi ji předá a hned zase pojede domů.

Stihnu to tak akorát.

Hela mi vypráví, jak Yoshik vyváděl, prý při jejím odchodu vyl na celý dům, že ho bylo slyšet až dolů na ulici.

Rozloučíme se, Hela jde na autobus, já domů.

Místo starostí, jak to zítra bude probíhat v nemocnici, balím si honem věci. Už je dost pozdě, mám co dělat, abych to stihla.

 

* * *

Ráno se s Bambi rozloučím a ujíždím do nemocnice. Tam vše proběhne rychle, určitě rychleji než ve všední den. Dneska je totiž neděle.

Jdu na oddělení, za chvíli na pokoj přichází další spolutrpitelka. Seznamujeme se a trochu si popovídáme. Během dne přicházejí lékaři, dozvídám se, co a jak zítra bude. Nakonec se za mnou přijde podívat anesteziolog. Je to ten samý, co mě měl na starosti, když jsem tu byla před čtyřma rokama. Probereme spolu všechno potřebné. Jsem ráda, že to je on, minule mi moc pomohl.

Večer před spaním promlouvám ke své duši. Prosím ji, ať si při narkóze ohlídá, aby se do mého těla nenastěhovala jiná duše, mám svoje zkušenosti, že jo. Doufám, že to tentokrát dopadne lépe než při předešlé operaci.

 

* * *

Noc proběhne poměrně v poklidu, ráno opět známý postup – sprcha, punčochy, a pak už jenom čekat, až přijdu na řadu.

Trvá to několik hodin, klidu mi to nepřidá, ale dočkám se. Odvážejí mě na operační sál, respektive předsálí. Přivážejí totiž ještě jednoho pacienta a já musím počkat.

No, to mi tak scházelo. Cítím, jak mi srdce buší, mám ho až někde v krku.

Konečně! Převážejí mě dovnitř, přesunuji se na operační lůžko, o chvíli později jsem už v limbu.

Probouzím se z narkozy. A nastává problém. Dusím se. A pořádně. Honem si sedám a lapám po dechu. Mám pocit, že mi jde o život, každý nádech je doprovázen děsivými zvuky. Samotné mi to nahání hrůzu, stejně tak fakt, že se mnou nic nedělají.

Teda dělají, převážejí mě na JIPku a po chvíli mi připojují infuzi. Přicházejí lékaři a dohadují se, co se mnou.

To je mi tak platné, sakra, proč mi nedají něco, abych mohla dýchat?

Zdá se neskutečně dlouho, než se mi ulevuje. Později se dozvídám, že to trvalo přes hodinu. No, pro mě ta hodina byla nekonečná. Jak jsem ráda, když se konečně můžu volně nadechnout.

Odpoledne přichází anesteziolog a ptá se mě, co se to se mnou dělo.

No,jak bych to mohla vědět? Myslela jsem, že mi k tomu něco řekne on.

Vysvětluji mu, že dle mého se nejednalo o astmatický záchvat a říkám mu proč. Při něm se totiž člověk může nadechnout, výdech jde ztuha. Teď to ale bylo obráceně - nemohla jsem se nadechnout, zatímco výdech byl volný.

Taky si to myslí.

Pak mi říká, že když mě před operací připojili na přístroje, měla jsem hodnoty tak kritické, že by mě normálně uspat neměl, bylo příliš mnoho rizik. Protože se mnou ale mluvil den předtím, bylo mu jasné, že až mě uspí, hodnoty se srovnají. Byl přesvědčen, že pokud by mi operaci odložili, byla bych ještě víc vynervovaná a situace by se opakovala jako při minulé operaci. Měla jsem kliku, že do tohohle rizika šel. Kdoví jak by se zachoval jiný anesteziolog na jeho místě... No jak asi? Vždyť jsem to zažila minule, nechali mě převézt zpátky na pokoj a cpali mě vším možným, abych se srovnala a uklidnila.

Anesteziolog za mnou přichází ještě několikrát, až si paní vedle mě dělá legraci, že mu nedám spát.

Já vím, jsem zapeklitý případ, kdoví co to vlastně bylo.

Nakonec se shodneme – já i anesteziolog :) – na tom, že šlo zřejmě a spasmus hrtanu, ke kterému došlo v okamžiku, kdy mi vyndali kanylu z krku. Zřejmě po té minulé operaci to mám v krku víc citlivé... No, hlavně že mi je už dobře.

Na JIPce strávíme jeden den. Paní šla dřív, mně bylo řečeno, že ještě musím zůstat. Přece jen jsem komplikovaný pacient. Nakonec jdu ale taky, potřebují volné lůžko.

Stěhuji se. Na rozdíl od loňska, kdy mě sestra musela převézt na vozíčku, teď jdu po svých. Vlastně je to zrovna rok, co jsem tu byla na minulé operaci. No, to to teda vedu, dvě operace takhle rychle za sebou.

Na oddělení všechno probíhá v poklidu. Jsem ráda, vzruchů jsem si tu loni užila až až. Pár dní po operaci mi vyndávají z nosu tampony. Uleví se mi. Překvapí mě ale sdělení, že mám až úplně vzadu v nose ještě další tkalouny a ty se budou vyndávat později. Hmmm, to se teda těším, v duchu si povzdychnu.

