13. Práce s energiemi

O pár dní později se mi stane nepříjemná věc. Při obědě mi najednou zaskočí jídlo. Jednou, dvakrát, třikrát, skoro nemůžu dojíst.

Co se to děje?

Dávám si pozor, abych jídlo pořádně rozkousala a spolkla, jenže při každém polknutí se dávím

Vzdávám to, jídlo jdu vyhodit do koše a dumám, co se to děje.

Na nic ale nepřijdu. Doufám, že se to snad samo uklidní.

Neuklidnilo. V následujících dnech nemůžu skoro nic jíst, při každém polknutí mi jídlo zaskočí a já kašlu a dávím se.

Polije mě strach. Jde jenom o podráždění sliznice v krku nebo se mi tam děje něco nekalého?

Přecházím na kašovitou stravu, ale i s tou mám problém. Ale alespoň se nedávím.

Přemýšlím, hlavu mám málem zavařenou, abych přišla na to, co to znamená.

x x x

Po týdnu potíží mě napadne zavolat léčiteli a zeptat se ho, zda můžu přijít.

Ano, můžu.

Za týden k němu jdu. Povyprávím mu o svých potížích.

Podívá se na mě, respektive do mě a praví, že mám v krku zablokovanou energii, a krk že mám nateklý. A že se mu to nelíbí, a že bych měla zajít k doktorovi na vyšetření. Píchne mi jehličky do ucha a pošle mě pryč.

Domů jdu vyděšená, co jen budu dělat?

x x x

No co bych dělala? Následující den hned po ránu zajedu do nemocnice do Motola na ORL ambulanci. To proto, že tam mají záznamy o všech mých operacích, hlavně o té se štítnou žlázou.

Než přijdu na řadu, je už poledne, to už jsem pořádně vystresovaná.

Usedám na křeslo, lékařce vylíčím své potíže.

Čeká mě tzv. laryngoskopie.

Už jsem zažila příjemnější vyšetření.

Lékařka odkládá nástroje, prý tam nic zvláštního nebo patologického nevidí. A že mě pošle ještě na další vyšetření. Za prvé na polykací rentgen a pak s ohledem na nádory, které jsem měla v krku, ještě na sono.

Domluveno. Jdu domů, respektive do práce.

Cítím úlevu, jsem ráda, že se mi v krku nic závadného neděje… No jo, ale proč teda nemůžu jíst?

x x x

O pár dní později jdu na polykací rentgen. Trochu jsem se obávala, že mi budou strkat do krku sondy, naštěstí nic tak strašného se nekonalo. Jen jsem dostala kontrastní látku a tu jsem musela polykat a při tom jsem se musela natáčet ze všech stran, dokonce mě naklonili naplacato, a pak ještě i hlavou dolů, a při tom mě stále snímkovali.

I toto vyšetření dopadlo dobře, nic závadného objeveno nebylo.

Teď ještě zbývá sono.

x x x

Stále dumám nad tím, co se to se mnou děje, proč teda nemůžu jíst, když krk mám – alespoň z hlediska lékařů - v pořádku? Nebo se tam něco děje, co zatím není viditelné? Léčitel přece mluvil o zablokovaných energiích. A tak se pouštím do uvolňování energie, jak v celém těle, tak hlavně v krku. A taky se trochu nořím do svého nitra, abych přišla na to, co za tím může být.

Okamžitě na mě vyběhne strach. Obrovský strach. Sice nevím z čeho, ale ten strach je tak silný, že když o tom říkám kamarádce, rozbrečím se.

No jo, ale kde se ten strach vzal? Vzpomenu si na nedávné šamanské léčení, při kterém mě cosi/kdosi vzal pod krkem. A tehdy to taky bylo v souvislosti se strachem. Co se to se mnou jenom děje?

x x x

Blíží se termín dalšího šamanského setkání, jenže já mám najednou strach. Co když jsem si tam něco natáhla? … Jasně, kdybych byla v pořádku, nic bych si natáhnout nemohla, jenže já v pořádku všechno nemám. A proto teď váhám, zda mám věci postrčit nebo raději nikam prozatím nechodit a mezitím zapracovat na sobě?

Možná abych měla rozhodování jednodušší přijde mi mail s nabídkou na další kurz sebeléčení vlastní energií.

