15. Vědomé umírání

A je to tu znovu! I když jsem byla rozhodnutá, že s esoterikou, respektive esoterickými semináři jsem už skončila, ve chvíli kdy mi přijde mail od kamarádky s nabídkou jednoho velmi zajímavého, mám najednou pocit, že bych na něj měla jít. Jedná se o tzv. vědomé umírání, a to pod vedením Míly... No, já vím, název zní poněkud morbidně, ale dle toho, co si o něm čtu, to nebude tak strašné. Jde vlastně o další způsob, jak se vypořádat s dosud nezpracovanými tématy. A jak tak vnímám svůj život, přesně tohle by se mi hodilo. Přihlašuji se na něj.

Dnes je první den kurzu Vědomé umírání. Nejdřív jsme seznámeni s tím, co nás čeká a nemine. Nejdřív bude řeči o tom, jak pomoct umírajícím, což doufám, mě se týkat nebude, neb oba rodiče jsou už po smrti a všichni kolem mě jsou mladší než já. Další část už bude praktická, projdeme si procesem vlastního umírání po jednotlivých vrstvách, přičemž tyto vrstvy se čistí, aby až nastane čas a z tohoto života budeme opravdu odcházet, všechno bylo vyčištěno. Dle jedné teorie totiž - říkám teorie, protože tohle nemůže na sto procent vědět nikdo ; -) , při umírání prochází člověk jednotlivými vrstvami a podle toho z jaké vrstvy odchází, do té samé se pak při dalším životě zase rodí...Takže například, teda velmi zjednodušeně, pokud jsem z předchozího života odcházela s pocitem křivdy, v tomhle životě budou mým ústředním mottem křivdy... Jo, to by docela sedělo. Ale jak už jsem řekla, kdo ví, jestli to tak opravdu je...

Než se pustíme do práce na sobě, máme namalovat obrázky. Vlastně ne namalovat, ale vybarvit jednoduché obrazce, přičemž je máme seřadit dle své nastavené priority.

Až když je hotovo, dozvídáme se, co který obrázek znamená. Pro mě z toho vyplynulo, že prioritou mého života je cesta k jednotě... a aktuální ponor do hlubin mého nitra... To je teda opravdu zajímavé.

Procházíme jedním ponorem za druhým. Při jednom z nich je cílem zjistit, co by se stalo, kdybychom umřeli, neboli jaký je náš vztah k matérii. Okamžitě mi naskočí – Hurá, dokázala jsem zvládnout vše až do konce, a nejenom to, ale s  ohromným posunem! Cítím takovou radost, až se mi do očí tlačí slzy...

V dalším ponoru si máme sáhnout na to, co jsme v životě dokázali a pak zase, co jsme naopak prošvihli, a jestli chceme jít do života dalšího... Překvapí mě odpověď - chci jít znovu a chci pomáhat lidem. Vidím se, jak jsem oproštěná od vší matérie, bez strachu a obav, energie mnou volně protéká a já se soustředím na smysl svého života – což je pomoc lidem...

A je tu další ponor - jaké jsou naše touhy. Objeví se mi, že jako dítě jsem měla obrovský hlad po lásce a z toho vyplynula touha po naplnění své citové nádrže. Copak tohle vím, ale co jsem nevěděla, respektive jsem si neuvědomovala, že poté, co jsem zůstala sama, mám v sobě jedinou touhu, a to po splynutí, jednotě, sjednocení...A nic jiného. Tohle mi přijde hodně zvláštní, když vím, jak jsem v reálném životě prahla po partnerovi...

Opět trocha teorie a další ponor. Představujeme si, že jsme na konci své životní dráhy, probíhá rekapitulace našeho života, uvědomujeme si, co se nám v životě podařilo a co ne, po čem jsme nejvíc toužili, co z toho jsme realizovali a co ne.

Trochu si odpočineme a jdeme na další ponor, tentokrát procházíme všema křivdama, které jsme kdy během života zažili. No, to je teda nášup, těch křivd je opravdu hodně, zase se na mě postupně všechny vyvalily, a není to nic příjemného. Jak si je tak procházíme, dostáváme návod, co s nimi provést... No, že bych měla pocit až moc velké úlevy, to teda nemám, ale snad si to ještě sedne.

Při dalších ponorech procházíme pro změnu všemi pocity viny, které jsme kdy prožili. I tady je to docela výživné...

 

* * *

 

Je tu další den a další ponory. Tentokrát si procházíme pocity radosti a štěstí. To už je veselejší...

Tak, to hlavní máme za sebou, teď už bych se měla jen a jen radovat, jenže na mě najednou vyskočí křivda jako hrom. Křivda, kterou jsem měla celá léta téměř před očima, jenže jsem si jí nevšimla. Až teď mi došlo, jak moc mi ublížilo soužití duše mé sestry se mnou, soužití, kvůli kterému jsem se tak moc změnila... a tudíž se můj život ubíral úplně jinak, než kdybych žila jen sama za sebe. A teď to na mě vybaflo... a dostalo mě to.

