14. Duše a já

Stále se cítím jako natlakovaný papiňák. Jsem vzteky bez sebe, a co je nejhorší, že si s tím vůbec nevím rady.

Nedá se nic dělat, pokusím se promluvit se svou duší.

„Duše, prosím tě, poraď mi, co mám udělat, aby mi bylo líp? Prosím, co mám udělat, abych nebyla naštvaná na celý svět a především na sebe? Co mám udělat? Promluv ke mně prosím tě.“

„Já k tobě mluvím pořád, ale ty mě neposloucháš.“

"Už tě poslouchám, co mi chceš říct?“

„Že všechno je ve tvých rukách."

„Tohle přece vím, jenže nevím co s tím. Cítím se tak odtržená, taková ztracená, odmítnutá, a to ve mně vyvolává pocit nespravedlnosti. Sakra, já tu přece nechci být! Nechci tu být! Já jsem sem vůbec nechtěla. Nechtěla jsem být jako duše, chci být součástí celku! DUP! DUP! Sakra, já to všechno tak nenávidím, nenávidím celý Vesmír, všechno nenávidím!!! Nenávidím nenávidím nenávidím všechno, co zničilo moje představy, co a jak bude. Všechno je jinak, než bych chtěla já... Jak já to nenávidím! Proč jsem se musela oddělit?!“

„Ty ses nikdy neoddělila, stále jsi součástí.“

„Jenže já to tak necítím! V okamžiku oddělení jsem přece oddělená a už nejsem tam, kde jsem chtěla být. Sakra, já jsem sem nechtěla! Nenávidím ten mechanismus, jak to všechno funguje, nenávidím všechno kolem sebe, nenávidím sebe, že jsem tady, já tu nechci být! Nechci tu být! Nechci tu být! Já tu nechci být, sakra, nechci a nechci a nechci a nechci!!!!!!!!!!“

„A co kdybys přestala vykřikovat a zaposlouchala se do toho, co ti říkám?“

„No, co mi říkáš? Řekneš mi něco jiného než, že všechno záleží na mně?“

„A co bys chtěla slyšet jiného? Nic jiného se nedozvíš.“

„Ale jak mi teda chceš pomoct... Nebo mi snad pomoct nechceš?“

„Chci ti pomoct. Trápíme se obě dvě. Chci ti dopřát ten pocit sounáležitosti, po kterém tak prahneš... i když o tom nevíš...“

„Ale jak uděláme, abych si ho procítila? Prosím tě poraď mi už konečně, pomoz mi, ať netápu a netrápím se. Už mě to nebaví...“

„A vidíš? S tímhle začneme. Říkáš, že tě to nebaví. Víš, že ti to škodí. Mám pravdu?“

„Jasně, že máš, ale tohle přece vím. Co ale nevím, co s tím mám udělat.“

„Dobrá, teď si prociť, že tě to opravdu nebaví a jak moc ti to škodí, jak je ti to nepříjemné. Prociť si, že toho máš už dost. Prociť si to všechno. Opravdu prociť. Ať každá buňka tvého těla se zastaví a procítí, že už má všechno toho stávajícího dost. Ať ví každý atom tvého těla – DOST! Ať všechno v tobě křičí – CHCI ZMĚNU!... Dej se do toho a věnuj tomu tolik času, dokud si to opravdu neprocítíš.“

Sedím a nořím se do sebe a do svých pocitů. Opravdu hodně si prociťuji to, že už mám všeho dost. V tom smyslu, že dost bylo toho stávajícího a že chci opravdu změnu. Prožívám to velmi silně. Můžu se u toho ubrečet.

Najednou se vidím jako nově zrozená duše. Celou dobu jí otřásal vztek, hrozila pěstičkami, ale teď je najednou změna - duše se přestala vztekat a místo toho se buší do prsou a říká... ne ona křičí - DOST TOHO, CO BYLO!