 

* * *

Za pár dní jdu domů. Tentokrát tu všechno – teda až na stav těsně po operaci – proběhlo v poklidu.

Balím si věci a vyrážím k domovu. Jsem na tom tak dobře, že tentokrát jedu sama a MHD.

Doma si vybalím, naházím prádlo do pračky a s úlevou se natáhnu na gauč. Konečně doma. Ovšem bez Bambi. Ta je u Michala.

Odpoledne mi Michal volá. Domlouváme se kvůli předání Bambi.

Říkám mu, že musím za pár dní do Motola kvůli vyndání tkalounů.

Michal má pro mě nabídku. Po zákroku v Motole mi nemusí být dvakrát dobře, proto by pro mě přijel do nemocnice i s Bambi a vzal nás obě domů.

Má pravdu, kdoví jak mi bude.

Jsem ráda. Jak za jeho nabídku, tak i za to, že se o Bambi po celou dobu mé hospitalizace starali. Už během pobytu v nemocnici mi Hela podávala pravidelné raporty, jak si Bambi v novém prostředí vede. Uklidnilo mě, že vše probíhalo v klidu a v pohodě. Bambi mi nedělala ostudu, byla hodná, spíš až roztomilá, a tak si ji Michal a Hanka oba oblíbili. Hanka si Bambi brala s sebou do práce, a ani tam prý nebyl problém. Všichni byli Bambi okouzleni.

Dojde mi tahle přinejmenším zvláštní situace – nikdy jsem po psu netoužila a teď ho mám. A ještě se mi o něj stará můj bývalý manžel se svou ženou – no přijde mi to dost neobvyklé. Ale jsem za to ráda.

Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Vyndávání tkalounů teda nic moc. Měla jsem pocit, že mi je tahají až někde z hlubin hlavy. Ale dalo se to vydržet. Krvácení z nosu taky nebylo tak strašné, jak jsem se obávala. Prozváním Míchala a pak už jen čekám, až přijede.

A už je tu! Nastupuji do auta, na klín si položím tašku s Bambi. Ta se hned dere ven. Rozloží se mi na nohách, ale nevšímá si mě. Skoro jako by byla uražená, jinak si její chování nedokážu vysvětlit.

Přijedeme domů. Michal mě doprovodí až nahoru do bytu, poreferuje o tom, jak jejich soužití s Bambi probíhalo. Hela měla pravdu, o Bambi bylo výborně postaráno. Pak v rychlosti povím novinky já.

Rozloučíme se. Skoro mi přijde, jako by se mu nechtělo s Bambi rozloučit. Kdoví, možná mu trochu přirostla k srdci.

No bodejť by ne, vždyť je to zlatíčko. Ji má každý rád.

Po jeho odchodu si Bambi vleze do pelíšku a mě si nevšímá. Až když si s ní začnu hrát vezme mě na vědomí. A pak už je všechno zase jako dřív.

 

* * *

Po pár dnech vyrážím na chatu. Jdu opatrně, přece jenom ještě nemám všechno úplně zahojené. Lehátko si dávám, pamětliva toho, co se mnou sluníčko před čtyřmi lety po operaci udělalo, do stínu,. Tehdy mě skolily strašlivé bolesti. A hlavně pak následoval zánět dutin a vysoké horečky. Kdoví co to tehdy bylo, nikdo mi to nevysvětlil. Proto taky teď preventivně popíjím rakytníkový sirup coby přírodní antibiotikum, aby se situace neopakovala... No, stejně si ale myslím, že jsem tehdy chytila nějakou infekci ještě v nemocnici.

Nevím, jestli pomohl rakytník, ale tentokrát všechno naštěstí probíhá v pohodě, bez komplikací.

 

* * *

Při další kontrole v Motole jsem shledána práce způsobilou, čeká mě tedy pracovní proces. No, to jsem teda zvědavá, jak se s tím vypořádám. Už zase jsem děsně unavená.

 

* * *

No a je to tady, jen jsem začala chodit do práce, zase pospávám. Ráno v tramvaji, někdy i přes den. A co je nejhorší, v noci nespím. Celou noc se převaluji z boku na bok, abych až nad ránem usnula a zanedlouho byla budíkem brutálně probuzena.

Jasně, že o víkendu pak musím probdělé hodiny dospat... A takhle pořád dokola.

Netuším, co se to se mnou děje, ale je to vyčerpávající.

 

* * *

Už delší dobu jsem objednaná k terapeutce. Úplně nové. Objednala jsem se k ní už někdy zjara, jenže pak do toho přišla operace, a tak se termín několikrát odsunul. Až teď nastal čas, kdy bych k ní měla jít.

Přemýšlím, jestli se mi na nějakou terapii, když ani nevím jakou, chce jít nebo ne. Mám něco k řešení nebo jsem schopná všechno si pořešit sama?

Ale co, když už jsem objednaná, tak půjdu a uvidím.

