3. Odblokování

Je pátek, z práce jedu rovnou na chatu. Respektive jedeme na chatu – já a Bambi. Už asi dva týdny je příšerné vedro, teploty nad třicet, vzduch by se dal krájet, i zdraví jedinci mají problém, natož já. A to jsem si dneska ještě pořádně naložila ruksak. Napadlo mě totiž vzít si s sebou i notebook, abych ve volných chvílích měla co dělat. A tak táhnu nejen těžký ruksak, přes rameno tašku s jídlem a ještě v ruce tašku s Bambi. Jasně, Bambi by mohla šlapat sama, jenže potřebuji stihnout vlak, na který pak navazuje bus, který mě vyveze nahoru na kopec. Pokud jedno nebo druhé zmeškám, budu muset přes hodinu čekat na další. A to se mi nechce.

A tak se v tom vedru vláčím se všema zavazadlama, dechu sotva popadám.

Vyšplhám na nástupiště, čekám jen pár minut a vlak je tu.

Ve vlaku dosednu s úlevou a s pocitem, že to nejhorší mám za sebou.

x x x

Moje dobré rozpoložení vydrží jen do momentu, kdy vejde průvodčí. Zašátrám k pasu, kde bych měla mít ledvinku s doklady, peněženkou a klíči. Jak od bytu, tak od chaty.

Průšvih! Ledvinka nikde!

Dojde mi, že jsem ji nechala v práci.

Proboha, co budu dělat?‘

Vysvětluji průvodčí, že Opencard nemám, anžto jsem ji nechala s ostatními doklady a klíči v práci.

Jsem naprosto vykolejená. Jak z vedra, tak z této nově objevivší se situace.

Snažím se vymyslet neschůdnější řešení, ovšem moc možností není. Mohla bych dojet na chatu, pokusit se sehnat někoho, kde bych nechala všechna svá zavazadla, případně si trochu odpočinula a nabrala sil k cestě zpátky do práce… No jo, jenže kde bych koho sehnala, když tam nikde nikdo není?

Nedá se nic dělat, budu muset na nejbližší stanici z vlaku vystoupit, vrátit se pro doklady a klíče do práce a pak znovu na vlak a bus.

Vlak zastavuje a já vystupuji. Sunu se horkou silnicí k nejbližší zastávce busu.

Hmm, to jsem si mohla myslet, jede až za půl hodiny. To bych tu v tom vedru asi zkolabovala.

Nezbývá než dojít na zastávku jinou, odtud vzdálenou asi 20 minut, odkud jede autobusů více.

Jdu pomalu, krok za krokem. Je mi příšerně, mám pocit, že se složím. Nejen od vedra, ale taky od tíže zavazadel, kterými jsem zrovna dneska jako na potvoru ověšena.

Konečně jsem tu! Naštěstí jeden autobus má přijet už za pár minut. S úlevou nastoupím a přemýšlím, co dál… Nejlepší by bylo, kdyby se mi podařilo zavazadla odložit někde na nádraží, abych náročnou cestu do práce podnikla už bez nich.

Na nádraží se ptám na informacích, zda bych si tu svá zavazadla někde mohla nechat.

Sláva, mají tu úschovnu zavazadel! Ani jsem o ní nevěděla.

Uleví se mi, když se zavazadel zbavím. Zbývá mi už jenom taška s Bambi.

Vydávám se na cestu do práce… Doufám, že zastihnu někoho ve vrátnici, kdo mi vydá klíče od kanceláře.

Nakonec všechno dopadne dobře, s ledvinkou kolem pasu a s Bambi v tašce se vydávám na zpáteční cestu na nádraží.

Kouknu na hodinky. To je teda pech, vlak mi akorát ujíždí. Škoda, jen pár minut a stihla bych ho a stejně tak bych stihla i autobus nahoru. Jenže pokud mi tenhle vlak ujede, budu muset čekat na další autobus celou hodinu.

V duchu hodím nahoru prosbu o pomoc. Prosím, zda by bylo možné vlak pár minut pozdržet, že bych ho přece jenom stihla.

Jdu tak rychle jak mi to jen dech a síly dovolí. Honem do úschovny zavazadel a pak fofrem nahoru na nástupiště.

Slyším, že nějaký vlak zrovna přijíždí. Ještě se zbytky sil a hlavně dechu popoběhnu a už jsem uvnitř.