Přeruším prožívání a zetám se: „Řekni mi prosím tě, co mám udělat dál?“

„Opravdu si procítil každý atom tvého Já, že chce změnu?“

„Ano, určitě jo.“

„Podívej se na sebe, na svou duši, jak vibruje. Podívej se, zda někde není místečko, které vibruje na jiné frekvenci. Dopřej si čas a opravdu pozorně se prohlédni.“

Nořím se do sebe. Prohlížím se, svoje tělo, respektive všechna svá těla. A najednou vidím takový tmavý flek. On to není flek, spíš flíček, ale jasně vidím, jak kmitá na jiné, nižší frekvenci.

„Co s tím mám udělat?“

„Promluv si s tím tmavým flíčkem. Je to jedna tvá podosobnost. Zeptej se jí.“

„Hele podosobnosti, proč se nechceš změnit?“

„Bojím se, strašně se bojím, že když ustoupím ze svého vzdoru, odporu, prostě když se změním, že pak splynu se vším a už nebudu individualista.“ brečím ostošest.

„Neboj se, můžeš být individualista, ale v jiném smyslu. Místo toho, abys byla odbojářem, který od sebe lidi odpuzuje, můžeš být individualistou, který k sobě lidi láká a přitahuje. Nebylo by to takhle lepší?“

„Jenže já nevím jak na to.“

„Jednoduše, rozhodni se, že chceš být zářivou bytostí a všechno další přijde SAMO. Slyšíš? PŘIJDE TO SAMO. Od tebe se chce JEN to ROZHODNUTÍ.“

„Chci být zářivou bytostí, chci být světlo – láska.“ brečím čím dál víc.

„Chci být krásnou zářivou bytostí propojenou s Bohem, s Vesmírem, chci být navždy propojená se vším a se všemi. Chci být láska, světlo ...chci ... Já JSEM SVĚTLO A LÁSKA, jsem jednota, jsem zářivá čistá bytost.“ – pořád si to opakuji dokola a slzy se mi koulejí po tvářích.

Najednou vidím, jak na duši praskne obal – PRSK! Rozprskne se do všech stran a vyloupne se z něj zářivé SVĚTLO. To světlo je tak příjemné, hřejivé, čisté, hojivé!

Ozve se potlesk.

Všichni kolem mě tleskají a ozývá se – „Konečně jsi jednou z nás. Konečně ses k nám připojila v tom doslovném slova smyslu.“

V okamžiku, jak praskly ochranné slupky, jsem propojená se všemi, s okolí, s Vesmírem, s Bohem.

Vychutnávám si ty nové příjemné pocity.

Do toho se ozve otázka: „Jak se cítíš?“

„Cítím se krásně, jako už dlouho ne. Jen se bojím, aby mi tohle rozpoložení vydrželo. A neříkej mi, že to záleží jenom na mně.“

„A na kom jiném by to mělo záležet? Drž si v sobě to rozhodnutí, že dosavadního způsobu života už máš DOST a že chceš být zářivou bytostí, láskou, světlem. Vždy, když se ti něco nebude líbit, nebo něco nebude podle tvých představ, vzpomeň si na pocit – UŽ TOHO BYLO DOST! Chci už jinak, po novu. A uvědom si, co to nové obnáší. A takhle to budeš posilovat a to staré ti bude naskakovat méně a méně. Teď více než kdy jindy se snaž žít VĚDOMĚ. Buď si vědomá svých pocitů, emocí, ale také myšlenek. Dávej si na to pozor a uvidíš, jak se ti život změní. Uvědom si, že se budeš dostávat do různých situací, které ti nebudou příjemné, to budou tvé učební látky, zkoušky, jak si za svým novým rozhodnutím a postojem stojíš - zda najedeš na původní schéma naštvanosti nebo jestli si v sobě uchováš ten pocit čistoty, lásky, světla. Je to opravdu jenom na tobě. Znovu si prociť to, že jsi světlo, láska, ať každá buňka tvého těla to ví a také ví, jak to „chutná“. Je to příjemná změna, viď?“

Nořím se do svých pocitů a užívám si je. Po tvářích mi tečou slzy, jsem celá rozsvícená, cítím jak napětí v mém těle pozvolna povoluje. Vidím se, jak má duše – tam v tom okamžiku zrodu – tancuje, křepčí, jásá, zpívá, a spolu s ní všechny ostatní duše, drží se za ruce, jsou spojeny v té rozjásanosti. Je to tak nádherné!

