16. Slib věrnosti

Jak už to ale v mém životě bývá, jen se trochu nadechnu a odrazím od dna, vzápětí zase padnu na pusu. V pondělí dopoledne si ještě užívám nových a příjemných energií, odpoledne ale jdu k nové praktické lékařce na vstupní prohlídku, a tam to schytám.

Rázem je po náladě. Naměří mi totiž vysoký tlak a z laboratorních výsledků vyplynul i vysoký cholesterol, hlavně ten špatný. Z čehož vyplynulo, že s tím musí – teda lékařka musí - něco udělat.

Asi jsem se zatvářila všelijak, vím jakého výrazu jsem schopna, obzvlášť v lékařských zařízeních , takže lékařka přitvrdila a vyřkla velmi nelichotivou prognózu. To asi pro případ, že bych její postup, spíš léčení, odmítla.

Nakonec souhlasím se změnou léků a s tím, že za měsíc přijdu na přeměření tlaku a za tři měsíce na další odběr. Podle toho se uvidí, jestli se cholesterol bude léčit nebo nebude. Domů jdu rozhozená.

Vím, že musím nasadit všechny páky na to, abych cholesterol srazila sama, jinak bude zle.

Aby toho špatného nebylo málo, přidávají se ještě další starosti, tentokrát v souvislosti s chatou. Jela jsem ji totiž po zimě zkontrolovat.

Ovšem zatímco v předešlých letech jsem tam vždy jednou, dvakrát za zimu zajela, abych se podívala, zda je vše v pořádku, letos jsem se k tomu nedostala. Až teď.

Čeká mě ale nepříjemné překvapení, hobra na stropě verandy je odfouklá a navíc prožraná od myší nebo spíš od něčeho většího. Tipuju to na kuny. A uvnitř v chatě na stropě jsou další díry. To se ještě nikdy nestalo. Nevím, co s tím udělám.

Abych se trochu odreagovala vyndávám ven lehátko a vyhřívám se ve slunečních paprscích.

To je relax! Po tomhle se mi celou zimu stýskalo.

Trochu pouklidím zahradu a už mažu domů.

x x x

Tlak mám stále vysoký a je mi zle. Vylekám se, nevím co si počít. Nic mi nepomáhá. Napadne mě napsat mail Petrovi Velechovskému.

Večer s ním telefonuji. Probereme spolu můj vysoký tlak a vše s tím související. Jeho názor je, že při vědomém umírání jsem si asi sáhla na něco nezpracovaného, a to se tím pádem takhle zaktivovalo. Nejvíc se mu jeví, že nemám dořešený rozchod s Michalem, že jsem ho sice akceptovala, ale uvnitř s ním srovnaná nejsem.

Dá mi několik otázek, aby se orientoval, jak na tom vlastně jsem, a dochází víceméně k názoru, že by to mohlo být tak, že jsem Michalovi dala slib věrnosti, který nechci a nemůžu porušit.

Následují další otázky a z toho vyplynul závěr. Zřejmě jsem mu někdy v minulosti dala slib – nebo na mně byl vynucen – že mu budu věrná ať se děje co se děje… a to bez ohledu, jak mi bude věrný on.

Petr má totiž zkušenosti, že manželé po rozvodu svým partnerkám další vztahy zakazují, i když na vědomé úrovni se tváří opačně.

Z toho vyplývá jediné – mám se ponořit do příběhu, respektive ho objevit a rozkrýt (to ovšem odmítám, už se mi do žádného dalšího příběhu nořit nechce), nebo si můžu Michala pozvat do meditační zahrady a na tohle téma s ním pohovořit… A pak jsou ještě další dvě-tři možnosti.

No jasně, že si nakonec vybírám „rozhovor“ s tím, že se uvidí, co z toho vzejde

x x x

Hned další večer si sedám a zkouším si s Michalem promluvit v hladině alfa.

Moc se ale nedaří, je zásadně proti. Ani mluvit se mnou nechce.

Naštvu se, snažím se ho přesvědčit, ale výsledkem je, že mě rozbolí hlava jako střep.

Tak dlouho ho přesvědčuji a ukecávám, až nakonec souhlasí. Jen se trochu obávám, že jsem to dotáhla hlavou, protože to bylo únavné…Je mi jasné, že to budu muset ještě někdy dodělat.

x x x

V následujících dnech mi je stále zle, tlak stoupá, točí se mnou celý svět, vůbec netuším, co mám dělat. Napadne mě napsat mail kamarádce, co se mnou byla na vědomém umírání a co se věnuje šamanismu. Ptám se jí, zda by mi neporadila či nepomohla s mým problémem a napíšu jí oč jde.

Odepisuje mi, že se můžeme pokusit s tím něco udělat a navrhuje, abych k ní přijela.

x x x

Jedu už za pár dní.

Začnu vyprávět, co se mi stalo a jak mi je, proberu všechny problémy dřívější i současné, znovu vychází najevo moje křivda, nebo spíš křivdy. Při vyprávění se mi vhrnou slzy do očí.

Je to jasné – Petr má pravdu, podvědomí uvolnilo další bloky a ty čekají na zpracování.

Kamarádka se snaží dostat se na mě ze všech stran, vychází totiž najevo, že mám enormní strach z osamění, opuštění a z odmítnutí.

Když vyprávím o svém slibu věrnosti, ptá se, proč jsem ho dala.

Ráda bych odpověděla, jenže nevím proč.

Jediné, co mě napadá, že mám strach z opuštění…

Dál vše rozebíráme a dojdeme k závěru, že moje křivdy jsou, jak je vidno součástí mého života a i když jsem je vyčistila, stále se jich držím. Z toho vyplývá, že mi přinášejí něco pozitivního, i když netuším co…

To mi přijde jako zajímavé zjištění…

Na nic dalšího objevného jsme už nepřišly, ale ze všeho vyplynul závěr - mám tu x rolí nebo schémat a jedu podle nich. Cesta jak z toho je si ta schémata uvědomovat, ne se za ně trestat…

Ještě pár posledních vět, rozloučíme se a jedu domů.

Cítím mírnou úlevu. Opravdu jenom mírnou, ale co bych chtěla? Snad časem se všechno poskládá a uklidní…