12. Sebe-léčení

Ráno jedu do práce. Cesta je dlouhá, dřív jsem si s sebou vždy brávala knihu na čtení, ale v poslední době provádím energetické cvičení. Dělám  to už od doby, co jsem byla na kurzu sebeléčení, a to už je skoro tři čtvrtě roku. Nevím, jak dalece je moje snažení účinné, ale mám z něj dobrý pocit, a tak i když jsem na takové to pravidelné opakování čehokoli většinou líná a nebaví mě, teď jsem překvapená svou vytrvalostí.  

Jak postupně projíždím celé tělo a pak i orgány, přijde mi, že by příslušná část těla potřebovala ještě uklidnění a posílení. A možná taky dodání energie.  Nevím, zda  to má být JIN nebo JANG, možná obojí, ale něco by to chtělo.

No jo, ale jak na to?

„Můžeš si přece energii dodat sama.“ ozve se hlas.

V první chvíli mi ani nedojde, kdože to se mnou mluví, až po chvíli.

„Jo a jak? ... A vůbec, co to že se ozýváš? Už dlouho jsem tě neslyšela.“

„Já na tebe mluvím pořád,  vedu tě a pomáhám ti, jen ty mě nevnímáš.“

„Máš pravdu, občas něco zaslechnu, ale  protože se neozýváš tak důrazně jako v začátcích naší komunikace, mávnu nad tím rukou, jako že to není až tak důležité... a kdoví co to bylo a proč to bylo...“ přiznávám.

„Přesně tak. Ale zpět k energiím. Uvědom si, co jsi ty a všechno kolem tebe, a co všechno se od toho odvíjí.“

„Tohle je mi jasné - já i všechno kolem mě je energie, v podstatě jsme všichni a všechno energie, jen s rozdílným kmitočtem, vibracemi. Jinak vibrují lidé, jinak věci, jinak zvířata, a jinak rostliny. A lidé vibrují podle toho, v jakém jsou rozpoložení, respektive jak jsou vyladěni. Čím vyladěnější člověk, tím vyšší vibrace. A naopak.“

„A co myšlenky, jak je vnímáš?“

„No, myšlenky jsou taky energie, to je přece jasné, ne?“ opáčím.

„A když je ti to jasné, proč si na svoje myšlenky nedáváš pozor?“

„Já si na ně přece pozor dávám.“

„Stále?“

„Stále ne, to přece ani nejde, ne?“

„Jde. Ale připouštím, že z počátku je to těžké. Ale existuje návod, jak na to.“

„Jo a co?“

„Je to jednoduché. V okamžiku, kdy si uvědomíš, že ses něčím a někým rozhodila a následně jsi pak k tomu dotyčnému – uvědom si, že se to ale týká i tebe samotné -  vyslala něco negativního, místo toho, abys to dál rozebírala, případně se rozčilovala nebo litovala nebo cokoli jiného negativního, místo toho vyslov nebo na to jenom pomysli – ale s plným soustředěním  a procítěním – slovo LÁSKA. A tím to negativní vyrušíš. Ale je potřeba to udělat co možná nejdřív.“

„To je zajímavé, a opravdu to funguje? Zdá se mi to nějak moc jednoduché.“

„Všechno je jednoduché, jen tvoje rácio potřebuje složitosti.“

„Slovo láska má vysoké vibrace. Jestliže k někomu nebo něčemu vyšleš tyto vysoké vibrace, de facto zneutralizuješ nebo případně zvýšíš  nízké vibrace, které jsi vyslala předtím. Už tomu rozumíš?“  táže se hlas.

„Jojo, takhle je mi to jasné, děkuji.“  myslím si, že jsme pro dnešek skončili.

„Počkej, ještě něco.“ hlas se ještě hlásí o slovo.

„A co?“

„To byl jenom úvod k tomu dalšímu, pro tebe důležitému. A sice, jestliže ty a všechno kolem tebe je energie, myšlenky jsou taky energie, pak tedy i to, na co myslíš a co si představuješ, je energie.“

„To přece vím.“

„Víš, ale tím to pro tebe končí.“

„A co dalšího by ještě mělo být?“

„Když jsi v hladině alfa a představuješ si, že posíláš některé části svého těla světlo, energii, teplo nebo naopak chlad, jak dalece věříš tomu, že se to ve skutečnosti opravdu děje? Nebo si myslíš, že je to jenom jako?“

„Abych se přiznala, moc tomu nevěřím. Přijde mi, že jsou to jenom moje představy, které v konečném důsledku moc velký význam nemají... A mám vyzkoušené, že nic z toho nefunguje. Proto tomu nevěřím.“ – hájím se.