Poděkuji. Přijde mi, že nebyla náhoda, že vlak měl několik minut zpoždění. Jen tolik, abych ho stihla.

Ve vlaku se z toho nejhoršího vydýchám. Pak při cestě busem naberu další dech i síly, abych zvládla i poslední úsek pěšky na chatu. Tam přicházím úplně schvácená.

Poté, co uložím jídlo do ledničky, Bambi vypustím na zahradu, natáhnu se na lehátko a během chvilky usínám.

Večer pak přemýšlím, co mi celá tahle situace měla říct, teda pokud mi něco říct měla. Byla to náhoda nebo ne? Ale ať přemýšlím jak přemýšlím, na nic nepřijdu.

x x x

V noci je pořádná bouřka, lije jako z konve. No, spíš je to průtrž mračen. Bylo toho potřeba, v posledních dnech byla děsná vedra, vzduch byl plný pylů a prachu, nedalo se skoro dýchat, natož cokoli podniknout.

Copak o to, za liják jsem ráda, za co ale ráda nejsem, že déšť jde proti oknům, takže je musím zavřít a rázem je uvnitř nedychatelno. Do toho ještě hromy, blesky, no spát se moc nedá.

A ráno je zataženo, všude mokro, vzduch jako v prádelně. Vůbec nevím, co budu dělat. Zničehonic se mě zmocňuje silný pocit zoufalství. Co mám sakra udělat, aby mi bylo líp?

Vtom mi prolétne hlavou, že bych si měla přečíst svoje knihy. Mám tu přece notebook…

No jo, ale kterou začít? …

Asi bych měla začít tou poslední, vždyť už si ani pořádně nepamatuji, co všechno v ní je.

Otevírám notebook a začínám číst. Přečtu jednu kapitolu, dvě, ale přijde mi, že čtení mi nepomáhá respektive, že z něj nemám žádný užitek.

Až narazím na kapitolu o zrodu duše… a pak tu následující. Najednou mi vletí slzy do očí a já prosím a prosím o pomoc. Znovu si procházím oním rozhodnutím na jakou cestu se dát.

Cítím, jak je to náročné, velmi náročné. I když bych chtěla na světlou cestu, nemůžu se na ni dostat. Jsem jakoby přikovaná v jakési šedavé mlze, cítím, že mě něco drží za nohy.

Podívám se, co to je.

Je to ego, které mě zrazuje a navozuje pocity strachu.

Krátce s ním pohovořím a pak konečně vykročím do světla. Rázem je kolem mě plno světelných bytostí, které mě vítají a blahopřejí mi k mému rozhodnutí.

se mi koulí po tvářích, je mi báječně. Už dlouho jsem nic tak silného necítila.

Děkuji Bože, děkuji za všechno!

x x x

Uplyne pár dní a já mám pocit, že už jsem zase jinde. Co je mi platné, že jsem se tuhle „rozsvítila“, když už jsem zase ve „tmě“. Ano, tu temnotu opravdu cítím. A kdyby mě strašila jenom tma, mám ještě jiný problém – mám kašel. Ovšem nutkání ke kašli nevychází z průdušek, jak by se u mě co by astmatika dalo předpokládat, ale z krku. A to mi nahání strach. Přesně tohle jsem cítila před rokem, a jak to skončilo? Nádory v krku a operací … a hlavně rakovinou.

Co to má znamenat, že by se mi tam zase tvořilo něco závadného?

Při další návštěvě léčitele se zmíním o svém nutkání ke kašli a prosím ho, aby se na mě „podíval“.

Podívá se a praví, že mám v krku zablokované energie.

Vyděsím se. Jedna věc, co jsem si myslela já, a věc druhá, když mi je to takhle řečeno někým, kdo do mě vidí.

No, co se dá dělat, musím se o tom zmínit na endokrinologii, a hlavně požádat o pořádné vyšetření.

Hmmm, vyšetření ano, ovšem daleko důležitější je, co podniknu já sama. Proč se mi ta energie v krku zablokovala? Nějaký důvod přece za tím musí být! … Jenže jaký?

x x x

S kamarádkou jsem už delší dobu domluvená, že až bude mít čas, pokusí se mě kineziologicky odblokovat. A zrovna dneska má čas.

Nejdřív ze všeho jí přečtu seznam témat, která bych chtěla zpracovat.

Zkoušíme vytestovat, které téma je aktuální.