Tak a mám rozhodnuto, jdu raději na energie… A uvidí se, co bude dál.

x x x

Kurz je dvoudenní. První den dostáváme konkrétní informace, cílené přímo na každého z nás. S těmito informacemi máme „cvičit“, nebo spíš pracovat. Jak nám bylo vysvětleno, v minulosti, a je jedno, v jak hluboké, zda v tomto životě či některém z minulých, došlo k zablokování energie a touto konkrétní informací, která nám byla řečena, můžeme příslušný blok uvolnit.

A hned se do toho dáváme.

Je to neuvěřitelné, ale cítím úlevu přímo hmatatelnou, uvolnění taktéž i krku. Celý den procvičujeme, uvolňujeme, léčíme. Sami sebe. Domů jdu v podstatně lepším rozpoložení, než jsem sem přišla.

x x x

Je neděle a já jdu další pokračování kurzu sebeléčení. Dnes je nám vysvětlen princip, jak vznikají nemoci. A to bez ohledu na příčiny, jak jsem dosud byla zvyklá na nemoci pohlížet. Nyní jen a pouze z pohledu energetického. Je to zajímavé a poučné. Pracujeme ve dvojích. Učíme se totiž jak pracovat nejenom s energií naší ale i druhých.

Nejdřív jsem v roli léčeného. Kdybych to necítila na vlastní kůži, nevěřila bych, jak to může být účinné. Cítím zvláštní pocity po těle, v jedné chvíli mi naběhne krk, že mám pocit, že nemůžu ani polknout. Drží mě to dlouho, až po nějaké době sevření ustoupí a místo toho se mi po těle, včetně krku, rozlije uvolnění. Lektor mezi námi chodí a říká, kde a jak se má zapracovat. On je totiž, na rozdíl od nás, kteří ty energie jenom cítíme, i vidí.

Tak, léčení je ukončeno. Jdeme se posadit a všechno si zapsat. Krátká přestávka a znovu se stavíme do dvojic. Tentokrát jsem v roli léčitele.

Měla jsem trochu obavy, zda budu energie v této roli vnímat, ale zbytečný byl strach a obavy. Ty energie jsou tak hmatatelné, že je nelze nevnímat. Léčení si vychutnávám.

Než se nadějeme, je večer a kurz končí. Odcházím nadšená, že mám zase nové nástroje jak na sobě pracovat. Jsem plná odhodlání, že všeho toho nového maximálně využiju. A z čeho jsem ještě víc nadšená, že cítím, jak mi povolilo napětí v krku a že se mi o hodně lépe polyká. Jasně, musím si dávat pozor a jíst víceméně kašovitou stravu, ale stejně cítím velký posun.

x x x

Hned následující den nabízím „léčení“ kamarádce, a to na dálku. I tohle jsme se totiž na kurzu naučili. Domlouváme se na skypu, kdy bude doma a v klidu.

Aktivuji ruce k léčení… a už léčím…

Trvá to skoro třičtvrtě hodiny, cítím v rukách tlak a brnění, prostě vnímám její energie i když je na kilometry daleko.

Po ukončení léčení mi dává kamarádka zpětnou vazbu, jak a co cítila. A že toho bylo!

Jsme nadšené,ono to funguje!

x x x

Moje nadšení z toho, jak jsem se zase něco nového naučila a jak se mi ulevilo, mi vydrží jen pár dní, protože na mě padne viróza . Teda nevím, zda je to viróza nebo se jenom uvolnilo něco, co jsem měla hluboko ve svých energetických vrstvách uloženo a teď se to jenom dostalo na světlo bóží. Copak já vím?

Ochořela jsem rychle a prudce. Mám zasažené průdušky a celý krk, tudíž i moje polykání se horší. A už je to tu zase! Je mi strašně, ale nemůžu zůstat doma v teple, musím do práce. Sotva se doplahočím do práce a po práci honem domů rovnou do postele. Ještě absolvuji poslední vyšetření krku - sono, a pak závěrečnou prohlídku, kdy je mi řečeno, že z hlediska klasické medicíny je všechno v pořádku, žádná patologie objevena nebyla. A maucta.

No jasně, jsem ráda, že nic neobjevili, ale proč teda mám problémy? A teď ještě větší strach? Uvědomuji si totiž, že teď k počátečním problémům přibyl možná i emoční blok, strach, z toho, jak se najím.

Problémy s polykáním pokračují a k tomu se ještě přidává neskutečné napětí, vztek, nenávist…a znovu ten známý pocit – Já tu nechci být!

x x x

Tak a dost, s tím musím něco udělat!... No jo ale co?

Napadne mě napsat Petrovi Velechovskému maila a optat se ho na jeho názor.