„A proto se o tom teď bavíme.  Myšlenky jsou energie, takže i tvoje představy jsou energie. I když si myslíš, že si to jenom představuješ, že si vymýšlíš, pořád se jedná o energii. Jestliže na místo, které je oslabené a tudíž má vibraci nižší, posíláš energii s vyšší vibrací, co  myslíš, že se stane?“

„Takhle podáno je mi to jasné. Jestliže se tam zvýší vibrace, nutně musí dojít k regeneraci, k uzdravení... No to jsou věci.“ jsem překvapená, k jakému závěru jsme došli.

„Ovšem je tu jedna podstatná věc, kterou nesmíš přehlédnout... Pokud to uděláš jednou, nic tak převratného se nestane, pokud to ale budeš provádět pravidelně nebo opakovaně, pak se teprve podaří. Ani tomu nemusíš věřit, i když tím můžeš uzdravení urychlit, ale podstatné je vytrvat, a ne po jednom dvou pokusech s tím, že to nefunguje, to vzdát. Je ti to jasné?“

„Naprosto jasné.“

„A stejné je to s jakoukoli meditací. Jestliže si při ní něco představuješ, že posíláš světlo do určitého problému nebo nepříjemné situace, už jenom touhle svou představou nebo-li energií,  tu událost nebo problém hojíš, a pak tě může napadnout i nějaké řešení. Ale i kdyby tě nenapadlo nic, tak když nic jiného, přestaneš vidět tu danou situaci tak černě jako předtím a nebude tě deprimovat. Uklidníš se... Co myslíš, bude to fungovat?“ optá se mě hlas.

„Když tak nad tím přemýšlím, tak asi jo. Je to logické. I s tím léčením je to logické. A logika – to je moje.“ pochvaluji si.

„Proto ti to taky říkám pro tebe přijatelným způsobem. Protože pokud ti to nastíním z pohledu ezoteriky, nepřijmeš to. Není-liž pravda?“

„Je-liž pravda. Děkuji moc.“ jsem nadšená, že jsem po delší době dostala zase nějaký návod na život.

„Ano, je to dobrý návod, ale jedna věc je vědět a druhá ho aplikovat v životě.“

„Máš pravdu. A nešlo by, že bys mi to vždy, když bude potřeba, připomněl?“

„Šlo by to, ale připomínat ti nic nebudu. Máš na to, aby sis to ohlídala sama. Ty to zvládneš.“

Pobaveně se ušklíbnu a poděkuji: „Děkuji za projevenou důvěru. Tak jo, vynasnažím se.“

„Rádo se stalo:“

 

* * *

 

Za pár dní jdu na další  šamanské léčení, teda tady se tomu říká Medicíně Wheel. Ti, co absolvovali základní šamanský seminář, se mohou pravidelně setkávat a navzájem se léčit. Jsem ráda, je to pro mě víc než zajímavé.

A dneska jdu na takovéhle setkání podruhé. Jsem zvědavá, jak bude probíhat.

Nejdřív se máme podělit o to, co nového nebo zajímavého se u nás v mezičase odehrálo.

No, já nevím, jestli je to zajímavé, ale na každý pád je to nové.  Od té doby, co jsem na minulém šamanském léčení zastupovala oblast předků, téměř každou noc se mi zdá o mámě a tátovi, kteří jsou už po smrti. Kdyby to byly příjemné sny, ale já se s nimi v noci vždy hádám a ráno se pak probouzím v ne zrovna nejlepším rozpoložení. Vždy pak přetrvává nepříjemný pocit napruženosti.

A tak když na mě přijde řada, postěžuji si. Je mi jasné, že jsem si hrábla do něčeho, co nemám zpracovaného. Ráda bych, aby se to zase uklidnilo a vrátilo do normálu.

No moc pochopení se mi nedostane. Prý mám být ráda, že se s nima dohaduji v noci, a nemám se s tím nijak zaobírat.

NO, může to tak být... i nemusí, kdoví...

Po úvodním kolečku se jde na věc. Dneska nebudeme léčit druhé, ale víceméně sami sebe. A nejdřív ze všeho podnikneme „cestu“ nebo-li šamanské putování. Je jedno, do jakého světa, důležitý je náš záměr, a ten zní - kde je moje místo?

Zazní bubny a my se vydáváme na pouť.