Ani se moc nedivím, že nám vyjde zablokovaná energie v krku.

A kromě toho vytestujeme ještě jeden problém, a tím je závislost na bolesti.

K ní se váže následující: Bolest a chování při bolesti se stávají osobním zvykem. Jedno podporuje druhé. Stává se předpovědí, která naplní samu sebe a uzavírá trpícího do bludného kruhu všech dosud připomenutých typů chování. Dokonce i tehdy, dojde-li ke skutečné, měřitelné pozitivní změně, popře ji. Když původní bolest pomine, najde si jinou.

Ajaj, to jsou teda věci! Vůbec se mi to nelíbí. Taky komu by se to líbilo, že jo? Je ale zřejmé, že přesně takhle funguji. Jen nevím proč.

Ještě probereme korekce a nápravu a zůstávám s nově objeveným sama.

Mám o čem přemýšlet. Proboha, je vůbec možné, že žiju pod takovýmhle programem? To se pak ovšem nemůžu divit, že jsem pořád a pořád nemocná. Jen se totiž dostanu z jednoho, hned se objeví zase něco dalšího.

x x x

V následujících dnech nemám moc času. Lítám po doktorech, datum operace se už blíží.

Rozhodnu se vzít si pár dní dovolené, abych se dala před nástupem do nemocnice trochu do kupy.

>

x x x

Jedu na chatu, jako vždy v poslední době se táhnu s přetěžkým ruksakem a ještě k tomu i s taškou s Bambi.

Na chatě přepisuji zápis z posledního odblokování do souboru, kde mám zapsané všechny terapie, které jsem kdy absolvovala.

Letmo prohlédnu, čím jsem za ta léta prošla a najednou mě praští do očí, že přesně tuto závislost, a sice závislost na bolesti jsem odblokovávala už před pěti lety, a pak ještě za další půlrok znovu. Od té doby jsem už žádné kineziologické odblokování neabsolvovala. Až teď. To znamená, že celá ta léta jsem pod jejím vlivem.

Jak je ale možné, že jsem se jí stále ještě nezbavila? To ji mám tak hluboko zažranou pod kůží?

Snažím se ponořit do svého nitra a na něco přijít, ale nejde mi to. Ani se nad tím nepozastavuji, vím, že se mi nedaří už od operace. A to už je skoro rok… Nevím, proč tomu tak je, ale přes veškeré moje snažení s tím nemůžu nic udělat.

No nic, když mi nejde meditovat, budu alespoň číst. Otevírám knihu, kterou mám doma už řadu let. Už jsem ji četla mnohokrát, ale teď mám pocit, že ji čtu poprvé… Je to taková ta návodová kniha, jak já jim říkám. Jsou v ní rady a návody, jak si s tím či oním problémem poradit. A tak čtu a hned rady v knize obsažené aplikuji. Vypisuji si nejdůležitější afirmace a ty si stále dokola opakuji.

x x x

Stále je příšerné vedro, a to mi nedělá dobře. Nejsem schopná ničeho jiného než ležet ve stínu, číst si, s vypětím všech sil občas zaliju zahradu a pak zase padnu na lehátko a odpočívám. Nejen, že jsem děsně unavená, ale taky neskutečně ospalá… Ospalá jsem vlastně už od chvíle, co jsem po nemoci nastoupila do práce. Té své ospalosti jsem se stále ještě nezbavila. No, tady na chatě si pospat můžu, horší to bude v práci…

Občas do mě vjede zvláštní neklid a chopím se nářadí a zkouším něco dělat. Tuhle jsem vzala do ruky krumpáč a jala se kopat, ovšem za chvíli jsem toho musela nechat. Jsem slabá jako moucha.

Zmocní se mě pocit zoufalství. Loni touhle dobou se tu stal „zázrak“, kdy jsem na tom byla podobně jako letos. Taky jsem měla před operací a jela jsem sem načerpat trochu sil a energie. Tehdy jsem se pustila do práce, a místo toho, aby mě tahle činnost odrovnala, naopak mě „nabila“ tak, že jsem odtud odjížděla jako znovuzrozená.

Hmm, jenže teď nic. Naopak, cítím, že mě každý pohyb vysiluje.

Přijde mi líto, že už dlouho jsem nezažila žádný „zázrak“, mám dojem, jako bych byla od své duše, od vesmíru totálně odstřižená.

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.