Najednou se vidím, jak jdu do tohoto života s nadšením, že chci lidem pomáhat, že na to mám. A nejdřív v naší rodině. Tam je potřeba tolika lásky a síly a já mám na to, abych jim v té těžké situaci pomohla. Já na to mám!

„Mami, tati, jsem tady a pro vás. Budu vám oporou, světlem láskou. Sestřičko moje, jsi úžasná bytost, vzala jsi na sebe nelehký úkol, že odtud brzy odejdeš. Ale ty to zvládneš. Mám tě ráda, opravdu tě mám ráda. Mami, tati, mám vás ráda, vím, jak to máte těžké. O mně si nemusíte dělat starosti, budu vám pomáhat, dodávat sílu, abyste všechno zvládli. Jste úžasní, kolik dáváte sestře pozornosti a péče. Mám vás ráda, klaním se před vámi všemi, máte můj hluboký obdiv“ ... A opravdu se před nimi pokloním...

„Duše moje, děkuji ti za to, že jsi ke mně promluvila a to tak, že jsem tě konečně slyšela. Děkuji ti za všechno.“

 

* * *

 

Dnes jdu zase na kurz sebeléčení... Uvědomuji si, že už to pro mě nejsou semináře, ale kurzy... No ono je to možná i proto, že se nejedná o esoteriku, ale o energie... I když tentokrát tu trocha esoteriky asi taky bude. Tenhle kurz se totiž bude týkat přijetí sebe sama. A to je pro mě velmi silné téma, dá se říct, že celoživotní. Jsem zvědavá, jak bude kurz pojatý, když je pořádán člověkem, který sám sebe nazývá energetikem a podprahovým specialistou...

No, na každý pád jsem zvědavá, jak bude kurz pojatý a zda se mi podaří, co se týká sebepřijetí, nějak pokročit.

Na začátku se dozvídáme informace, které mi nejsou neznámé. Naopak, jsou notoricky známé. Ovšem zde jsou pojaty z úplně jiného úhlu pohledu. A najednou mám pocit, že co slovo to ťuknutí hřebíčku na hlavičku. Nebo ještě jinak řečeno, každá informace zapadla jako kamének do mozaiky... Někdy ne hned, ale až po chvíli, pak někde hluboko v mém nitru to sepne. K tomu provádíme energetická cvičení ušitá každému na míru, a pak taková pro všechny společná. Hlavně cvičení týkající se sebepřijetí... To byl nářez ochutnat si, jak chutná energie sebepřijetí. Jak je to příjemné, uvolňující! A nejlepší je, že z kurzu odcházím s pocitem, že takhle by se život dal opravdu zvládnout, a to bez úsilí, bez námahy, bez trápení a utrpení. Ovšem podmínkou je, že budu a) život vědomě prožívat a dávat si pozor na to, co se mi honí hlavou, jaké emoce prožívám, a pak za b) že budu všechna ta energetická cvičení, která jsme se zde naučili, pravidelně cvičit.

 

* * *

 

V následujících dnech opravdu pilně „cvičím“. Tohle slovo píšu v uvozovkách, protože cvičení to v pravém slova smyslu není, respektive nejedná se o cvičení na fyzické úrovni, toliko na energetické. A to je pro mě, pro člověka nemocemi sužovaného, přesně to pravé, co potřebuji.

 

* * *

 

I v dalším období se cítím podstatně líp. Nejvíc asi proto, že jsem stále ještě pozitivně nakopnutá po rozhovoru se svou duší, kdy se mi podařilo přešaltovat na jinou úroveň vnímání života, světa, Vesmíru... Jasně že přicházejí okamžiky, kdy mnou opět zacloumá vztek či jiné nepříjemné pocity a emoce, ale už je to jen slabý odvar toho, co bývávalo. Ale hlavně už je pryč ta nechuť žít, která mě provázela skoro celý život.

Nevím, jak dlouho mi tohle příjemné rozpoložení vydrží, určitě přijdou další a další zkoušky, možná i propady, kdy si budu muset znovu připomenout svoje rozhodnutí, doufám ale, že už to nebude taková síla.