2. Opět nemoci

Seminář a prožitky z něj jsou sice pěkné, ale pak ta realita! Skolila mě chřipka. A pořádná. Stejně jako loni i letos mi dává pořádně zabrat. Nevím, jestli je to chřipka prasečí, ptačí, mexická či jiná hrůzu nahánějící, ono je to jedno, je mi děsně. Mám čtyřicítky horečky, motá se se mnou celý svět, bolí mě nohy, svaly, a nejenom to, i kůže po celém těle, prostě děs, běs. A aby toho nebylo málo, zvedá se mi žaludek sotva jen pomyslím na jídlo. A co je ještě horší, nemůžu se ani ničeho napít. Vím, že bych měla dodržovat pitný režim, teď je obzvlášť důležitý, jenže nemůžu. Je mi fakt strašně. Mám pocit, jako by mi šlo o život.

Volám léčiteli, k němuž už delší dobu chodím, vylíčím mu, co se mi děje, a ptám se ho, jestli mi může pomoct.

Prý ano, ať k němu přijdu.

No jo, ale jak se k němu dopravit, když cesta je náročná a já se sotva udržím na nohách?

Nakonec cestu zvládnu, ovšem s vypětím všech sil. Léčitel mi napíchne jehličky a dá nové čínské preparáty na povzbuzení organismu. Při odchodu se už cítím o trochu líp. A v následujících dnech taky. Pozvolna nabírám síly a energii.

V dalších dnech se mi trochu ulevuje, cítím, že z toho nejhoršího jsem venku, jenže stále je mi zle. Navíc mi ještě vystoupal tlak. Ani bych o tom nevěděla, ale při návštěvě lékaře, kam jsem si šla jenom pro léky, se na to přišlo.

Nasazuji všechny dostupné prostředky a dumám, co za tím je… Nevím, jediné co mě napadlo je, že jsem v neustálém stresu. Nevím totiž, co se mnou bude…

x x x

O pár dní později jdu na endokrinologii. Moc se mi tam nechce, skoro jako bych tušila, co mě čeká.

A taky že jo. Doktor mi sdělí, že laboratorní výsledky, což obnáší především hladinu kalcia a hormonů, jsou v pořádku, tudíž nic nebrání tomu, abych nastoupila do práce. Nezajímá ho, že jsem krátce po chřipce a že zdaleka nejsem v pořádku. Pro něj jsou směrodatná pouze čísla.

To je teda průšvih! Ale co se dá dělat, holt to zkusím a uvidím.

x x x

Za pár dní jdu do práce poprvé. Copak o to, první dny proběhnou bezproblémově, ovšem v dalších dnech začínám být strašně unavená. A nejen, že jsem děsně urvaná, ale taky spavá. Usínám při cestě do práce, usínám dokonce i v práci, nemluvě o tom, že jak přijdu domů, musím se natáhnout a okamžitě spím.

Hlavně že mi doktor sliboval, že operace vyřeší spoustu problémů, včetně mé únavy a spavosti. Jenže jak je vidět nejen, že staré problémy nezmizely a ještě přibyly nové.

Odpočívám, jak to jde, ale není mi to nic platné. Jsem neskutečně unavená, vyčerpaná.

Hmm, a co teď?

Radím se s léčitelem, dostávám nové preparáty čínské medicíny, které by měly organismus nastartovat.

Mírné zlepšení sice nastalo, ale unavená jsem pořád.

Tak moc bych potřebovala, aby se už konečně oteplilo a nastoupilo jaro a já se mohla vyhřívat ve slunečních paprscích, jenže letos je jaro jako na potvoru v nedohlednu. Počasí je jako na houpačce, zimu střídá teplo, sotva si zvykneme na jedno, už zase skok a je tu zima. Jako by nestačilo, že musím chodit do práce, ještě k tomu tyhle obrovské výkyvy. Jak v teplotách, tak i v tlacích.

K té mé vyčerpanosti se ještě přidává motání hlavy. A navíc „slyším“ jakési podivné zvuky, teda pokud se to zvuky vůbec dá nazvat. Uprostřed čela se mi ozývá cosi svištivého. Už tak moje zhuntovaná psýcha dostává notně zabrat.

Ještěže mám Bambi, ta mi pomáhá odreagovat se od všeho toho nepříjemného. Vyrážím s ní ven na procházky jak jen to počasí a můj zdravotní stav dovolí. Vychutnávám si, že kousek odtud je les. Setkáváme se tu se spoustou pejskařů a pejsků. Zpočátku jsem měla obavy, jak budou velcí psi na Bambi reagovat. Naštěstí až na výjimky setkání probíhají dobře.