Rázem se ocitám na zelené louce, mám být  vesmírným kreativním a energetickým kanálem, jenže se objeví jakýsi  zádrhel.

Dřív než stačím něco pořešit, už se máme vrátit do reálu.

O chvíli později jdeme na další výpravu do svého podvědomí. Tentokrát se záměrem - Co mám neukončeného, co mi nejvíc bere energii?

Přijde ke mně moje silové zvíře  - lev - a vezme mě na vysokou horu. Ukáže mi obzor – všude modro volno, bez mráčku.

Nechápu, co to má znamenat?

„Podívej se dolů – tam je hustý prales, propletené větve, kořeny, tma Znamená to, že takhle jsi svázaná s lidmi, s událostmi, s minulostí. Tu táhneš za sebou jako kouli na noze.“

A už se zase vracíme zpátky.

Nyní přichází na řadu léčení. Utvoříme trojice a vzájemně se léčíme. Nejdřív řekneme, co se nám při obou cestách objevilo, aby druzí věděli, na čem mají pracovat.

Tak jo, jdeme na to.

Při prvním léčení je prales zaplaven vodou, která rozpouští spleť stromů a kořenů,  po vodě přijde oheň, a nakonec se objeví mýtina s krásným hebounkým zeleným kobercem.

Při druhém léčení jsou mi ze středu těla vytahování černí hadi, představující moje spletité názory a myšlenky.  

Najednou cítím na krku tlak, škrcení.

Vyděsím se a prosím svého průvodce o pomoc a on tu ruku, která mě škrtí odtahuje pryč. Jenže tlak  ruky a svírání pořád cítím. Nejen že ji cítím, ale já ji také vidím! Prosím o pomoc všechny svaté i zde přítomné duchy. Až po delším úsilí se mi podaří ruku odtrhnout. Nevím, kdo nebo co to bylo, ale nahnalo mi to strach...  Léčení pokračuje dál. Ke konci  se vidím na zeleném palouku,  osvětleném sluncem, přičemž já jsem taky sluníčko vyzařující světlo do všech stran.

Na závěr se jako vždy máme podělit o svoje prožitky. Líčím, co se mi stalo, a ptám se ostatních na jejich názor.

Nikdo ale neví, prý si na to mám přijít sama.

Ajaj, doufám, že na to přijdu.

Na závěr si zabubnujeme a naposledy cestujeme, tentokrát se záměrem - Kde je moje místo?

Opět se vidím na zelené louce, jsem propojená se všemi živly a jsem kreativním i světelným kanálem vyzařuji na všechny strany světlo, energii, myšlenky, informace.

Domů odcházím sice v pohodě, ale trochu se zamotanou hlavou. Co si mám myslet o tom, co se tam odehrálo? Co to bylo a hlavně proč to bylo? ...

 

Snažím se pohroužit do svého nitra a objasnit to škrcení.

Nic moc mi nepřišlo, jediné, že to byl strach projevit svoje názory.

 

* * *

 

Za týden jdu na další seminář. Je opět šamanský, ale pojatý z hlediska vztahů.

Ovšem tentokrát je to síla. Na  povrch vylézá  spousta nepříjemných nezpracovaných věcí. Jako první vychází najevo, že mi schází, že jsem nikdy nezažila ani babičku, ani dědečka. Dozvídám se, že tohle je velmi důležitý fakt. Jejich péčí by si totiž měl projít v určité fázi dětství každý.

Normálně bych nad tím mávla rukou jako nad nesmyslem, jenže najednou pocítím neuvěřitelně silný smutek a prázdno a žal ... a brečím a brečím. Přijde mi, že je to razítko, že mi opravdu schází.

Říkám – a co s tím teď mám dělat? Máma ani táta tu není, natož nějaký dědeček či babička?

Prý mám vyslat prosbu, ať se s někým takovým seznámím. Anebo mám zajít do domova důchodců, tam je babiček a dědečků, stačí si jenom vybrat.

No, uvidíme, mám na starosti spoustu jiných věcí.

Další věc, o které vím, ale stále ji neřeším, svoje ženské vyzařování. Spíš nevyzařování. Probereme to zprava zleva, nic příjemného...

A pak ještě další a další. Každou chvíli se ve mně vzedmou emoce a brečím. Ale vždy jen chvilku. Je mi jasné, že jsem si  zase sáhla na citlivé místo.

Asi nikoho nemůže překvapit, tedy ani mě ne, že domů odcházím pořádně rozhozená. Čeká mě spousta práce na sobě, a to mě vůbec netěší. Ach jo.