Mám děsný vztek, na sebe a samozřejmě ještě víc na sestru, respektive na její duši. Ke vzteku se mísí ještě lítost a tak brečím a u toho se ještě vztekám. Ještě že už je večer a za chvíli jdeme domů. Je mi na nic.

Kamarádka mi radí, abych si dala před spaním záměr, že se chci dozvědět, proč se mnou duše sestry byla, co pozitivního mi do života přinesla...

Tak jo, za pokus to stojí a uvidím...

Přijdu domů unavená, nechce se mi vůbec nic. Nejdřív jdu pod sprchu... a pak hned na gauč. To je úleva! A poté, co se ke mně přitulí Bambi, je mi ještě líp. Díváme se spolu na televizi, snažím se odreagovat od dramat přes den objevených.

Jdu si lehnout. Zavírám oči a dávám si záměr – prosím o informaci, co mi duše mé sestry přinesla do života pozitivního.

Snažím se usnout, ale nedaří se. Převaluji se ze strany na stranu, ale ne a ne usnout. Hlavou se mi honí celý dnešní den a je mi velmi nelehko, což je ovšem slabý výraz pro moje rozpoložení.

Znovu opakuji svůj záměr a prosím o pomoc.

Najednou se mi před očima objeví oheň, je to transformační oheň. Kolem něj sedíme celá rodina jako 12 měsíčků, jen nás je šest.

Rozhlížím se kolem. Každý člen rodiny, jeden po druhém, mi říkají, proč se chovali, jak se chovali a co mi do života přinesli a co mě měli naučit.

Sice jejich vysvětlení beru, ale nemůžu si pomoct, stále se cítím nepříjemně. Tohle mi přece nepomůže k tomu, abych jim i sobě odpustila.

Dál sedíme u ohně a díváme se na sebe. Najednou jeden po druhém sundávají své masky, drží je v ruce a už to nejsou lidi jako takoví, ale jejich duše, a ty září. Uvědomuji si a silně si prociťuji, že všichni jedno jsme. Záříme na sebe a kolem sebe. Chvíli si užívám toho příjemného pocitu, jenže pak si uvědomím, jak probíhal a probíhá můj život... a už jsou zase zpátky pocity křivdy a viny.

Ne, nemůžu jim odpustit. Přece po mně nikdo nemůže chtít, abych všechna ta příkoří přijala...

Vtom masky mezi námi začnou poletovat, nestačím vnímat kdo kdo je...K tomu slyším vysvětlení: „Takhle se ty role mezi vámi neustále mění. Jaký z toho máš pocit?“

„Jo, tohle mi je jasné, to přece vím.“ – přiznávám. Cítím trochu úlevu, jenže pak se znovu podívám na svůj život – a už je to tu zase – křivdy a vztek...

A přichází další obraz. Celá scéna se přenáší na prkna divadla. Stojíme před nástěnkou,před fermanem, na kterém jsou vyvěšené role. Jak si tak čtu roli, do níž jsem obsazená, nejsem spokojená. Ne, tahle role se mi nelíbí!

Dostává se mi vysvětlení: „Na tuto sezónu/tento život máte uzavřené smlouvy, a na základě nich jsou rozdané role. Pro tuto sezónu jsou takovéhle role... a na další sezónu jsou zase role jiné. A ty - buď se budeš celou sezónu vztekat a tu roli odmítat, ovšem pak to pro tebe bude hodně náročné, anebo z hloubi duše vydoluješ pokoru, jestli ti to slovo něco říká, a svou roli přijmeš. A pak celá sezóna proběhne podstatně klidněji a příjemněji... Tak co, jak se rozhodneš?“

Chvíli přemýšlím, zda je to takhle pro mě přijatelné. Ani to netrvá dlouho a mám jasno – přijímám! ... Jen nevím, jak dlouho mi tohle rozhodnutí vydrží.

Už jsou tři ráno a vím, že se potřebuji alespoň trochu vyspat, jdu si proto uvařit třezalku, ještě chvilku si čtu a pak už usínám.

 

* * *

 

A je tu poslední den semináře. Dozvíme se pár posledních informací, pak děláme rituál na odvedení zbloudilých duší... a nakonec přijde poslední, a sice rituál Powa. Škoda, že nemám skoro žádné prožitky.

Ještě pár závěrečných slov ... a jdeme domů.

 

* * *

 

O týden později jdu na další akci. Tentokrát se nejedná o esoteriku, ale opět o práci s energií. V sobotu si zopakuji jak léčit druhé, a v neděli se konečně dozvídáme, jak léčit sebe samotné. Je to velmi příjemné a silné zároveń. Včera večer po kurzu jsme si s Helou šly sednout do restaurace, moc pěkně jsme si popovídaly. Obě jsme se shodly na tom, že i ona si energetiku a vše s tím související užívá. A jak jsme teď začaly chodit na tyhle kurzy společně, jsme si teď blíž a moc si rozumíme. Je to příjemné. Navíc mi Hela po delší době zase složila několikero komplimentů, jak jsem se změnila. No, komu by to neudělalo dobře?

Obsah knihy XIV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.