Ještě když jsem byla doma, přečetla jsem spoustu knih o výchově psů a snažila se rady v nich obsažené aplikovat v reálu. A řekla bych, že moje snaha přináší ovoce, Bambi je docela slušně vychovaný pes. I to, čeho jsem se obávala, jak bude snášet celodenní odloučení až začnu chodit do práce, dopadlo dobře. Je neuvěřitelně hodná a přizpůsobivá: Je to moje zlatíčko.

x x x

Jen se počasí trochu umoudřilo, okamžitě balím ruksak a vyrážím na chatu. Teď s Bambi je to ovšem komplikovanější, protože mám o tašku víc. Ale nevadí mi to. Všechno mi vynahradí její spokojenost. Ve chvíli, kdy odemknu vrátka, Bambi vletí na zahradu a s radostným vrtěním ocásku tu lítá jako splašená. Je vidět, jak se jí tu líbí a jak je spokojená. Její radost se přenáší i na mě. Je to tu s ní prima. Jen jedna věc mi kalí radost. Jak se tu postupně zabydluje, vnímá zahradu jako svoje území, ke kterému se nikdo nesmí přiblížit aniž by se hned neozvala. Copak ve dne to ještě jde, horší je to v noci. Jen zaslechne kroky na cestě nebo nedejbóže zaštěknutí někde v dáli, vyletí z pelíšku a začne štěkat. A hned mám po spánku. Jinak je nám tu ale spolu krásně.

x x x

Máme před sebou první výstavu. Je to klubová výstava pražských krysaříků. Jsem zvědavá, jak proběhne a jak Bambi bude reagovat na ostatní pejsky. Výstava se koná v Radotíně.

Dopadla výborně. Bambi dostala velmi pěkné ocenění. Navíc projevila svou úžasnou povahu, s každým se přátelila, jak s ostatními pejsky, tak i lidmi. Všechny tu okouzlila. Nejen svou přátelskostí, ale i nebojácností.

Na výstavu přijela i kamarádka s přítelem, oba fotili o sto šest.

Jsem ráda, budu mít pěknou vzpomínku.

x x x

Jak jsem začala chodit do práce, čas děsně rychle letí. Mám pocit, že skoro nic nestíhám. Spoustu času mi zabere dojíždění do práce. Hodinu ráno, hodinu odpoledne. Pak na procházku s Bambi, něco uvařit a už je večer.

Průšvih je, že moje zdraví se vůbec nelepší. Naopak, je mi čím dál hůř. Vydávám se proto k lékaři. Tentokrát k neuroložce, ke které mě poslal endokrinolog. A to kvůli stále přetrvávajícím potížím, kterých jsem se po operaci ještě nezbavila, plus dalším novým, které se přidaly. V první řadě bych potřebovala zjistit, co je za tou děsnou spavostí, pak od čeho mám ty zvláštní pocity či zvuky, které nazývám přesýpáváním pisku v hlavě, a nakonec proč se mi stále ještě nezlepšilo nepříjemné mrtvění rukou a nohou.

Ovšem od návštěvy neuroložky se odvinula spousta dalších vyšetření. Lítám po doktorech všude možně. Absolvuji také EEG.

Tohle vyšetření beru jako něco, co stejně nic neukáže. O pár dní později pak volám kvůli výsledku.

Sestra mi ale dává k telefonu lékařku a ta mi řekne, že vyšetření ukázalo něco, co tam nemá být, proto je zapotřebí další vyšetření. Mám se prý objednat na CT mozku.

Jsem v klidu, snad to nebude tak horké… Zmýlila jsem se, CT ukázalo, že mám úplně zarostlé čelní dutiny, a ty nosní ještě k tomu. Lékařka mě posílá na ORL do Motola, mám tam s nimi svůj nález probrat. A to co možná nejdřív.

Do Motola jedu hned příští týden. Ani mě nepřekvapí verdikt lékaře – musím na operaci. A dostávám termín už brzy, za měsíc. Ještě předtím ale musím absolvovat další CT, tentokrát nějaké spešl s navigací, protože operace tentokrát bude probíhat jinak než ty předchozí, teď mi totiž musí vyčistit dutiny i čelní a pak ještě nějaké, ani nevím jaké.

No, to je radosti, doufám jen, že se mi po operaci alespoň v nějakém ohledu uleví