Stručně, jen pár větami popíšu problém a táži se ho, co si o tom myslí.

Jo, má stejný názor jako já – nemůžu něco spolknout. A to něco je realita dneška.

Petr mi doporučuje přečíst si jednu knihu, prý by mi mohla pomoct. A pak ještě mám psát to, co cítím. Zkusit se z toho vypsat.

Hned následující den si knihu kupuji a začínám číst. Pak si sedám s tužkou a s papírem v ruce a začínám psát. Ale to, co píšu, není nic pěkného. Píšu, nebo spíš ryju jediné slovo – NENÁVIDÍM! .To nenávidím je opravdu silné. Popíšu jeden papír, dva, tři- sedm, a pořád to v sobě mám. Místo toho, aby se mi ulevilo, je mi naopak hůř.

Odložím tužku, vezmu si knihu v touze dozvědět se, co se s tím dá udělat.

No, co by? Mám si vybrat trauma, které mě tíží.

To je pěkné, jenže jaké téma vybrat, když jich mám hned několik?

Jako první téma na mě vypadne rozchod s Michalem… Od našeho rozchodu sice uplynulo jedenáct let a už jsem ho tolikrát zpracovávala, ale cítím, že ve mně něco negativního stále ještě je.

Nedá se nic dělat, jdu do toho.

Netrvá dlouho a vynořuje se příběh, odehrávající se před dávnými lety. Jedná se o příběh ne z tohoto života… Co je zajímavé, že se v něm objevují stejné emoce jako prožívám teď.

Konzultuji to s Petrem a ptám se, co s tím mám dělat. Na jedné straně je totiž nenávist, která místo toho, aby se mírnila, ve mně přímo bobtná. A je jedno ke komu, nejvíc asi ke mně samotné. A na straně druhé je příběh z dávné minulosti.

Petr mi doporučuje odauditovat dávný příběh, pak současný, a tím bych si měla poradit i s tou nenávistí, která ke mně z té minulosti evidentně vyvěrá.

No jo, odauditovat, jemu se to řekne, jenže jak na to? A taky bych si měla přiznat, že se mi do toho ani moc nechce…

Hmm, jenže něco s tím podniknout musím.

Sedám si, beru do ruky tužku a papír a začnu psát. Píšu tak, jak mi jdou myšlenky. Že nevím, co s tím příběhem mám udělat… a najednou se příběh sám přede mnou začne odvíjet. Je moc a moc zajímavý.

Ne, nebudu psát, o co v něm šlo, je ale s podivem, jak silně ho prožívám a užívám si ho… Jsou v něm všechny moje emoce a postoje, které jsem prožívala v životě současném. Jako by byly přes kopírák.

Projdu ho jednou dvakrát, ale úleva nepřichází.

Znovu to konzultuji s Petrem, říkám mu, že takhle bych mohla auditovat x životů, protože pokud si pamatuji, s Michalem máme společnou minulost velmi bohatou a hlavně dlouhou. Když jsme to před lety s Mílou objevily, říkala jsem – No a, k čemu mi je, že tohle vím? Teď ale vidím, že nějaký význam to má…. I když, možná je za tím ještě něco hlubšího…

A co by to mohlo být? Skoro by to mohl být zrod mé duše. Už tehdy jsem se vztekala, že tu nechci být….

Když to o pár dní později s Petrem probírám, ptám se ho, co mám se svýma emocema a nechutí tu být, udělat.

Ptá se mě, zda jsem ten příběh se zrodem duše nějak dokončila, ve smyslu, že bych ho překlopila do pochopení, že tu být chci.

„Ne, pokud si pamatuji, dořešila jsem to jen na úrovni rozumové, ale že bych si to prožila, to ne!“ přiznávám.

„Tak s tím něco udělej teď. Není jiné cesty.“

„Jenže když se mi to nepodařilo tenkrát, těžko se mi to podaří po tak dlouhé době. A kromě toho, nevím, jak se do té situace mám dostat.“ namítám.

„Požádej svou duši, promluv si s ní.“

„Ale jak? Co když se mi to nepodaří?“

„Zkus to. A uvidíš.“

„Tak jo, díky, já se o to teda pokusím.“ ukončuji rozhovor. Není mi zrovna nejlíp. Přemýšlím, jak jen to udělám. Jedna věc je rozkrýt jeden z mnoha minulých životů, hlavně když se vyloupl ani nevím jak, a sám, ale co mám udělat s tímhle?