Den předtím jsem si udělala takovou tu „duševní inventuru“, abych si zmapovala, jak na tom jsem. A hned na mě vykoukly tři oblasti problémů.

Nebudu to nijak řešit, předhodím je všechny, však ono se ukáže, který z nich je prioritní.

Po cestě přemýšlím, jestli mám Šárku, tak se totiž terapeutka jmenuje, seznámit se svou bohatou ezotermí minulostí. Teda ne, že bych chtěla mluvit o všem, co mě za posledních deset let potkalo, ale myslím si, že to základní by o mně vědět měla.

Nakonec se rozhodnu, že i tomuhle nechám tomu volný průběh, určitě to nejdůležitější samo vyplave na povrch.

A taky jo. Nejdřív ze všeho předestřu hlavní oblasti svých problémů, a pak co možná nestručněji popovídám o ostatním. Ve chvíli, kdy se zmíním o přivtělených bytostech, které mi v posledních letech značně komplikují život, Šárka praví, že i teď, v této chvíli nějakou takovou u sebe mám.

„No, to snad ne! Už zase?!“ rozčiluji se.

Šárka bere do ruky kyvadlo a to jasně říká – ano, je tu se mnou.

„A kdo to je?“

„Duše vaší sestry.“

„To není možné, vždyť jsme ji před čtyřma rokama s Petrem odvedli, jak to, že u mě zase je?“ bouřím se.

Chvíli spolu pohovoříme na téma čas a tak podobně...

„Já vím, že pojmy a chápání času a prostoru jsme si vytvořili sami, ve skutečnosti čas jako takový neexistuje, všechno je totiž teď a tady. Jenže stejně...“ i když mi to rozum nebere, nakonec to odkývnu a ptám se, co s ní, tedy s duší mé sestry budeme dělat.

Mám se ponořit do doby svých sedmi let. Alespoň tuhle dobu Šárce ukázalo kyvadlo.

Zavírám oči a okamžitě začnu brečet.

Hmm, dobré znamení. Kdyby to byla blbost, těžko bych tu teď ronila slzy, že jo.

Ponořím se do situace, která mi okamžitě naskakuje, a vzápětí se ponořím do emocí, které s ní souvisejí. I když se mi vůbec nelíbí, nebráním se jim. Vím, že si je musím připustit, nebo spíš přijmout a následně pak prožít. Pokud bych je od sebe odstrkovala, nic bych nevyřešila.

Můžu se ubrečet, je mi strašně líto všeho, co v té chvíli k sestře cítím.

Emoce jsem jakž takž zvládla, a pak je třeba učinit rozhodnutí, zda už chci být sama za sebe.

Nejdřív ze mě vyletí, že jo, jenže pak se do sebe zahloubám a dojde mi, že vlastně kecám. Usedavě se rozbrečím, nemůžu ze sebe vydat jedinou hlásku. V mém nitru totiž něco-někdo křičí – Ale to už bys byla úplně sama, samotinká!

Až když se trochu uklidním, řeknu tuhle větu nahlas.

Znovu se rozbrečím a nemůžu se zastavit.

Šárka říká, že se musím rozhodnout, co vlastně chci. Tohle rozhodnutí že za mě nikdo neudělá. A dokud se nerozhodnu, stále si k sobě nějaké duše budu přitahovat.

To přece vím, jenže všechno uvnitř se ve mně vzpírá. Já nechci!!!

Nakonec se ale rozhodnu. Tak jo, postavím se tedy na vlastní nohy... Sice cítím, že to není úplně to pravé, ale snad je to lepší než to předtím.

Tak tohle bychom měly. Vytahuji na světlo bóží další problém – mou spavost přes den a nespavost v noci.

Znovu přichází ke slovu kyvadlo. Je mi řečeno, že mám zablokovanou kreativní energii. Mám jí prý ohromné množství, jenže je zamrzlá.

Namítám, že se mi už dlouho, vlastně přes rok, nechce nic dělat, z čehož jsem usoudila, že teda nic dělat nemám.

Teď se ale dozvídám, že tudy cesta nevede. Prý bych svou nechuť měla překonat a pokusit se energii rozproudit. Postupně, tím, že začnu něco podnikat. Cokoli kreativního. Jestliže mám totiž energie hodně, a ta neproudí, jsem z toho pak unavená.

Že bych o tom byla přesvědčená, to teda nejsem, ale zkusím s tím něco udělat.

Zaplatím, rozloučím se a jdu domů. Po cestě přemýšlím o vývoji posledních událostí. Zdá se, že trable s budíkem, které se náhle objevily, a sice předcházení budíku o rovnou hodinu, znamenaly jediné, opět se mnou byla duše. Stejně jako loni, kdy se takto hlásila duše mého táty, která toužila po vysvobození, možná teď se takto hlásila duše mé sestry… No, kdoví, možná na tom něco bude.

Jdu si lehnout poměrně brzy. Ačkoli jsem se v poslední době večer před spaním ládovala vším možným – počínaje bylinkami, léky konče, abych v noci alespoň trochu spala, dneska si jdu lehnout, aniž bych cokoli takového pozřela. A světě div se, spím celou noc!

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.